Radiožurnál
hostem je dneska česká spisovatelka, literární historička, také scenáristka a překladatelka. Čtyři Magnesie Litery, tyto skvělé ceny a spoustu mezinárodních má Radka Denemarková, vítám vás ve studiu,….
Jste mi dala, Radko, přečetla jsem Čokoládovou krev a potřebovala bych tak měsíc na to, abych se na tenhle rozhovor připravila. Křest už je za Vámi. Kdo křtí takovouhle knihu?
Radka Denemarková, spisovatelka
——————–
No, tentokrát to bylo unikátní v tom, že já jsem vlastně ten křest vůbec nepřipravovala. Já jsem si říkala, že mým úkolem bylo napsat knihu, a protože moje děti jsou už dospělé, už nemůžu používat slovo děti, tak jsem to všechno nechala na svém synovi, na své dceře, takže Honza, Ester připravili neuvěřitelný večer. Já jsem měla jedinou podmínku, říkala jsem, nebudu číst, nechci žádné, že jsem zažila spoustu nudných křtů knih, kde prostě se čte, pak se jako důležitě rokuje o té literatuře atd. a to jsem vůbec nechtěla. Já jsem to chtěla jako oslavu života, že se vidíme, takže bylo narvané Divadlo Na Zábradlí a Honza mě zaskočil, naštěstí mě nerozplakal, protože chtěl vydělat 1 000 Kč. Od dětství na mě šel s takovou záludnou podmínkou, že když se rozbrečím, dám mu 1 000 Kč.
Lucie Výborná, moderátorka
——————–
Aha, to je zajímavé.
Radka Denemarková, spisovatelka
——————–
A to se mu nepovedlo, i když to bylo dojemné a bylo to nesmírně jako vtipný, ale to se těžko jako vysvětluje, kdo tam byl, tak všichni byli naprosto zaskočení a stmelil vlastně celé divadlo a skutečně to bylo takové jako, važme si toho, že jsme na světě, že ten život je dar, jako s cenným darem s ním máme zacházet. A hlavně to bylo i hezké, že ta naše trojice funguje, že už to mám za sebou – výchovu atd. a ten vztah přerostl v přátelství, takže tu energii můžu dávat už jenom literatuře.
, moderátorka
——————–
Říká Radka Denemarková, která usedla v hezkých červených šatech, přes které má džínovou bundu, předpokládám, že je to ta legendární džínová bunda? Je to ona?
Radka Denemarková, spisovatelka
——————–
Je to ona, je to od toho zážitku, já nevím, asi tím tady nemám zdržovat.
Lucie Výborná, moderátorka
——————–
Ne, naopak, já bych, protože ten zážitek v podstatě svým způsobem se vtělil i do knihy Čokoládová krev, ale myslím si, že by bylo hezké, kdybyste to popsala.
Radka Denemarková, spisovatelka
——————–
No, já jsem, když jsem dostávala cenu za Hodiny z olova, ta cena se předávala v přímém přenosu a byla také v televizi, na scéně, Nové scéně Národního divadla, tak vlastně potom mi říkali organizátoři, že byly největší reakce na to, jak jsem oblečená, ne za to, že vůbec jsem tu knihu napsala, že jsem to přežila atd. A já jsem měla šaty, ale měla jsem přes ty šaty džínovou bundu.
Lucie Výborná, moderátorka
——————–
Tuhle.
Radka Denemarková, spisovatelka
——————–
Měla jsem tuto džínovou bundu, mezitím jsem nakoupila další, protože mě to šokovalo, že to někdo řeší, naučila jsem se nová slova, že tady existuje v tom prostoru, že je Dress code a Under dress, takový prostě blbosti, který já neřeším. Ale tak mě to naštvalo, protože nikdy nikdo neřešil, jak je oblečený, prostě přicházeli básníci v džínách, roztrhaným tričku, nikdo to nikdy neřešil, protože to je cool takzvaně, ale u nás žen se to pořád řeší tak jako stejně se řešil u političek, jestli mají stejný kostýmek nebo nemají, ne to, co dělají. Prostě, já už jsem chtěla, aby se každý zaměřil na to, co dělám, jak žiju, co si myslím, ale ono to vlastně pokračovalo i tím, že tam je taková tradice, že potom ten oceněný předává cenu v dalších ročnících atd. takže když jsem tam šla předávat cenu, tak bylo jako z organizačního týmu té paní, ale prosím vás, bez té džínové bundy, takže já jsem tehdy velice brutálně reagovala, že jsem říkala, ať už mi to v životě neříkají nebo přijdu nahá a budu mít jenom tu džínovou bundu a budou rádi, že jí mám. Prostě, takže já jsem vzala džínovou bundu ne, protože bych jí měla oblíbenou, ale pro mě to už takový politický statement.
