Radiožurnál
Dnes je naším hostem novinářka, spisovatelka, učitelka, scenáristka a taky pejskařka Markéta Dočekalová. Stihla jste dnes se Sárou, jorkšírem, procházku?
Markéta Dočekalová, novinářka, spisovatelka, učitelka, scenáristka
——————–
Přiznám se, že venčila sestra, takže máme to tak jako rozdělené. Tak dneska jsem ráno nevenčila.
Patricie Strouhalová, moderátorka
——————–
Jako dnes spisovatelka. Co vy jako dítě, měla jste ráda čtenářské deníky?
Markéta Dočekalová, novinářka, spisovatelka, učitelka, scenáristka
——————–
Moc jsem je ráda neměla, se přiznám, protože já jsem nikdy moc neměla ráda věci, které člověk jako musí. Takže dokonce se musím přiznat, že jsem jich spoustu opsala, ale to přesto, že jsem ty knížky četla, mně prostě jako to nebavilo potom plnit to zadání, takový ty divný otázky, jako nám dávala paní profesorka k tomu, paní učitelka vždycky jako dotazy, který chtěla, abysme zodpověděli, mě to strašně nebavilo, já jsem spíš jako, kdyby mi řekli, napište mi svoje zážitky z četby tý knihy, tak to bych psala ráda.
moderátorka
——————–
No, a jak by se měly tedy psát podle vás, jak by měl vypadat ideální čtenářský deníky?
Markéta Dočekalová, novinářka, spisovatelka, učitelka, scenáristka
——————–
Já si myslím, že ty čtenářský deníky úplně jako ztratily už jakýkoliv význam, protože my jsme je opisovali, ne teda všechny, ale opisovali. A myslím si, že dnes to opisují mnohem víc. Takže vlastně proč, proč to dělat? Já bych to pojala úplně jinak. Já bych řekla, napište jako svoje pocity, který jste při čtení tý knihy měli, co vám ta kniha dala, dokázala nějakým způsobem vám třeba změnit na něco váš pohled? Nebo co jste u toho prožili, u tý knížky? A to si myslím, že ukáže jasně, jestli četl či nečetl student knihu a vlastně ho to přiměje k nějakýmu zamyšlení, že myslím, že to je lepší než nějakej uniformovanej, unifikovanej deník.
Patricie Strouhalová, moderátorka
——————–
Říká autorka románů, několika tisíc televizních scénářů, která stála u vzniku televizního seriálu Ulice, podílela se na napsání scénářů prvním sedmi stovkám dílů. Máte za sebou román Něco za něco, což je příběh rozpadajícího manželství, tam je pohled tří žen, tedy manželky, tchyně a taky milenky. Pak je Rychle a bezbolestně. A teď ta nová kniha, která leží tady ve studiu před námi, Kde domov můj? Rotterdamský příběh Františka Škroupa, autora hudby k naší hymně. Teď vlastně 21. prosince bude 190. výročí, první veřejné uvedení písně.
Markéta Dočekalová, novinářka, spisovatelka, učitelka, scenáristka
——————–
Přesně tak, vlastně ve hře Fidlovačka poprvé zazněla píseň Kde domov můj, která se později stala naší státní hymnou.
Patricie Strouhalová, moderátorka
——————–
Je pravda, že každý román, tudíž i tenhle, kde domov můj, se musí vysedět?
Markéta Dočekalová, novinářka, spisovatelka, učitelka, scenáristka
——————–
Je, je to pravda. Mozoly na zadku, jak se říká, tady ta knížka byla vlastně úplně jiná v psaní, než co jsem do této chvíle kdy psala, ona byla jiná v tom, že toho sezení tam vlastně bylo podstatně méně než u jiných knížek, tady se hodně i chodilo, já jsem musela do Holandska, musela jsem spoustu věcí zjišťovat, obíhat archivy, tam v těch archivech jsem pak samozřejmě také seděla, ale bylo to jako víc v pohybu, protože jsem i běhala po městě, řadu věcí jsem opravdu ověřovala, třeba jsem chtěla vědět, měla jsem starý mapy a chtěla jsem vědět, jak dlouho Františkovi trvalo dojít pěšky z místa, kde bydlel, do divadla, kde pracoval, kudy by musel jít. Já jsem to všechno fakt ověřovala, abych jako to do puntíku si uměla představit. Takže tady to nebylo tolik jako sedící.
moderátorka
——————–
Rotterdamský příběh autora hudby k naší hymně Františka Škroupa se vlastně ocitáme v 19. století v nizozemském Rotterdamu, kde nakonec zemřel a je tam pohřben na rotterdamském hřbitově. Čím to, že autor melodie naší pozdější hymny byl vlastními lidmi vlastně odsunut, zavržen, musel odejít, co se to stalo?
