Podruhé listujeme novelou Michaela Doubka CESTA NA BORNHOLM (nakl. Kmen, 2024). VladimírJanovic v doslovu k ní napsal, že Doubek spojuje s literaturou faktu své medicínské a aviatické zkušenosti. Zatímco v 17. čísle LUKu jsme se souhlasem autora, člena redakční rady LUKu, vybrali úvahy a myšlenky o aviatice, nyní se o totéž pokusíme z pohledu Michaela Doubka – lékaře (Brno, univ. prof., MUDr., Ph. D.) Obě naše výseče z mistrovsky napsané knihy, pilotní a lékařská, samozřejmě neprozrazují děj, jeho podstatný díl patří lásce, manželské i nemanželské. * * Za několik dalších let doktory možná vystřídá umělá inteligence, která diagnostikuje nemoc ještě před jejím rozvojem. Odpadnou všechny výtky nemocných a jejich příbuzných na adresu zdravotnictví. Žádné stížnosti ex post. Diagnostika i léčba budou probíhat podle jasných šablon. Máš takové a takové zdravotní skóre, ano, tebe léčit budeme. Máš skóre nízké, bohužel, tebe nemá smysl léčit. Vše bude exaktní. I když se o klasické medicíně tvrdí, že už nyní exaktní je, není to pravda. Doba exaktnosti, proti které není odvolání, teprve přijde. * * Přenesl se k úvahám o medicíně a létání. Hned mu bylo radostněji. V těchto oblastech se pohyboval mnohem jistěji. Toto mu přinášelo pocit naplnění, protože, ač se to nemusí na první pohled zdát, jde o oblasti stejné ve své podstatě. Medicína i létání vychází ze zákonů, které nenapsal člověk. Medicína se řídí biologií. Biologie určuje, co je pravdivé a co ne. Nelze ji cenzurovat. Tedy lze, ale je to složité. A dlouhodobě nemožné. Zkreslení skutečnosti se neutají. A pokud se někdo v interpretaci biologických dat zmýlí, není možné ho za to snadno potrestat, protože jde o problematiku tak složitou, že člověk nezvládá postihnout každý detail. Možná to v budoucnu dokáže ona umělá inteligence či strojové učení. Pokud někomu biologické zákony nevoní, nenapíše jiné podle vlastních představ, neodhlasuje, že tohle si nemáme myslet a tohle naopak ano. Věnovat se biologii znamená být svobodný. Je ožehavé vyjadřovat své názory na společnost a politiku, avšak není třeba se obávat nahlas vyslovit závěry pozorování biologického jevu. Naše společnost hledá poslední dobou klid a řád. Ale onen klid a řád tady jsou. Je to příroda a její pravidla. Jen člověk si myslí, že se ho tato pravidla netýkají. Avšak přírodní zákony dříve nebo později uvedou veškeré lidské aktivity do patřičných mezí. * * Světem se šíří strach, nejprve z virové nákazy, nemoci a ze smrti, pak strach z války a ekonomického a energetického úpadku. Obavy přechází do chronicity a mění se ve ztrátu důvěry v to, že je možné držet věci pod kontrolou. Uvědomoval si, že je zapotřebí, aby se vše změnilo, ale současně si přál, aby vše zůstalo stejné. I on chtěl mít své jistoty. * * Lékařům se nevyhýbají milostné avantýry. Ve vztahu k nemocným ale morálku většinově zachovávají se samozřejmostí – aspoň podle Martinovy zkušenosti. Většina z jeho kolegů v sobě nesla něco z profesionality a obětavosti Ejnara Sylvesta. Bohužel v zákulisí nemocničních chodeb se odehrává i jistý druh boje. Zapojuje se do něj menšina lékařů, ale o to je ten boj lítější. Jde o boj o moc, prestiž a uznání, který má málo společného s léčbou a záchranou životů. Mezi chladnými zdmi operačních sálů, vyšetřoven, ambulancí a sterilních kanceláří se profesionalita občas ztrácí ve stínu politiky a ambicí. Lékaři, kteří by měli být protežováni na základě svých schopností a zásluh, jsou přehlíženi ve prospěch těch, kteří se umí lépe “prodat”. V tomto světě pak nejsou nezbytně ti nejlepší odborníci těmi, kdo získávají nejvyšší funkce nebo honosné tituly. Místo toho se do popředí dostávají lidé excelující v pletichách, kamarádíčkování a dosazování “svých lidí” do významných pozic. Tito jedinci možná nejsou nejlepšími lékaři, ale jsou mistry ve hře na vytváření aury úspěchu a důvěryhodnosti. V důsledku toho se schopnosti a zásluhy stávají někdy druhořadými, což mívá negativní dopad nejen na morálku lékařského týmu, ale nepřímo i na kvalitu pacientské