Lucie Výborná, moderátorka
——————–
Rozumím tomu. Ráda jsem, že jsme ho vysvětlili. A vlastně k určitému druhu maloměšťáctví, šosáctví anebo vlastenectví s dvojitým v, tak, jak ho prezentujete v Čokoládové krvi, se určitě ještě dostaneme. Začetla jsem se do Čokoládové krve. Božena Němcová, chápu. Spojení Božena Němcová, George Sand alias George Sandová, chápu taky. Říkám, ano obě ženy, spisovatelky a najednou John D. Rockefeller. A já jsem říkala, kam to ta Denemarková táhne? A teď jsem vlastně nejdřív tak prvních 80 stran jsem si říkala, proč zrovna tihle lidé? Mohly tam být i jiní, že jo?
Radka Denemarková, spisovatelka
——————–
Mohli a byla to, musím říct, to byla vlastně nejtěžší pro mě dlouhé promyšlení, jaké postavy použiju, aby zároveň byly symbolem, abych přes ně mohla vlastně otevřít naše témata, témata naší doby. Takže habsburská monarchie byla jasná, tam Božena Němcová, George Sand byla také jasná. Já jsem potřebovala Francii, tam byly důležité ty země, to znamená, Ameriku jsem potřebovala, protože ložiska ropy a ukázat Ameriku, to znamená, že ta ropa, Čokoládová krev, tam se formovala naše budoucnost, dneska řešíme ropu, my neřešíme tady nějaký to, co řešili vlastenci během národního obrození. Takže já jsem potřebovala témata, co začínalo v tom devatenáctém století právě přes ty tři postavy, a to znamená, že to je otázka všech těch problémů, které máme, ten brutální kapitalismus, nacionalismus, co je to vlastně ten přístup – zeměkouli vyrabovat atd. A zároveň jsem ale chtěla vrátit jednak Boženu Němcovou světu, ale také jako důstojnost a hlas umění. Na co v této době zapomínáme. A vlastně ty tři postavy mi to umožňovaly, protože všechno souvisí se vším. Když mi dneska někdo řekne, my si tady můžeme zakuklit za těmi státními hranicemi, protože my všechno víme nejlíp atd. atd. Vůbec ne. V tom globalizovaném světě všechno opravdu souvisí se vším a všechno nás ovlivňuje, ale to už bylo tehdy.
Lucie Výborná, moderátorka
——————–
„Evropa jedenadvacátého století se domlouvá těžce, země dobíhají maraton devatenáctého století v odlišném stavu vyčerpání.“ To jste napsala v Čokoládové krvi. V jakém ohledu ještě žijeme v devatenáctém století tady u nás?
Radka Denemarková, spisovatelka
——————–
Já si myslím, že to je právě ta představa, pokud lidé znají třeba jenom český jazyk, to znamená, že mají zprávy a informace jenom v té češtině a mají pocit, že to je pupek světa, a to je vlastně takovéto sebeobelhávání, které začalo v devatenáctém století. Takové to, jako kdybychom nebyli součástí světa, oddělujeme se a že jsme něco lepšího a nepotřebujeme se učit a nepotřebujeme mít solidaritu se světem, nepotřebujeme se zamyslet nad tím, že jsme součástí lidstva a my potřebujeme nějakou politiku společného lidství, ale není možná, protože to zakukleno začíná v tom devatenáctém století a zároveň ta slepota k tomu, co skutečně důležité, podstatné, co je ve vzduchu, co se děje, ti vlastenci skutečně tehdy vůbec nevnímali právě, co se děje, co znamená ta industrializace. Nebo byli jako že bojují proti Vídni, dneska bojují proti Bruselu a zároveň se, že se musí přimknout k Rusku, což tehdy byla zaostalá země, problematická a to nám zůstalo.
, moderátorka
——————–
Proto vlastenectví v tom, řekněme, obrozeneckém slovníku s dvojitým v? Celou dobu v tom románu.