Markéta Dočekalová, novinářka, spisovatelka, učitelka, scenáristka
——————–
Důležité je říct, že on nebyl zavržen obyčejnými lidmi, fanoušky, protože Pražané, zejména Pražané ho neskutečně milovali, jeho tvorbu, obyčejní lidé ho znali, on, musíme si to představit, že on byl ve své době z hlediska známosti jména něco jako v naší době Karel Gott, nemyslím přirovnání hudební, ale z hlediska známosti jména. No, a jak se to stalo? Doba byla zlá, jo, byl, musíme si uvědomit, že doba českého národního obrození, která měla několik vln, nebyla zdaleka tak romantická, jak musí, jsme, jako se učili třeba ve škole, já jsem ten pocit vždycky měla, že to muselo být jako úžasně romantický bojovat za tu češtinu, jenomže ono to bylo taky velmi jako politicky vlastně nestabilní období a on měl vlastně smůlu, v tom, měl těch smůl několik, za prvé měl za manželku Němku, jeho druhá manželka, první zemřela, druhá byla Němka, což ale nebylo vůbec nic divnýho, my jsme žili v prostředí, kde vládla němčina, čeština se klubala na svět teprve, spousta našich velkých obrozenců česky ani pořádně neumělo, takže nebylo nic divného na tom, že měl za manželku Němku. Sám byl Čech jako poleno, jeho rodiče byli Češi, já to říkám záměrně, protože na rozdíl od mnoha obrozenců, kteří mu házeli klacky pod nohy, tak on skutečně Čechem byl, jo, což mnozí z těch, co teda ho jako nechtěli, tak vlastně nebyli. No, a vlastně v době, kdy on pracoval ve Stavovském divadle, dělal tam víc jak 30 let, tak zrovna se řešilo, že bude nové vedení divadla a on si to pak vyčítal velmi, že udělal tu chybu, že se chtěl stát vlastně ředitelem divadla, chtěl jít do toho, do toho konkurzu a bohužel nebyl jako, já bych řekla, že dneska je nejlépe přirovnat, že byl starou strukturou, že nebyl vítán v té společnosti, už byl za zenitem takzvaně. Brali ho jako, to je ten, co pracoval pro Němce, jeho to strašně trápilo, hrozně se ho to dotýkalo, protože…
Patricie Strouhalová, moderátorka
——————–
Kolik mu bylo v té době?
Markéta Dočekalová, novinářka, spisovatelka, učitelka, scenáristka
——————–
V té době mu bylo nějakých asi 57, 56, něco takového, ale vlastně on měl vždy velkou odvahu, on byl první, kdo napsal českou operu, první českou operu napsal František Škrob. Proč? Protože se vedly veliké debaty o tom, jestli vůbec čeština je pro operu vhodná a všichni se báli, že si udělají špatné jméno. Takže on vůbec nebyl nevlastenec, on byl velikej vlastenec, a proto se ho tak dotýkalo, že ho nechtěli, protože říkali, psal pro Němce, má německou manželku, teď už jdeme do té češtiny, tam potřebujeme někoho úplně jinýho. A protože ho ale Pražané milovali, a to množství těch fanoušků bylo opravdu veliké, tak všichni věděli, že těžko, přetěžko s ním soutěžit. Jediná možnost, jak to udělat, bylo ho odstranit. Takže ze dne na den byl dán do tzv. důchodu divadelního a tím, že mu vyměřili ten důchod a řekli, jdete do důchodu, děkujeme, odejděte, tak on už nemohl se účastnit toho konkurzu a nemohl nic. A jenom na závěr řeknu zajímavou věc. Strašně jsem musela pátrat po tom důvodu, protože když se podíváte do českých archivů a do všeho, co tady u nás je dochováno, nikde se nedočtete, co skutečně bylo tím důvodem, že ho vyhodili. Až vlastně u Holanďanů a u Němců píšou velmi otevřeně o tom, že ty důvody byly jednoznačně politické. Takže takhle to bylo s jeho odchodem a s tím, proč skončil.