péče. Systém, který by měl odměňovat vynikající odborné znalosti a organizační schopnosti, někdy favorizuje ty, kdo jsou nejlépe schopni proplouvat politickými vodami nemocniční hierarchie na úkor těch, kdo jsou opravdu zasvěceni své profesi. A tak může být těžké udržet si ideály altruismu a oddanosti lékařskému povolání a neklást si otázky o integritě a budoucím směřování medicíny jako celku. Pokud jde o medicínskou cestu, Martin se snažil udržet si svůj směr a neztratit se v komplikovaných zákoutích mocenských her. Neznamená to ale, že by nebyl ve své mysli ambiciózní nebo že by o novinkách v medicíně čas od času nezapochyboval. Jeho pochybnosti ale byly čistě odborného charakteru a nepromítaly se do nich vztahy mezi kolegy na pracovišti nebo kolegy z oboru z celé republiky i Evropy. Když viděl umírajícího s pokročilou nádorovou nemocí, napadalo ho: Co s celou tou špičkovou medicínou, s vědou, s výzkumem rakoviny a dalších chorob, když nakonec i přes veškeré inovace se život každého z nás skončí v hospici a s lahví fyziologického roztoku nad hlavou. Troška slané vody jako poslední pomazání. Medicína má podobnost s letectvím. I proto letadla Martina fascinovala. Jako lékař i pilot směřuje k neznámým horizontům pokroku. Věda proniká medicínou i letectvím. Obě odvětví, každé svou vlastní esencí, jsou dokladem lidské touhy překonávat limity, dotýkat se neviditelného a objímat záhady lidského těla i vesmíru. Každý nový objev je krokem do neznáma. V letectví odhalujeme nevídané světy nad oblaky, kde se rychlost a vzdálenost stávají pouhými slovy. V medicíně putujeme do hlubin lidského těla, kde každá buňka skrývá tajemství čekající na odhalení a kde každý lék je slibem naděje. * * Avšak s každým objevem nás tíží břemeno otázek: Je to cesta, kterou bychom měli sledovat? V naší touze po poznání můžeme překročit hranice, kdy se technologie stávají spíše odrazem naší pýchy než nástrojem rozvoje. V medicíně by přístroje měly být jen Pokračování na straně 3. Pokračování ze strany 1. prodlouženou rukou lékaře, ale někdy se zdá, že se staly hračkami v rukou těch, kteří hledají na prvním místě obdiv, a až na druhém úlevu pro trpící. Tato dilemata, rozehrávající se na křižovatkách poznání a svědomí, nás nutí přemýšlet o směru, jímž se ubíráme. Letectví a medicína v sobě nesou výzvu: najít rovnováhu mezi možným a správným, mezi snem a opravdovou potřebou. Každý objev je nejen krokem vpřed, ale i pozvánkou k zamyšlení nad tím, co to znamená být člověkem v nekonečně se rozvíjejícím světě vědy. Za opakujících se vln infekce COVID-19 zněla Martinovi tato výzva naléhavěji než kdykoliv do té doby. Citem k Michaele odpovídal Martin sám sobě na naléhavé otázky a zároveň se tím některým odpovědím vyhýbal. Svým citem se oprošťoval od pracovní ctižádostivosti střídané apatií a pochybnostmi o medicíně v pandemické době. * * Martin věděl dobře, že i mezi kolegy v nemocnicích se odehrává tajemná hra skrytých pohledů a šepotů jako na jakémkoliv jiném pracovišti. Lékaři, jacísi strážci tajemství lidského těla, občas sklouznou z cesty kolegiality a ve své zvědavosti nahlížejí do zahalených kapitol zdravotní dokumentace svých spolupracovníků, které by měly zůstat uzamčeny v kartotékách důvěrnosti. Tento neviditelný tanec na pomezí morálky je soubojem mezi profesní integritou a lidskou slabostí. Je zrcadlem lidské povahy v její nejpalčivější podobě – v touze poznat to, co by mělo zůstat skryto. A tak i mezi lékaři se odvíjí příběh lidské zvědavosti. „Jak přesně vypadá nález?