Radka Denemarková, spisovatelka
——————–
Ano, já si myslím, že já jsem to právě chtěla ukázat trošku ironicky, že se může psát to slovo jako se psala tehdy, protože se v té mentalitě nezměnilo nic.
moderátorka
——————–
Aktuální román spisovatelky Radky Denemarkové se jmenuje Čokoládová krev a není to kniha, která se dá úplně zhltnout jedním dechem. Je to kniha, u které je potřeba přemýšlet. John D. Rockefeller, George Sand a Božena Němcová, to jsou tedy ty tři postavy, okolo kterých se to točí, ale přibývají časem ještě další. Spojením je vlak symbol devatenáctého století?
Radka Denemarková, spisovatelka
——————–
Já jsem přemýšlela, jakou tomu dát formu, protože pro mě u každé knihy je důležité nejen ten obsah, ale i jazyk, protože každému románu, tématu dávám jiný jazyk, ale i ta forma, a tak jsem o tom přemýšlela, jakým způsobem to uchopit. A samozřejmě ta železnice a vlak v devatenáctém století se nabízel a nesmírně to fungovalo právě v tom smyslu, že jsem mohla tomu přizpůsobit i rytmus toho textu, který se zrychluje a vlastně to tak trošku pocitově, jako kdyby čtenář, čtenářka, doufám, seděl ve vlaku a jak se mění všechny ty výjevy za oknem, tak jsou různé výjevy z těch různých zemí a pak vlastně jakoby trasou jede zase zpátky. Takže jenom zpřesňuju v detailech témata, která jsou poprvé nějakým způsobem tak rámcově nahozena, až do detailu, až na dřeň.
Lucie Výborná, moderátorka
——————–
Jasně. Dřeň je to správné slovo. A mně se líbí George Sandová jako taková žena, která požadovala od mužů vlastně stejnou odevzdanost, něhu, pokoru, jakou svět očekává od ženských těl, což Vy píšete. Požadovala vlastně emancipaci nikoliv žen, ale mužů v té době úplně jako neuvěřitelná věc. Čím to, že slovo emancipace a feminismus jsou slova, při jejichž vyslovování se musí člověk mít na pozoru?.
Radka Denemarková, spisovatelka
——————–
Dneska musí, protože vlastně já mám pocit, že v každé zemi je to třeba jiné, i v západní Evropě, ve východní Evropě vývoj toho feminismu a vůbec emancipace má úplně jinou dynamiku. A mám pocit, že se podařilo něco, co začala mužská polovina lidstva, že se tomu slovu vysmívali, a vlastně se to hodilo i konzervativním ženám, takže to slovo nasáklo spoustu konotací, které nemají s tou poctou nic společného. Proto já také už slovo feminismus nepoužívám, protože to je pro některé jako červený hadr a mají s tím spojené nesmysly, když to řeknu, používám jenom slova lidská práva pro všechny a proti tomu snad nemůže už nikdo nic mít.
Lucie Výborná, moderátorka
——————–
„Muži obecně nesnášejí ženy, které je převyšují a které píšou.“ Teď cituju, z románu. „Nemají se na koho kasat, ale fakt, že nerozumějí Boženě Němcové, neznamená, že hloupá je ona.“ Nakolik podobných problémů, jako měla Božena Němcová, narážíte Vy, jako Radka Denemarková?
Radka Denemarková, spisovatelka
——————–
No, já jsem právě, protože Božena Němcová napsala, že doufá, že budoucnost jí porozumí a všechno bude jiné. Trošku jsem jí chtěla vzkázat, že řada věcí se nezměnila, protože ta představa, že budeme mít volební právo a tím se všechno změní, tak to není, protože spousta těch předsudků je, když se to vyvíjelo stovky, stovky let, spousta těch předsudků je v kostech mužů i žen a je velice těžké ten způsob přemýšlení, tu rutinu a rituály změnit, takže v mnoha věcech musíme začínat od nuly a žijeme i v době, kdy skutečně ženské tělo je zase politikum, takže v zemích jako je Polsko znovu mají zákony, zákaz potratů, zase jinde chtějí kontrolovat ženská těla jiným způsobem. Takže se to staré smetí navrací. My třeba v Evropě to samozřejmě, když bych srovnala jiný kontinent jiné země, kde to je větší peklo, kde je skutečně ženské tělo na úrovni věci, tak jsme na tom jako lépe, ale není to rovnoprávnost v žádném případě, protože existují mikrosituace, existují ještě situace, které musíme pojmenovávat, aby se ukázalo, že, tady je člověk, že je jedno, jestli se narodil jako žena nebo muž, ale dívat se na ty bytosti jako na lidi a je to v situacích vztahových a je to bohužel v situacích pracovních, ale i v politice.