Patricie Strouhalová, moderátorka
——————–
A jak se ocitl v Rotterdamu, tam postavil vlastně Rotterdamskou operu, on se o to zasloužil. Ono v té době tam už působilo jako hodně Čechů?
Markéta Dočekalová, novinářka, spisovatelka, učitelka, scenáristka
——————–
Přesně, co Čech to muzikant, měli jsme hodně, obecně hodně Čechů po světě v hudebních oblastech, byli jsme dobří hudebníci a stalo se tak, že vlastně se Holanďané dozvěděli, že došlo k tomuhle tomu vyhození pana Škroupa, on udělal veliké jméno orchestru, který vedl ve Stavovském divadle, to byl tehdy špičkový evropský orchestr, který jezdil po celé Evropě, byl velmi známý, takže není divu, že se dozvěděli, že tento člověk vlastně už ten orchestr nevede a také se dozvěděli, že má veliké problémy sehnat práci, protože další dirigentské místo v této oblasti zkrátka nebylo. No, a tak Holanďané, kteří toužili po tom mít operu, tam byla opera těžce v plenkách, zatímco Vídeň a Praha byli tehdy kulturní špička, tak Holanďané byli v začátcích a oslovili Františka, jestli by nechtěl se toho ujmout a pomoci vlastně tam vybudovat operu. No, protože tonoucí se stébla chytá, on opravdu neměl jinou možnost, tak tu nabídku vzal a odjel vlastně za tzv. sezónní prací, zatím na jednu sezónu, nakonec tam byl ty sezóny dvě.
Patricie Strouhalová, moderátorka
——————–
Kdy jste se poprvé dozvěděla o tom, že je pohřben tam a ne tady?
Markéta Dočekalová, novinářka, spisovatelka, učitelka, scenáristka
——————–
To jsem se dozvěděla jako mladá holka po revoluci, když v 90. roce, na konci roku 90 jsem odjela na diplomovou stáž a skončila jsem neplánovaně v Rotterdamu, v Holandsku, tak vlastně jsem si tak matně pamatovala z maturity ještě, že nám říkali, že on je teda někde tam jako v tom Holandsku pohřben, tak mě tak napadlo, že bych se mohla o to zajímat, bylo mi tam smutno, cítila jsem to, že to je spřízněná duše, takže tam jsem se poprvé s ním seznámila.
moderátorka
——————–
Vy jste žila v Holandsku několik let, holandština se Škroupovi nelíbila, neučil se jí, nemusel, protože v té době všude samozřejmě se mluvilo německy, je to těžká řeč, naučit se?
Markéta Dočekalová, novinářka, spisovatelka, učitelka, scenáristka
——————–
Já myslím, že není, je v mnoha ohledech hodně podobná češtině. Když tam člověk jako navíc je, tak to jde samo.
Patricie Strouhalová, moderátorka
——————–
No, a když se podíváme na ty začátky jeho v Rotterdamu, tak jak tam vlastně žil, jste říkala, že jste si i měřila čas, kolik mu to trvalo od místa, kde bydlel, pěšky k Rotterdamské opeře, protože on neměl tolik peněz, tak on vlastně nechtěl jezdit ani dračkou.
