
Daniela Spenser Grollová, historička a antropoložka českého původu žijící v Mexiku chtěla původně napsat maminčinu biografii v knize Rozpolcená doba rozptýlené životy nakonec obsáhla osudy celé své židovské rodiny. Její maminka jako třináctiletá z protektorátu utekla, babička zůstala a prošla peklem Holocaustu. Dnes pátrá Daniela Spenser Grollová po osudech své rodiny také v archivu ve Vsetíně na Valašsku
Paní Danielo, já jsem už říkala, že vás vlastně to pátrání po rodinné historii zavedlo až do Vsetína, k nám, tedy na Moravu, do vsetínského archivu, kam jste se vydala pokračovat v pátrání po minulosti své rodiny? Ve Státním okresním archivu ve Vsetíně, co jste vlastně potřebovala zjistit, za čím jste šla?
mluvčí 3, Já bych chtěla upřesnit, že když jsem knihu psala, nebo když jsem na ní pracovala, tak jsem v okresním archivu ve Vsetíně nebyla. A to byla velká škoda.
mluvčí 2, Bavíme o včerejšku, v podstatě o minulém týdnu,
mluvčí 3, To o minulém týdnu. Ale vyšla před třemi týdny, takže v knize to bádání není. A protože jsem bádala v pražském židovském archivu Židovského muzea v Listině Stevena Steelberga, byla jsem v Izraeli, ve Spojených státech, v Anglii, samozřejmě v Národním archivu v Praze, ale ve Vsetíně jsem nebyla a daleko méně ve Valašském Meziříčí. Nevěděl jsem, že tam mám co hledat, ale potom, co knížku jsem dopsala, tak jsem přišla na dvě věci, přišla jsem na to, že ve Valašském Meziříčí. A úplnou náhodou jsem našla židovský pomník, židovskou hvězdu u řeky Bečvy, a to jsem našla tak, že jsem si poslouchala jednu přednášku na internetu a tam jsem o pomníku…, tak jsem se rozhodla pídit dál, A ptala jsem se po architektovi toho pomníku, je to Zdeněk Trefil z Valašského Meziříčí a dali jsme se dohromady, povídali jsme si na zoomu. A já se ptám pana architekta a prosím vás, proč jste postavil takový pomník?Co vás k tomu vedlo? Žid to není. A on mi odpověděl odpovědí, která na mě měla obrovský vliv, a to bolelo.
mluvčí 2,
je pravda, že ve Valašském Meziříčí je možné nalézt v dlažbě také vsazených několik kamenů, které vlastně osudy židovských obyvatel. A ještě připomenu, že váš tatínek Kurt Grol pocházel právě z Valašského Meziříčí, ale vy jste na tom pomníku ještě našla něco, co vás zřejmě úplně šokovalo.
mluvčí 3, Že je tam 150 jmen, z nich, 149 je buď zesnulých zavražděných, anebo transportovaných do těch nejhorších vyhlazovacích táborů. Je tam jeden, jsou tam vlastně dva, ale hlavně je tam jeden kurt Grol. Můj táta, který se narodil 10. června 1908. A není tam žádné datum úmrtí. Je to, protože on nebyl ve vyhlazovacích táborech jako těch ostatních 148, nýbrž byl v zajateckým táboře, a tak jsem se ptala pana architekta Trefila odkud má ty seznamy a řekla jsem si, že možná že v archivu ve Vsetíně bych se to mohla dozvědět. Nedozvěděla jsem se, ale dozvěděla jsem se úplně jiné věci, které jsem též nečekala a našla jsem tam tátovy známky z gymnázia a věřte mi, že jsem byla zklamaná, já jsem si myslel, že to byl vynikající student, ale on nebyl vynikající student, stejně jako mnoho jeho spolužáků. Prostě samý jedničky tam nikdo neměl, byly tam trojky, čtyřky a taky pětky, ale, a to bylo pro mě moc zajímavý, že jsem našla jeho fotku a našla jsem já. Ne. Našel to pan Pomkla, který je archivář toho archivu ve Vsetíně, a on mi ukázal ty školní knihy a ukázal mi tátovu maturitní fotku.