Lucie Výborná, moderátorka
——————–
Když člověk pojmenovává určité situace, píše o nich romány, tak vlastně se stává nepopulární, protože se vztahuje k něčemu, co třeba nechceme vidět, hodně na sobě pracuje, hodně přemýšlí a tím vlastně nám ukazuje nějaké zrcadlo, kdy my si říkáme, no, o tomhle jsme vůbec nepřemýšleli, anebo ještě hůř, o tomhle vůbec přemýšlet nechceme. Nebudeme to dělat. Nevadí vám být nepopulární?
Radka Denemarková, spisovatelka
——————–
Nevadí. Já jsem už zažila tolik věcí, mně to úplně jedno a já si myslím, že já jsem vždycky jako čtenářka měla ráda autory světové literatury, kteří ukazovali jednu věc, že skutečná literatura právě otevírá to, co ostatní vidět nechtějí, že ti autoři se toho nebojí. Samozřejmě často tím platili životem nebo se zbláznili nebo spalovali rukopisy svoje atd., že se vydali všanc a vydali se někam, kam nikdo jít nechce. A já mám pocit vždycky, že to je první cesta k zlepšení něčemu, že se tím člověk zamyslí, pojmenuje to a nemusí se mnou lidé souhlasit, ale přesně, jak říkáte, jenom, když se na tom zamyslí nebo s tím polemizují nebo mají chuť dát mi facku, je to vlastně pořád zásadní krok, protože ten svět, ve kterém žijeme, jestliže ho chceme nějakým způsobem maličko zlepšit nebo se zamyslet, jak to vůbec funguje, tak člověk nemůže uhnout, prostě nemůže, i když to bolí.
, moderátorka
——————–
No, mě spíš zajímá, jak jste se s tím srovnala, protože vy v románu Čokoládová krev ukazujete, jak se s tím srovnala, v uvozovkách, nesrovnala Barbora Panklová, Božena Němcová, Aurore Dupinová, alias George Sandová, Radka Denemarková Zajíčková?
Radka Denemarková, spisovatelka
——————–
Ano. Já si myslím, že se s tím člověk srovnává, to je další věc, že ty identity, které my musíme, protože já jsem taky byla vychovaná i tátou, takže ten svět je tady pro mě, a pak najednou vám ten svět dává najevo – v určitých situacích jste jenom žena. Zažila jsem i takové ty věty, a to, myslím, zažila spousta chytrých žen, že mají pocit ti kolegové, že to je jejich hájemství, že oni určují ten kánon a teď jim do toho někdo vstupuje, takže když vás chtějí pochválit, tak řeknou na ženskou je to skvělý.
Lucie Výborná, moderátorka
——————–
Aha, bezva.
Radka Denemarková, spisovatelka
——————–
Což mi vyprávěla jedna filozofka, že to zažila taky a zažilo to v jedenadvacátém století. Přestože ty kolegy převyšuje o několik pater a já už to zažívat nechci a mám pocit, že jsem ten román musela právě napsat, že se, proč vlastně se některé věci opakují, Co s námi dělají rodiny, společnost. My si nevolíme dobu, do které se rodíme, ani zemi, do které se rodíme. Musíme se s tím poprat. Každá z těch postav se s tím poprala po svém. Samozřejmě všichni si myslí, že jsem se soustředila na Boženu Němcovou, ale pro mě byla zásadní i George Sand i Rockefeller, protože na nich je vidět, že jejich potomci mentální pobíhají po světě tady, že, Rockefeller, všichni oligarchové světa ho mají jako svůj vzor. Ale chtěla jsem ukázat, že i třeba ta Božena Němcová v našem prostoru, mě nesmírně vždycky vadilo, že jí nejen, že jí použili teda během národního obrození vlastenci a nechali jí chcípnout hlady, ale že jí použili vlastně i další století, použili jí různé ideologie, komunisté, dáváme si jí všude prostě, stavíme jí pomníky.Mladší generace zase dneska vytahuje zase takové ty bulvární, kolik měla milenců a že vlastně to byla taková pomalu děvka atd. ale, co to bylo komplexně za člověka, s čím bojovala, jak byla moderní, když jsem přečetla celé její dílo, když jsem si přečetla její deníky a její dopisy, tak je to vlastně moderní světová literatura, protože tam jsou zárodky myšlenek, které jsou moderní, ale nikdy je nemohla, v té době by je nemohla psát, ani publikovat, protože ona byla vůbec vděčná, že jako žena může psát a publikovat i ty báchorky, pohádky atd. A tenhle rozpor i těch jejích identit, které si vláčí, které musí, role, které musela v devatenáctém století vlastně splňovat každá žena. My je jako neviditelně máme i dnes a zůstávají… Témata devatenáctého století, jsou témata naší doby.