Markéta Dočekalová, novinářka, spisovatelka, učitelka, scenáristka
——————–
On se snažil hodně šetřit, aby mohl každý zlatý posílat rodině, takže samozřejmě neutrácel za takový luxus, jako že teda se svézt, pokud nepršelo nebo bylo opravdu ošklivo a tak. Jak tam žil, on vlastně přijel a bydlel v hotelu, to bylo první, kde začínal a pro mě vlastně takový první jako velký dobrodružství a zároveň i objev pro mě osobně bylo zjistit jako, dobře, tak žil teda celou dobu v hotelu? Protože ty informace jako se dost rozcházejí, tak porůznu, takže někde se dočtete vlastně adresu, která je známá Hang 31, kde prostě jako bydlel, ale zároveň se dočtete, že to bylo v hotelu a mně se to všecko jako nezdálo, bylo to takový zvláštní, teď někde jsem narazila i na jiné adresy, takže jsem se opravdu začala zajímat o to, jestli byl celou dobu v tom hotelu. A posléze jsem to i dohledala s pomocí právě archivu a zjistila jsem, že on začínal v hotelu a posléze se přestěhoval, protože si pronajal byt, vlastně počítal, že za ním přijede rodina, tak potřeboval i o něco větší bydlení, než jenom malý hotelový pokoj, takže do té ulice Hang se vlastně přestěhoval do pronajatého bytu, což jako dost mění situaci, jestli je někdo celou dobu v hotelu, nebo jestli bydlí v bytečku, takže já jsem to takhle, a teď jsem si to i jako obešla, zjistila jsem, jak to je daleko od sebe, zjistila jsem, že on evidentně k tomu přistupoval způsobem, aby byl blízko divadla, kde pracoval, aby nemusel vlastně příliš cestovat po tom městě. Všechno je to víceméně, bychom řekli, na jednom místě, je to všechno po centru, vlastně teď nedávno se konala taková hezká procházka, jmenovalo se to Po stopách Františka Škroupa, což jsem připravila dohromady právě s Českým centrem v Rotterdamu a nebyla jsem u toho, ale přes telemost jsem měla možnost se s účastníky i spojit a oni vzali moji knížku a vlastně obcházeli přímo fyzicky ta místa, kde stál dům, kde prostě František pracoval, kde dřív bylo divadlo.
Patricie Strouhalová, moderátorka
——————–
Co z toho stojí ještě dodnes.
Markéta Dočekalová, novinářka, spisovatelka, učitelka, scenáristka
——————–
No, co z toho stojí? Stojí chrám, na který on měl výhled a vlastně jinak nestojí vůbec nic, jinak jenom víme, kde to stálo. A co je, myslím, pikantní jako, a všem doporučuju, pokud pojedou do Rotterdamu, tak se na to podívat, je to přímo v centru města, byl tam vybudován a otevřen letos v červenci surfařský kanál, představte si to, jako že by vám na Václaváku otevřeli surfařský kanál, fakt můžete uprostřed města surfovat a František by dnes ze svého domu, kde měl pronajatý byt, koukal přímo na ty surfaře, což mi přijde hodně vtipný.
Patricie Strouhalová, moderátorka
——————–
Ten román je založen na sběru faktů. Vy jste kontrolovala dokonce i příjezdy a odjezdy vlaků, abyste mohla napsat, že tehdy a tehdy opravdu byl tam, kde se uvádí, nebo že to prostě nesedí, dokuromán, to je asi jako výrazně složitější disciplína, ne, než normální, teď v uvozovkách jako normální román?
Markéta Dočekalová, novinářka, spisovatelka, učitelka, scenáristka
——————–
Mě to strašně bavilo, protože mám pocit, že tady máme, nic ve zlém, ale trošku takovou jako inflaci příběhů, malinko jako autor někdy podlehnete autorské depresi, jestli vůbec ještě můžete vymyslet něco, co bude něčím jiné. A já jsem potřebovala něco smysluplnýho a tohle jsem měla pocit, že smysl dává a vlastně mě hrozně bavilo právě dohledávat ty věci, že vy nepracujete jenom s vlastní fantazií, ale tu fantazii musíte mít podpořenou vlastně tím, jak to bylo a logicky můžete věci nějakým způsobem spojovat, můžete dedukovat, ale neměla byste nikde lhát. A to mě na tom hrozně bavilo.
moderátorka
——————–
o Františku Škroupovi, který napsal melodii písní Kde domov můj, ale moc dalšího asi v obecnému vědomí toho u nás o něm nežije. Vy jste se pustila do knížky právě tady o tom muži a o jeho životním příběhu. Byl by to možná i skvělý námět na film, když jste ta scenáristka, nepíšete už scénář, čím by třeba začínal?