Je pravda, že někdy si možná rodiče trochu idealizujeme, ale vy jako historička víte, že fakta nám můžou pomoci dokreslit ten obrázek mnohem lépe. A chtěla bych se ještě zeptat, chcete nám ještě říct něco dalšího, co jste se vlastně právě ve Vsetíně vlastně v podstatě kousíček od rodiště vašeho tatínka dozvěděla.
mluvčí 3, Dozvěděla jsem se to, že ta rodina sice byla židovská, ale tak jak já jsem našla v celém tom bádání, byla to rodina asimilovaná a je zajímavý, hledala jsem, kdy, jestli platily do Židovské obce poplatky a neplatili, nebo jsem je našla až v roce 1940. Co to znamenalo dnes? Pod, že jsem o tom tak moc nepřemýšlela. Mohu jenom spekulovat a možná, že je proto, že po tom, co Židé nemohli to či ono, tak Židé ve Valašském Meziříčí jako všude jinde potřebovali pomoc od Židovské obce. A jelikož táta, táta už tam nebyl, táta byl na cestě do Palestiny, ale byl tam jeho matka Olga Grolová a jeho dcera a jeho sestra Anna Grolová, který pak šly do Terezína v roce 42.
mluvčí 2, Ano, vy jste vlastně takto obsáhla i další členy vaší rodiny a pátrala jste po jejich osudech. Historička a antropoložka Daniela Spencer Grolová vydala v České republice svou první knihu, respektive první knihu v češtině. V Československu se narodila, vyrůstala a ve 20 letech v roce 1968 musela rodnou zemi s rodiči opustit. Paní Danielo, říkám to dobře, nastudovala jsem si správně váš život, protože teď jsme se v podstatě dostali předtím do předválečného Valašského Meziříčí. Třicátá léta. Ale pojďme teď k šedesátému osmému.
mluvčí 3, Já bych řekla, když vy se zmiňujete, že musela, tak to bylo rozhodně osobní rozhodnutí. Nikdo mě netlačil nikam. Ta, že bych měla žít v okupované zemi, byla pro mě nepřínosná, takže nemusela jsem, ale chtěla jsem a bylo to pro mě otázka principu.
mluvčí 2, Moc děkuju za tu opravu, protože když jsem četla vaši knihu, tak právě tady tuto přesnost, a nejenom ve faktech, ale vůbec i v tom, jak jste fakta analyzovala, tak to já jsem velmi ocenila, protože musím říct pro čtenáře, že je to kniha, která tedy sice mapuje, vlastně tou základní linií je vlastně historie vaší rodiny, ale člověk se opravdu dozví neuvěřitelné množství informací právě o tom dobovém pozadí, o dobovém kontextu v podstatě těch třicátých let až do těch devadesátých let. Ale já bych se teď ještě chtěla zeptat paní Danielo, vy jste tedy odešla po roce 1968. Jaké to pro vás bylo začínat vlastně ve 20. Letech v Anglii? Život?
mluvčí 3, Zase. Jelikož to bylo moje rozhodnutí, tak to vykořenění nebylo traumatický. Já se rozhodla a ne, že bych věděla, co bude následovat, to jsem nevěděla, ale nebylo to pro mě tak těžký jako pro mnohé lidi, s kterými si tady povídám a kteří mi říkají, že pro ně to vykořenění bylo nemyslitelný. Pro mě Ne. A teďko si tady povídám s mými novými přáteli, kteří jdou po ulici a vidí před sebou kamarádku ze základní školy. To se mě stát nemůže. Já bych si byla přála, já bych si hrozně přála jít po ulici v Praze nebo dneska, když po 50 letech už žiju v Mexiku a najít na ulici někoho, s kým jsem chodila do školy, to se nestane. A já říkám, že na tu obálku jsem napsala jméno Grolova, ačkoliv píšu pod jménem Spencer. Jenom proto, kdyby náhodou někde v té Praze byla nějaká kamarádka ze základní školy nebo z dvanáctiletky a řekla, jo, tu Grollovou znám, ta seděla se mnou ve škole, nestalo se to, takže to Grollová je tam taky proto, aby si čtenář nemyslel, že jsem spadla z měsíce, takže ten Spencer to nikomu nic neříká, ale Grolová to má české kořeny, tak čtenář tu identitu pozná. Takže jsem odjela do Anglie a vystudovala jsem antropologii a když člověk vystuduje antropologita a mluví španělsky, tak prostě. ….