moderátorka
——————–
Román Čokoládová krev psala Radka Denemarková, spisovatelka, můj dnešní host, 10 let.Já se ještě vrátím k tomu, jakým způsobem se George Sandová vypořádala vlastně se svými kritiky a s tím, že to, co dělala, mužské převleky, mužské holínky, bylo na svou dobu neúnosné. Jak se s tím nesrovnala Božena Němcová. Ale mě fakt zajímá, jak jste se s tím srovnala Vy? Vy jste říkala, je mi jedno, co si lidi myslí.
Radka Denemarková, spisovatelka
——————–
Ale já myslím, že to byl dlouhý proces. Já bohužel nemůžu říct tehdejší Radce nebo samozřejmě ta naše já se vyvíjejí a tehdejšímu já vlastně říct, vůbec neztrácej energii a čas tím, co si kdo o tobě myslí, nebo jak to funguje, nebo ten literární tzv. provoz atd. vůbec se tím nezabývej, je to prostě pěna dní, ztráta času, ale já myslím, že je důležité, ono trvá, než to člověk rozklíčuje, protože pravidla pro ženy a pro muže jsou prostě jiná. Dokonce i jazyk, jakým se, to jsou studie, jakým se píše v ženské literatuře a v mužské literatuře, tak i ten jazyk je jiný. Myslím literární vědy a kritiky a já mám pocit, že jsem si to taky musela říct, že tu energii už budu dávat jenom, to jsou ty dvě políčka, to znamená samozřejmě vychovat děti a literatura. A děti jsou dospělé, to znamená, jenom je zásadní literatura a mám skutečně odpovědnost jenom k tomu talentu a co si kdo myslí, každý má názor, každý má nějakou představu, každý mi dává, hlavně muži, že, tak blahosklonně vám dávají rady, jak se to má, nemá, tak se na ně usměju. V duchu, si myslím svoje a zapomenu a jdu si to dělat. A já mám pocit, že to je krásný na tom věku, ve kterém jsem se ocitla, mně to nikdo neřekl – to mají říkat matky svým dcerám, že tohle je nejkrásnější věk, protože děti jsou dospělé, zkušenosti máme, kreativita funguje, mozek funguje, nemoci ještě neklepou na dveře a vlastně to je obrovská síla a já si myslím, že to je vidět na té knize, že jsem mohla teď absolutní nezávislou svobodu dát tomu románu, a dokonce je mi úplně jedno, jak má román vypadat, že takhle se nepíše, atd. vůbec ne. I ta románová forma ještě neukázala, co umí, takže jsem vlastně napsala drzý román, trošku jsem jako hodila granát a teď už dost. Teď prostě pojďme si to říct, jak to je, budu respektovat všechny, ale teď můžete taky respektovat moje postavy, moji tvorbu, neříkejte mi, že každému románu dávám nový jazyk a že to je risk a zbytečný experiment. A ne, já to takhle mám, je to úcta k těm tématům, je tam toho mnoho, hodně myšlenek, tak dřív bych se nad tím zamyslela, naopak dneska to vidím jako moje plus. Prostě v mojí hlavě se toho děje hodně a jestli se ve vaší hlavě toho děje málo, to je váš problém.
Lucie Výborná, moderátorka
——————–
Pardon, já se omlouvám. Vy jste tam otevřela jedno téma, které vlastně vnímám i v souvislosti s tím, co jste řekla. Říkala jste, jsem v tom správném věku 55 let. Jsme stejně staré. A já si občas kladu otázku, proč nefunguje solidarita mezi ženami? Když jsme stejně staré, když už je to jedno, můžeme se podržet, proč to nefunguje?