Markéta Dočekalová, novinářka, spisovatelka, učitelka, scenáristka
——————–
Byl by, ale přiznám se, že nepíšu, protože nějak v tuhle tu chvíli není pro to časový prostor. Určitě vím, čím bych začínala a dokonce to ve své hlavě úplně vidím, jak on stojí na tom pražském nádraží, na tehdejším nádraží Prague, protože to hlavní ještě neexistovalo v té době, vlastně on odjížděl z místa dnešního Masarykova nádraží a stojí tam s tou rodinou, která ho vlastně doprovázela a s pár přáteli a loučí se a asi to muselo být velmi srdceryvné loučení, když je to jedna z věcí, která se přes 160 let času dochovala, hodně informací o tom, jak vlastně těžce odjížděl, jak se loučil s dětmi, kterých měl prostě 6 a nemohl se rozloučit, takže určitě by to začínalo tím odjezdem.
moderátorka
——————–
Novinářka, spisovatelka, scenáristka ve vysílání Radiožurnálu Markéta Dočekalová. Když si povídáme o Františku Škroupovi, který opustil zemi a odjel do Rotterdamu budovat Rotterdamskou operu. Vy, když jste pátrala coby v rámci tvorby dokumentárního románu po těch jeho stopách, tak jste se setkala i s možnými podvodníky, s podvodníky, kteří za velké peníze peníze nabízeli deník Františka Škroupa. Jaké to je s nimi vyjednávat? Jak to dopadlo?
Markéta Dočekalová, novinářka, spisovatelka, učitelka, scenáristka
——————–
Já si myslím, že jsem měla být štěstí než rozumu.
Patricie Strouhalová, moderátorka
——————–
Tak vy celý grant, pardon, celý grant, který jste dostala, jste byla ochotná obětovat, za to vám nabízeli.
Markéta Dočekalová, novinářka, spisovatelka, učitelka, scenáristka
——————–
Je to otázka toho, jak jako se na ty hromádky peněz díváte. Buď můžu říct, že jsem použila ten grant na to, abych si zaplatila letenky, nebo jsem ho prostě takzvaně probenděla s podvodníky. Problém byl v tom, že já jsem strašně toužila fakt jako hrozně moc objevit něco, co ještě nebylo objeveného a přání někdy, jak se říká, že jo, je matkou všeho dalšího, takže jsem byla naivní a myslím, že i jsem trošku jako vnitřně naivní, že ta nějaká touha podporuje tu naivitu. Prostě vím, že deník existoval, dokonce o něm píše i pan Plavec, což je autor jedné vlastně jediné a úžasné biografie, která vyšla v roce 1942 a byla vlastně oceněna i Státní cenou za literaturu. A on to tam zmiňuje v jednu chvíli, on ho dokonce ještě měl v ruce, jenomže pak ten deník někam prostě zmizel a ono se to dá pochopit, byli jsme na začátku vlastně druhý světový války a František Škroup byl symbolem češství, takže by dávalo smysl, že ten deník někdo někam prostě ukryl, protože nevědělo se, co bude dál, takže mně to zase nepřišlo tak úplně jako zvláštní, že by nějaký sběratel vlastně něco takového měl, ale měla jsem docela štěstí ve spolubydlení, bydlela jsem přes Airbnb u člověka, to jsem vůbec nečekala, to jsou někdy takové, říkám, andělé vám sešlou prostě štěstí a to štěstí pro mě bylo vlastně v podobě bývalého pana profesora, který byl, on je velmi vzdělaný a pracoval kdysi léta na univerzitě a on velmi rychle pochopil, že se jedná o podvod, na rozdíl ode mě. A pořád mi to rozmlouval a pořád mi říkal, do toho vůbec nechoďte, jako to je nesmysl, ale já jsem…
Tereza Tomášková, moderátorka
——————–
Šla jste do toho?
Markéta Dočekalová, novinářka, spisovatelka, učitelka, scenáristka
——————–
…si to úplně nechtěla nechat rozmluvit, já jsem to chtěla vidět. Mě vlastně zajímalo i ten podvod zkrátka si prohlídnout, takže jsem do toho šla, ty peníze vlastně na to nějaký teda padly, ale zase mi to vlastně poskytlo docela zajímavou zápletku pro knížku, takže možná, že ty peníze tak úplně vyhozené nebyly, jenom jsem měla trošku strach, aby jako nedošlo k něčemu nehezkýmu třeba.