“ * * Marcela se během několika minut jednoho vyšetření dostala ze strany lékařky na stranu pacientů nebo Ptáčka Červenáčka, píšícího rozhořčené e-maily jejímu muži. Její svět se obracel naruby. Zjištění bulky v prsu u ní vyvolala emoce nevěřícnosti i strachu. Rozum se mohl snažit, jak chtěl, obavy nevyvrátil. Marcelina každodenní rutina se proměnila v zápas s nejistotou. Pocit zranitelnosti a strachu z budoucnosti ji doprovázel, zatímco se snažila uchopit realitu své situace. Byla zvyklá interpretovat laboratorní výsledky a s nadhledem radit pacientům, zjištění vlastní zranitelnosti na ni proto působilo zvláštní ironií. * * A Martin? Už v minulosti tvrdil, že je obecně uznávaným principem v medicíně, aby lékař nezasahoval do diagnostiky a léčby svých příbuzných či blízkých známých. Tento postoj vyplýval z poznání, že citová zainteresovanost může ovlivnit objektivitu lékařova rozhodování, což v konečném důsledku vede k méně efektivní péči, nebo dokonce k chybným léčebným rozhodnutím. Osobní zapojení zatemňuje schopnost udržet profesionální distanc. Vztah mezi lékařem a pacientem jednoduše vyžaduje citovou neutralitu. Důsledky ztráty objektivity mohou být různé, od předepisování léčby, která není nejvhodnější, po nedostatečné vyšetření, protože lékař může být neochotný provést bolestivé nebo nepříjemné procedury. V krajních případech může dojít k ignorování standardních léčebných protokolů kvůli naději na zázračný terapeutický výsledek jiné medikace nebo z přehnané opatrnosti. Přítomnost osobního vztahu mezi lékařem a pacientem také může komplikovat komunikaci, zejména pokud je třeba sdělit špatné zprávy. Tohoto všeho už byl svědkem za svoji dlouhou praxi. * * Oddanost medicíně měla nemalou cenu. Zaneprázdněnost kompenzoval Ejnar Sylvest aspoň částečně během vzácných společných chvil pozorností a galantností. Ale i přesto, jeho žena, jakoby vyňatá z melancholického obrazu, stávala jen se svým stínem v prázdných pokojích. I v jeho přítomnosti byla ponechávána za zavřenými dveřmi s nejistotou, která obepínala její srdce jako mlha. Porozumění a obdiv, které k jeho práci chovala, byly poznamenávány tichými otázkami, které se i tak rozléhaly atmosférou jejich společných večerů. Ejnarův příběh tedy není jen o muži v bílém plášti, jehož život byl zasvěcený medicínské profesi. Je to epopej o věčném boji mezi povinností a osobním životem, o hledání rovnováhy mezi záchranou cizích životů a udržováním tepla domova. Je to příběh o poznání, že i největší vášeň k povolání může vést k osamění, pokud zapomínáme na to, co dělá život skutečným – láska, přítomnost, sdílené okamžiky. Může opravdu láska k povolání zatemnit potřeby těch, kteří nás potřebují nejvíce? A tak se v uvedené historii zrcadlí paradoxní realita. Je snadné ztratit se v práci, která nás pohlcuje, obzvláště když sloužíme tak zvanému vyššímu cíli. Těžká může být volba mezi povoláním a rodinou, volba, která je často více než jen rozhodnutím, ale zrcadlem našich priorit a hodnot. Lékař, zaujatý svou prací, může sice zachraňovat životy ve své profesi, ale zároveň může opomíjet život, který u něj doma uvadá. V naší éře pokročilé medicíny hrozí ještě jedno nebezpečí. Každým dnem se objevují nové technologie a léčebné postupy, a tak mohou lékaři jako Martin upadnout do paralyzující pasti fascinace technikou, ztratit se v nepřeberných souborech dat, grafů a analýz. Jejich zrak, původně zaměřený na pacienta, se může nevědomky posunout k obrazovkám a přístrojům, které slibují přesnější diagnostiku a léčbu. Momenty lidského doteku a porozumění se mohou stát drahocennými. Nemocný, kdysi v centru lékařovy pozornosti, se může cítit jako další číslo v tabulce, uvězněný mezi řádky proměnných a souhrnů. V časech propuknutí Bornholmské nemoci byla ještě statistika s praktickou medicínou v rovnováze. V časech Martinových už převládla statistika. Mladí lékaři stále vstupují do světa na křižovatce lidského utrpení a úlevy s altruismem jako svým průvodcem a s láskou k lidem jako svou motivací. Rovněž Martin tak do tohoto světa vstupoval. Avšak v nekonečném zápasu s nemocemi někteří zabloudí ve zmíněných tabulkách, ale i v temnotách hmotného zabezpečení, společenské prestiže a titulů. Je to lákadlo i jeden z prostředků boje proti vyhoření. Lékaři dříve nebo později přicházejí do situace, kdy se cíle života otáčejí, citový život bledne, a oni nacházejí útěchu v malých radostech. Pro někoho to jsou koníčky, jako pro Martina létání. Pro jiného tajné vztahy, které rozpálí vyhasínající srdce a stávají se přes