Radka Denemarková, spisovatelka
——————–
No, já si myslím, že to je jedno téma i vlastně v tomto románu, protože to mě taky, velice mě to překvapovalo, vlastně děsilo, vysvětlovala jsem si právě tím, že to máme pod kůží spousta žen, že se chtějí zalíbit mužům, čili vlastně konkurují mezi sebou atd., že jim to nedochází, že si podřezávají větev samy pod sebou. Já myslím, že v této době se to už mění a mám pocit, nebo u určité části generace mladých žen, ne všude, protože zase samozřejmě některé nabíhají ty vzorce, že ty role jsou omezené pro ženy. Já mám pocit, že hodně žen je frustrovaných, že jim dochází, že vlastně celý život třeba věnovaly, že foukaly do zad mužů nebo věnovaly spoustu energie do vztahů a ocitají se ve věku, kdy je to nejlepší věk, ale zároveň víme, že toho máme víc za sebou než před sebou a já mám pocit, že spousta lidí si v tomto věku mužů i žen uvědomuje, že už nemůžou spoustu věcí změnit a z toho možná plyne frustrace a třeba nenávist samozřejmě podvědomá je třeba k těm mladým ženám atd.Já myslím, že to je otázka psychologie, je to velké téma. A já jsem si myslela, že v tomto století už to bude jiné. Samozřejmě proto jsem psala i tu Boženu Němcovou, protože mě překvapilo, dobře, nepomohli ji vlastenci, muži, ale vlastně jí absolutně opustily všechny ženy, protože…
, moderátorka
——————–
/nesrozumitelné/
Radka Denemarková, spisovatelka
——————–
Ano, i pro ně byla vlastně nečitelná, protože ona byla bytostně nezávislá, ony chtěly tu nezávislost, ale jenom trošku.
Lucie Výborná, moderátorka
——————–
Jenomže jenom trošku nejde, že jo?
Radka Denemarková, spisovatelka
——————–
Jenom trošku nejde.
Lucie Výborná, moderátorka
——————–
„Víme, že láska k národu je klam, když není láska k bratru.“ Napsala Božena Němcová byla skutečně světovou spisovatelkou.
Radka Denemarková, spisovatelka
——————–
Ano, protože jenom tahle věta, jsem si vždycky vzpomněla při této větě, i co říkal pak Masaryk, že není důležité, kdo stojíme svým úkolům národním, ale úkolům lidským a vlastně Božena Němcová vlastencům díky tomu musela opravdu lézt na nervy.
moderátorka
——————–
O slovech mluvím se spisovatelkou Radkou Denemarkovou. Slova přesně volená najdete v románu Čokoládová krev v tom posledním a Vy jste byla u Boženy Němcové na hrobu, ale zjistila jsem to teda v tom románu úplně ke konci, protože tam je Flaubertův dopis jako štafeta, který darujete Boženě Němcové. Mám si představovat, že to byla licence literární nebo jste opravdu s těmi pár slovy, které nebyly určeny Boženě Němcové, k tomu hrobu šla?
Radka Denemarková, spisovatelka
——————–
Já jsem šla, ale až když jsem ten román dopsala, já jsem, až když vyšel, když ta kniha vyšla, tak s tou knihou jsem byla na Vyšehradě, teda u hrobu Boženy Němcové, přečetla jsem jí závěr toho románu a nechala jsem jí tam knihu a svůj dopis, ale osobní s tím, že jsem jí chtěla říct, že jí všechny ty oběti nebyly marné, alespoň díky tomu jsem se zamyslela nad světem jiným způsobem, bylo to pro mě nesmírně silné. Zároveň se stalo něco, že to nebe se nějak jako…. předala jsem a zvedl se vítr, což skončí v tom románu a já mám takový, takové situace ráda, protože proto není slovo, prostě to se děje, mně se to děje s každým románem, já jsem každý román, když jsem dokončila, tak byl nějaký rituál, když byl Kobolt o Vltavě, tak jsem hodila prostě knihu Vltavě, ty postavy, které skončí ve Vltavě, si počtou, ale pro mě to bylo důležité nějakým způsobem se u toho jejího hrobu zamyslet, když tam vidím, v jakém věku zemřela, co všechno musela zvládnout. A dodneška všichni ti vědci atd., když se píší knihy o Boženě Němcové, tak se neřeší její tvorba nebo skutečně ta podstata jejího života, ale tak zároveň se řeší, jaká byla manželka a jak vychovávala ty děti, vařila. A mně tady v tomto detailu ta nespravedlnost, protože v životě jsem nečetla žádnou knihu o nějakém autorovi, že by se tam řešilo, jak loupe brambory nebo jestli Milan Kundera si uměl vyprat ponožky atd., kdežto u té Boženy Němcové se to neustále opakuje, a to je takový symbolický detail té zásadní nespravedlnosti, protože ona měla opravdu obří talent a byl to člověk, který byl také nesmírně intelektuální, přestože tehdy ještě slovo intelektuálka vůbec neexistovalo, existovalo jenom slovo intelektuál.