mluvčí 2, Do Mexika rozumím, od roku 1972 tedy jste byla v Mexiku, no, ale já jsem si říkala, jestli už máte nějaké reakce čtenářů v České republice, třeba, jaké vlastně reakce jste zaznamenala, protože samozřejmě důležitým faktem je to, že vy a vaši rodiče tedy jste žili v exilu a mě zajímá, jestli máte třeba reakce od těch, kteří se sami identifikují právě s příběhy vlastně exulantů nebo doby komunistického Československa.
mluvčí 3, Kniha vyšla před třemi týdny, já jsem o ní mluvila na světu knihy v Knihovně Václava Havla. Pak jsme měli takovou besedu velkou v Praze. A zatím reakce, zatím těch reakcí nemám moc, těch málo, co mám, jsou následující. To bylo ale hodně práce, že, a já říkám, ano, historická práce je a musí být důkladná, ale to není to hlavní, co mě zajímá, mě zajímá, hlavně, jakej dopad mají moje argumenty, moje interpretace československých, evropských dějin na čtenáře, a to je ta velká otázka, kterou já dneska kladu čtenářům, kterým, doufám, se tak nějak dostane brzo do ruky.
mluvčí 2, Ano, je pravda, že vy se specializujete na téma studené války, na historii vzájemných vztahů mezi zeměmi Latinské Ameriky a Sovětským svazem i na dějiny levicových politických hnutí v Mexiku. A o tom byly vaše předchozí knihy, ale teď vlastně se dostává do rukou čtenářům v češtině právě vaše kniha, která je založena na vašem osobním rodinném příběhu. A mě zajímá, jestli vlastně to vydat takovou knihu byl pro vás osobně velmi důležitý úkol posledních let, jestli jste to prostě musela udělat.
mluvčí 3, Já jsem to musela udělat potom, co mi někdo navrhl, že tam je zajímavý příběh. Mámina. Kolegyně z BBC v Anglii napsala nekrolog, já jsem ho dala do oběhu a jeden spisovatel, životopisec Solženicina a kestlera Michael Scaml mi navrhl napsat knihu o mámě, o to jsem se pokusila, ale jak už jsem řekla, vznikla z toho jiná kniha. Já si myslím, že to je můj příspěvek do československých dějin a jako takový to považuju.
mluvčí 2, Ano, ale je pro vás i nutné vlastně znát historii vlastní rodiny? Co to pro vás osobně znamená? A pro vás jako historičku?
mluvčí 3, Já na tuto otázku mám takovou ne úplně přesnou odpověď, protože já jsem v prvé řadě historička, jak já říkám v úvodu, k té knize jsem dcera, jsem vnučka, ale jsem v prvé řadě historička a výhoda toho, že je to o mé rodině, je v tom, že je znám nebo dovedu interpretovat lépe jejich pohnutky, protože je znám. Ale mně šlo hlavně o dějiny dvacátého století. A právě výhoda toho, že to píšu na základě zkušeností těchto pěti lidí, mojí babičky a dědy mámy a Vladimíra Toska a Jiřího Pelikána. A myslím, že v tom je význam té knihy, že na základě lidí co nejautentičněji se snažím vyprávět ty dějiny dvacátého století.