zdánlivou společenskou nepřijatelnost záchranným lanem v moři emocionální vyprahlosti, jako pro Martina Michaela. Martin měl tedy dvě útěchy. Lékařství je nejen léčení pacientova těla, ale i uzdravování duše lékaře, který musí nalézt balanc mezi dáváním a přijímáním, mezi pečováním o ostatní a sebe sama. V tomto umění rovnováhy spočívá pravý smysl lékařského povolání – být nadějí pro ostatní, aniž bychom sami zůstali ve tmě. Čistý altruismus je ničivý. Nevím, zda to byl příběh Ejnara Sylvesta, ale nejspíše ano. Ten pravděpodobně ovládl umění trvale milovat jedinou ženu a opouštěl ji opravdu jen pro svoji práci. * * Viry jsou neuchopitelné částice, které vstupují jako nevyzpytatelní hosté do lidského života. Pandemie narušují harmonii, kterou bychom chtěli mít, a brání nám plout životem jako po tanečním parketu. Ale přestože nás někdy překvapí svou zuřivostí, postupem času se stávají pouhým stínem své dřívější hrůzy. Koneckonců tak je to se vším, co lidi děsí a ohrožuje. Paralelou k současnosti je koronavirová epidemie roku 1894, dříve nazývaná Ruská chřipka. Cosi děsivého na Rusku bylo už tenkrát. Dnes se tato infekce jeví jen jako matná skvrna v historických záznamech, nevýrazná nota ve skladbě stránek lidských dějin. Nové výzkumy ale odhalují, že i tehdy koronavirus řádil s nebývalou silou. Nemocní také nejdříve ztráceli chuť a čich, aby následně trpěli kašlem a zápaly plic. Postupem času však infekce ustoupila, až nakonec zmizela úplně. Dnes už víme, že dřívější smrtonosné bacily se časem mění v benigní stíny své dřívější podoby. Stará zranění se s časem hojí a zanechávají jen jemnou jizvu na pokožce času. Virus, kdysi mocný a vraždící, postupem času pozbývá virulence, jeho útoky jsou méně razantní, a tak se nakonec stává pouhou prchavou vzpomínkou na minulost. Stejně tak válka, která propukla na východě Evropy a rourou plynovodu se přiblížila nečekaně blízko k dánskému pobřeží, nakonec přestane lidi zajímat, oslabí a vyhasne. Ve vodách Baltu kolem Bornholmu plyneme v čase, obklopeni vlnami nekonečného moře proměn. Pandemie i války nás zde učí stát se kapitány našich osudů a kormidlovat k pevným bodům, ostrovům a pevnině. Přeletět moře, hledat zřetelné navigační body a hladce přistát. Nemoci přitahují pozornost lidí. Zvláště pak takové, které se týkají téměř všech a probouzejí v nich nervozitu. A z toho pramení nebezpečí, že se lékař může ztratit v již několikrát zmíněné touze po slávě a uznání. Jeho původně noblesní úmysly se mohou transformovat v dychtivost po světle reflektorů a slávě médií. Propadá jednoduchým generalizacím, a nakonec za sebou zanechává negativní stopu, která zpochybňuje nejen jeho vlastní autoritu, ale i důvěru veřejnosti v celou lékařskou profesi. Nehledě na to, viry přicházejí a odcházejí bez ohledu na tyto mediální odborníky. I válečný konflikt, třebaže vedený za našimi hranicemi, vyúsťuje do podobných reakcí a stává se rovněž stvořitelem generálů po bitvách, kteří hrdinně vystupují maximálně tak v anonymních diskuzích pod internetovými zprávami z fronty. Nakonec však boj vyhráváme díky tomu, že se semknou ti, kteří nediskutují. * * Ejnar Sylvest byl vzdělaný, rozvážný a silný člověk. Osobnost. Martin silnou osobností nebyl. Za desetiletí, o která se Martin na Bornholmu minul s Ejnarem Sylvestem, došlo k překreslení portrétu lékaře a obecně k proměně mužské duše. Moderní svět technologií a zvyšující se rychlosti neúprosně útočí na charaktery. Věci jsou dnes dostupnější. Lékaři disponující mocnými diagnostickými a léčebnými prostředky jsou v léčbě úspěšnější než jejich předchůdci, avšak jsou také více roztěkaní a neschopní plnit životní závazky. Jsou méně autentičtí a více bulvární. * * Viděl mnoho starců lpících stále na životě. Vážně nemocných osmdesátníků i devadesátníků, doufajících do poslední chvíle v zázrak. Lidé se pevně drží jemné nitě života, která je přitom často váže k světu plnému nesplněných snů. Odmítají se smířit s myšlenkou konečnosti. Tajemství života zůstává nevyřešeným rébusem.
Přidejte odpověď