Patricie Strouhalová, moderátorka
——————–
Co se ale dochovalo, tak byla nejrůznější korespondence jak mezi rodinou, tak mezi přáteli, dokonce i Bedřich Smetana vlastně navštívil v Rotterdamu Františka Škroupa, Co k tomu jste našla?
Markéta Dočekalová, novinářka, spisovatelka, učitelka, scenáristka
——————–
Bedřich Smetana byl o 23 let mladší než František Škroup…
Patricie Strouhalová, moderátorka
——————–
Jel za ním z Prahy.
Markéta Dočekalová, novinářka, spisovatelka, učitelka, scenáristka
——————–
Jel za ním z Prahy. V rámci svého turné, které měl po Evropě, se domluvil s Františkem, že se zastaví v Rotterdamu, aby tam udělal několik koncertů. A já mimo jiné jsem našla takový, dovolila bych si tady, zašustím knížkou, dovolila bych si vám přečíst kratičký úryvek z dopisu, který psal právě Bedřich Smetana své manželce Bettině ve chvíli, kdy přijel do Holandska a měl své jako první dojmy. Je to dopis 15. listopadu 1861 a on v něm píše: „Člověk jede zahradou, jak to musí být krásné v létě. Škoda, že ta cizí ošklivá řeč kazí ten obraz a dokazuje, že člověk přece jen ve vší té nádherné krajině zůstává cizí. S těmito pocity sem dorazil do Rotterdamu. Jaké zklamání. Tady se člověk dostane do starého města, které je stejně tak špinavé jako všechna ostatní města a k tomu je zde národ syrový. Plný námořníků, námezních dělníků a chátry. Široké kanály, které za povodně vniknou do všech domů, jako právě teď, vytváří všudypřítomnou vlhkost a kašlání a smrkání je tak běžné. Všechny domy stojí na pilotách a jsou ještě hubenější než ve Švédsku.“ Takže František třeba Škroup velmi špatně snášel tu vlhkost ve městě a tady se z toho dopisu ukazuje, že o 23 let mladší Smetana to taky snášel ještě hůř, že to nedával takzvaně. Takže to je třeba jenom jedna z takových hezkých perliček nalezených, kde jsem se mohla dočíst, jak to vlastně kluci vnímali.
Patricie Strouhalová, moderátorka
——————–
Přitom prožívání těch těžkých chvil vlastně celé rodiny Škroupových, jak to má člověk s vlastní lítostí? Co lítost sama nad sebou? Protože teď mi dovolte, a já to pochopím, když nebudete chtít odpovídat, ale tak jsem si říkala, že vy vlastně, protože máte vývojovou vadu kostí, lékaři vám pravděpodobně řekli, že tahle nemoc vás jednou upoutá na invalidní vozík, nosila jste dlouhé roky korzet na zpevnění páteře, tak jak to člověka zasáhne?
Markéta Dočekalová, novinářka, spisovatelka, učitelka, scenáristka
——————–
Já jsem spíš jako plačka, vzhledem k ostatním, mě by mohli brát na pohřby cizích lidí úplně v klidu, protože bych tam jako plakala, hodně se jako dojímám, ale teda musím říct, že ne nad sebou, tím jsem jako nikdy netrpěla, hodně mě dojímají cizí příběhy, cizí osudy a s Františkem jsem to velmi silně prožívala a třeba můžu říct, že když jsem psala závěrečnou část knihy, kde František umírá a já jsem to opravdu dohledala takřka minutu po minutě v té knížce, když se třeba píše, že po 22. hodině ztratil vědomí, to se tak skutečně stalo, je to zdokumentováno na úmrtním listě, na záznamech lékařských, takže všechno, co tam popisuju, takhle on opravdu umíral. A já musím říct, že jsem se v životě necítila tak vyčerpaná, prostě na mě třeba sestra úplně koukala, když jsem to dopsala, protože já jsem byla psychicky tak vyšťavená, já jsem tam jako byla, jestli mi rozumíte, já, když píšu, já tam jsem, a já to jako prožívám, takže já jsem ten jeho odchod se vším kompletně prožila a já jsem potom 3 dny potřebovala na to, abych se jako oklepala, protože jsem měla pocit, že mi umřel ten nejlepší kamarád, se kterým jsem prožila 2,5 roku života a on odešel, takže takhle nějak to se mnou je a s lítostí.