Lucie Výborná, moderátorka
——————–
Já, když jsem to četla, tak jsem si musela dávat pauzy, abych přemýšlela o tom, co tam všechno chcete říct. Když jsem byla zhruba 100 stran před koncem, tak jsem si říkala, proč tam není trochu krásy? Jako proč tam není malinké spočinutí? Proč vlastně je tam jenom to bolavé nebo to, co je ne bolavé, ale palčivé. Jako vztahuje se to k dnešku samozřejmě, ale kde je takové to…?
Radka Denemarková, spisovatelka
——————–
No, já si myslím, že to vyvažuje ten význam té literatury obecně, ale já mám pocit, že jsem musela tu jízdu vlakem udělat tímto způsobem, protože moje naděje je, když člověk otevře ty problémy až na dřeň, tak čtenáře, čtenářku tím spíše napadne, co je na životě cenné a čím si to kazíme.
Lucie Výborná, moderátorka
——————–
A jakou důležitou roli pro vás sehrál John D. Rockefeller? Kromě toho, že je předobrazem všech oligarchů světa?
Radka Denemarková, spisovatelka
——————–
No, ten jeho příběh je zajímavý z různých důvodů, ale já jsem si ho vybrala mimo jiné také proto, že on opravdu byl přesvědčený, že je to náboženská mise vydělávat peníze a já mám pocit, že u něho je úplně taková ta krystalická podoba přemýšlení, čím nás vlastně zaplevelil. To znamená, že redukovat ten život a svět na výrobu, konzum. Pro něho vůbec nebylo důležité, nějaké národy, jazyky atd. protože pro něho všichni lidé na světě jsou konzumenti, to znamená, že na nich může vydělávat a zároveň s ním přišlo něco …, zmizel ten americký sen, že kdokoliv může poctivou prací a nápady atd. zbohatnout nebo všem se může vést dobře, když budou kreativní a budou dřít, protože ten sen už všem sebral. Ten už snít nemůže nikdo, protože ho chtěl snít jenom on sám. A je tam také ten přístup ke světu, což známe dneska. Jednak, když má peníze, může vstupovat do politiky, i když o politice nemá vůbec žádnou představu, ale jenom proto, aby si ty zákony změnil, ochránil svoje firmy a zisky. Zároveň takový ten přístup, že je to jedno, že vždycky jde jenom o něho, vlastně ostatní lidé ho nezajímají, protože on jde jenom cestou, kde je ten zisk, protože on chyby nedělá, chyby dělají jenom druzí. A toto nastavení samozřejmě bylo pro mě i důležité ukázat, kde to začalo, jak to, že mu to společnost umožnila a jak dokázal i se svým takovým obrazem pro veřejnost pracovat? To je všechno, co známe dneska. On měl… dneska bychom tomu říkali PR.
Lucie Výborná, moderátorka
——————–
Jasně.
Markéta Kaňková, moderátorka
——————–
Tam začínají dezinformace, tam začíná manipulace s masou atd.
Lucie Výborná, moderátorka
——————–
Vy jste, Radko, tam použila jeden detail, kdy malý John Davison Rockefeller jde.A do jaksi ďůlečku, který si vyrobí, zasadí minci a pečlivě jí zalévá a čeká, až se mu peníze rozmnoží. To byla důkladná rešerše nebo je to autorská licence?
Markéta Kaňková, moderátorka
——————–
Já už to říkala – licence a zároveň to byla důležitá paralela, to, že také autorská licence, protože tam mám obraz Betty Panklové, malé Boženy Němcové, která vlastně do důlku zasadí fazolku a fazole atd…., že existují květiny, existuje příroda, kterou my nemůžeme ovlivnit, protože taková ta naše nadutost, že my jsme ty hlavní, nejsme my, když zmizíme jako biologický druh. Ta zeměkoule prostě bude tady dál a ještě si vydechne. Ale to byly ty autorské licence, důležité je ukázat – ta výchova byla taková, protože ti baptisté, hlavně ta maminka byla skutečně i ten tatínek….., prostě ty peníze byly hlavní hodnotou.