mluvčí 4, Paní Danielo, vaše kniha rozpolcená doba rozptýlené životy, o které jsme si celou dobu povídali, teď vyšla v Česku, vyšla v češtině a vlastně ve světě vyjde v podstatě teď v neděli. Je to tak. Zjistila jsem to dobře, správně.
mluvčí 3, Ne, ale já jsem chtěla říct, já bych chtěla doplnit moji předešlou odpověď s tím, že tato kniha je můj do Československa, do České republiky a já bych chtěla podtrhnout to slovo návrat do té míry. A teď odpovím na vaši otázku, že kniha vyšla česky, vyjde anglicky příští týden a vyjde španělsky v srpnu. A je zajímavé, že jako první, i když jsem jí napsala anglicky, vyšla česky, jako kdyby ten český národ pospíchal na to, aby ta kniha vyšla nejdřív česky a opravdu vyšla nejdřív česky, příští týden vyjde anglicky.
mluvčí 2, To je krásné. Tak možná od příštího týdne už bude k mání pro světové čtenáře, respektive čtenáře v angličtině, no, a očekáváte nějaké možná jiné ohlasy u čtenářů? Vnímáte to jinak, že to teď vyjde vlastně v angličtině? Pro celosvětové publikum.
Je zajímavé, že anglický nakladatel Alabama Uonver City Press v Alabama Press si vyžádal, aby ten název knihy byl Ecose of exil family history of Holocaust and Cold war. A jim šlo o to, aby ta kniha byla co nejprodávanější, takže je tam exil, holokost a studená válka.
mluvčí 2, A taky samozřejmě rodina.
mluvčí 3, A taky samozřejmě rodina. Přesně tak.
mluvčí 2, Mě ale zaujalo, já vám do toho skočím, protože už se náš pořad pomaličku chýlí ke konci. Vy jste mluvila o návratu, vy máte za sebou vydání knihy v českém jazyce, máte za sebou včerejší besedu v Moravském židovském muzeu, pátrání po archivech, v podstatě v rodném městě vašeho tatínka nebo velmi blízko ve Vsetíně? Táhne vás to tedy stále více do vlasti?
mluvčí 3, A to je rozhodnutí, ke kterému jsem tady došla. Já sice jsem v Mexiku a vy mě hezky nazýváte mexickou historičkou, což tak úplně nejsem, ale hezky se to poslouchá.
mluvčí 2, A jak byste to řekla?
mluvčí 3, Já jsem historička žijící v Mexiku českého původu. Asi tak, ale ten český původ je tak rozhodující, že jsem se rozhodla se každý rok sem vracet a dělat tu akademickou práci taky na českém poli.
mluvčí 2, Ano, já jsem měla právě i v jedné otázce vlastně to tvrzení, jestli se cítíte jako Češka nebo Mexičanka, protože pět desítek let někde strávit je velmi dlouhá doba a je pro vás takové dělení vůbec důležité?
mluvčí 3, Je důležité? Nedělá mi to problémy. Já jsem, když mi řeknete mexická historička, mexická historie, až mi řeknete historička, česká historička, já myslím, že čím dál víc budu českou historičkou. mluvčí 2,
Paní Danielo, ještě krátce, jaké jsou vaše další plány, na čem teď pracujete?
mluvčí 3, Teďko, za prvé, budu o knize mluvit ve Spojených státech a doufám, že v Londýně, a až knížka vyjde španělsky, tak v Mexiku a v Latinské Americe. Samozřejmě to mám víc pod kontrolou, tak tam o ní budu mluvit široce, v Mexiku samozřejmě a doufám, že v Argentině, v Uruguayi a v Chile a jinak pracuju na dvou článcích inspirovaných právě těmi nálezy tady a je to o dějinách, paměti a pomnících.
mluvčí 2, Říká historička Daniela z Pense Grolová, paní Danielo, mně bylo velkou ctí, že jste přijala pozvání k rozhovoru do apetýtu. Moc vám děkuji za rozhovor.
Přidejte odpověď