moderátorka
——————–
Když si povídáme o té vaší v podstatě detektivní práci o zmapování života Františka Škroupa v Holandsku, v nizozemském Rotterdamu, on je tam pohřben na rotterdamském hřbitově Croswike. To je ale hromadný hrob?
Markéta Dočekalová, novinářka, spisovatelka, učitelka, scenáristka
——————–
Je to hromadný hrob, je tam 16 lidí v tom hrobu, vlastně spolu s nemajetnými chudými, většinou různými herci nebo třeba hudebníky, členy orchestru toho divadla, kde František pracoval.
Patricie Strouhalová, moderátorka
——————–
Jak to, že byl tak chudý?
Markéta Dočekalová, novinářka, spisovatelka, učitelka, scenáristka
——————–
No, ten plat, který on dostal, což mimochodem mě stálo mnoha měsíců hledání a nakonec se mi to podařilo zjistit, kolik vlastně získal, nebyl fakt vysoký, opravdu ne. Holanďané začínali, musíme vidět, že to byl velikej podnikatelskej projekt. A oni nechtěli probendit kalhoty, prošustrovat, jak se říká, nevěděli, jestli o to bude zájem, jestli to bude vynášet, takže oni vlastně Františkovi dali takový, já bych řekla, průměrný plat, ani tragicky nízký, ale vůbec ne vysoký a on žil velice skromně, protože posílal většinu těch peněz manželce právě do Prahy, kde bylo spousta dětí, který ona musela zabezpečit a stejně to nestačilo, ona musela ještě pronajímat pokoj, což tehdy bylo relativně běžné. Škroupovi se stále stěhovali do levnějších a levnějších bytů z prestižních pražských adres.
Tereza Tomášková, moderátorka
——————–
To, že jim lidé nevraceli to, co jim půjčili.
Markéta Dočekalová, novinářka, spisovatelka, učitelka, scenáristka
——————–
To bylo hrozný, že ona vlastně musela obcházet dlužníky, protože pan Škroup, když byl ještě v dobrém postavení a vlastně vydělával velmi slušně v Praze, tak popůjčoval potřebným mnoho peněz a potom, když sám se ocitl v nouzi, tak paní Škroupová obcházela ty dlužníky po Praze a oni jí ty peníze odmítali vracet, různě se vymlouvali, nebo vzhledem k politické situaci zabouchli dveře, prostě, že se Škroupovejma nechtějí mít nic společného, takže to muselo být velmi jako nepříjemné. A i ten pád v rámci té společnosti, pád z výšin, kdy ta rodina opravdu hodně znamenala, na to, řekněme, určité dno, jak finanční, tak vlastně společenské.
Patricie Strouhalová, moderátorka
——————–
Vy máte ráda knížky v žánru magického realismu. A magický realismus s dobrou psychologií postav, to je pak pro mě to pravé ořechové, to jsou vaše slova. Co to je?
Markéta Dočekalová, novinářka, spisovatelka, učitelka, scenáristka
——————–
To je vlastně žánr, kde velice často se příběh odehrává v naprosto každodenním prostředí v běžných jako kulisách, ale je v něm něco někde magického, něco, co tam vlastně jako nepatří, že jo, nějaká záhada, a to mě baví.
Patricie Strouhalová, moderátorka
——————–
Dá se říct, že i částečně je to magický realismus i v téhle té knize, Kde domov můj?
Markéta Dočekalová, novinářka, spisovatelka, učitelka, scenáristka
——————–
To určitě ne, to je fakt klasickej reportážní román.
Patricie Strouhalová, moderátorka
——————–
No, a šance, že by byl František Škroup pohřben doma tak, jak si to přál, ale syn Alfréd, který tam s ním v tu dobu byl, tak mu to splnit nemohl?