Lucie Výborná, moderátorka
——————–
Chtěla byste být převoznicí do jiného způsobu myšlení nebo myslíte si, že jste?
Radka Denemarková, spisovatelka
——————–
Já v to doufám. Já v to doufám. On člověk samozřejmě nemůže, ale já mám pocit, že proto já vůbec nemám strach o literaturu, myslím skutečnou literaturu, když tady spousta diskutuje … umělá inteligence, atd. to bude jednoduché pro čtivo a produkty. Jenomže za skutečnou literaturou člověk opravdu ručí svým životem a ten vnitřní hlas nemůžete nahradit. Takže bych tou převoznicí byla velice ráda.
Lucie Výborná, moderátorka
——————–
Jak to vypadá na ostrově Amrum?
Markéta Kaňková, moderátorka
——————–
ostrov Amrum je specifický, je tam zima, příliv, odliv, vítr, žádní turisté. Je to chráněná oblast, kde je spousta druhů ptactva, takže je to prostě místo. Luxus je dneska to, že můžu jít několik hodin po březích Severního moře a je tam jenom ostrý vítr a já, a nepotkám nikoho.
Lucie Výborná, moderátorka
——————–
No, Vy se vlastně v souvislosti s těmi převozníky do jiných způsobů myšlení vztahujete i k majitelům toho skleněného domu, kde píšete, protože jsou to pankáči?
Radka Denemarková, spisovatelka
——————–
No, pankáč, já říkám pankáči ve smyslu toho myšlení, toho hezkýho pankáčského nezávislýho myšlení, to je vlastně už rodinný přítel Lukas Spinner, který ten dům, protože ho vlastní, a když tam není, tak ho dává k dispozici přátelům. A všichni reagovali, proč ten dům nepronajímá. Já jsem musela právě…, a říkala, on je takový pankáč a převozník do jiného způsobu myšlení, protože my jsme úplně zapomněli, že prostě existuje netržní chování, že něco člověk udělá pro radost, že to má smysl. To je přece pocta. Jenom, že to má smysl, a to je jedno, kolik za to dostane, nedostane. A vlastně pospojoval tak kvalitní lidi takovou…., jak vlastně tenhle ten způsob krásného myšlení, té otevřenosti světa, není to žádná naivita, a vlastně ti kvalitní lidé se napojují, takže jsem tam poznala velkou spoustu lidí. Bohužel je nemocný, ale on je tak neuvěřitelný… myslí na všechny, takže když ten dům teď přepsal na svoji neteř, tak prostě dal podmínky, kdo tam může jezdit do konce života, takže já tam můžu do konce života psát a je v tom taková hezká otevřenost a radost, takový paralelní svět.
, moderátorka
——————–
Čokoládovou krev jste psala 10 let, to je dlouho.
Radka Denemarková, spisovatelka
——————–
Protože já jsem měla…
Lucie Výborná, moderátorka
——————–
To znamená, že teďka budeme čekat dalších 10 let na román Radky Denemarkové?
Radka Denemarková, spisovatelka
——————–
No, mně se to děje paralelně, protože 10 let to trvalo, protože do toho přišla Čína, Hodiny z olova atd. teď chci dopsat román o Tchaj-wanu, pak už mám zase nápad na další, to bude velké panorama, na to budu potřebovat dlouho, ale chci se teď věnovat intenzivně psaní, protože v hlavě se mi toho děje hodně a chci skutečně to stihnout, dokud mi to myslí a dokud je tam ta posedlost psaním, protože já, kdybych ztratila tu posedlost psaní, já jsem byla strašně vyčerpaná po Hodinách z olova a chvíli jsem si myslela, že jsem úplně prázdná, že jsem se vydala ze všeho, ale ono se to vrátilo, zase jsem se naplnila, ta posedlost se vrátila, protože psát jde tady vždycky a co by mě nebavilo, tam musí být skutečně ta posedlost.
Lucie Výborná, moderátorka
——————–
Tak přeju hodně zdravé posedlosti. Radka Denemarková, spisovatelka, dneska host Radiožurnálu, děkuju, Radko, za ta slova a ať se Vám daří.
Přidejte odpověď