Markéta Dočekalová, novinářka, spisovatelka, učitelka, scenáristka
——————–
Je to vlastně smutný příběh, protože František měl jediné přání, spočinout v české půdě, to přání se mu dodnes nesplnilo, už teď se na mě obracejí fanoušci knížky a chtěli by udělat sbírku na vlastně přesunutí tedy ostatků Františka Škroupa někam sem prostě do Česka, do Prahy, na některý z významných…
Tereza Tomášková, moderátorka
——————–
160 let po tom, co…
Markéta Dočekalová, novinářka, spisovatelka, učitelka, scenáristka
——————–
Jenomže my nevíme, jestli vůbec nějaké ostatky v tom hrobě ještě jsou. Asi by to bylo poměrně složité, ale myslím si, že už jenom ta myšlenka, jenom to, že by Češi chtěli, třeba pro mě jako pro autorku tý knihy je prostě úžasná a já strašně moc jako děkuju všem, kdo takhle nad tím přemýšlejí, protože to, že si budeme pamatovat naše předky, který pro nás a naši kulturu něco takhle významnýho vykonali, jako třeba František Škroup, to je prostě naplněnej můj sen a cíl. A pokud to tomuhle pomůže, tak nemusíme ani Františka stěhovat třeba, aby už nebylo co, ale myslím, že jemu by strašně udělalo radost už jenom to, že chceme.
Patricie Strouhalová, moderátorka
——————–
Tak vlastně za pár týdnů bude to 190. výročí, jak jsme o tom mluvily, prvního veřejného uvedení písně Kde domov můj. Říkala jste, že na scénář zatím čas není, ale trošku v myšlenkách, co pokračovat příběhem právě syna Alfréda, který se stal taky vlastně úspěšným dirigentem po svém otci, nebyl vlastně tak známý.
Markéta Dočekalová, novinářka, spisovatelka, učitelka, scenáristka
——————–
Hodně jsem to zvažovala, protože Alfréd hraje poměrně významnou roli v tom příběhu, protože tam za Františkem přijel a vlastně byl jediný, i kdo byl s ním v okamžiku smrti, asi by to byla mnohem větší výzva, než psát o Františku Škroupovi právě kvůli tomu, co jste říkala, že byl podstatně méně známý. Na druhou stranu já jsem se trošičku malinko o to už, jako tak si to osahávám, jestli bych to dala takzvaně, protože on byl, přestože nebyl tak známý, tak byl poměrně velmi úspěšný dirigent, vlastně dirigoval a dělal tátovu práci po celé Evropě, takže zvažuju to, zvažuju to.
Patricie Strouhalová, moderátorka
——————–
Co vám dalo Holandsko, tak vy jste tam žila několik let, jaké je třeba Holandsko v adventu nebo v tom období, které máme před sebou?
Markéta Dočekalová, novinářka, spisovatelka, učitelka, scenáristka
——————–
To, co je na Holandsku v zimě, pokud opravdu dojde k zimě, což jako bych řekla, že v této klimaticky zvláštní době je někdy trošku problém, že ta teplota je nad nulou, ale pokud se podaří a klesne pod nulu, nazujte brusle a běžte si vlastně zabruslit na kanálech, dá se dokonce z města do města a je to prostě skvělý, má to úžasnou atmosféru. A na co já vzpomínám úplně nejradši, když byla ta zima, tak tady u nás třeba se jedí teplý kaštany nebo ty buřty, že jo, s hořčicí a u nich se jí teplá horká vysloveně hrachová polévka, takže člověk chodí, křupe mu třeba ten sníh nebo led pod nohama a do toho máte v rukách ten hrníček s tou horkou hrachovkou. A prostě já to jako, když to takhle vypravím, tak jí dokonce i cítím, jak tehdy voněla, takže má to atmosféru.
Patricie Strouhalová, moderátorka
——————–
Co ty sušenky, takové ty…
Markéta Dočekalová, novinářka, spisovatelka, učitelka, scenáristka
——————–
Spekulatius, tak to je otázka vkusu. Někdo je rád, někdo je nerad, ale je to určitě jejich národní takový mikulášský…
Tereza Tomášková, moderátorka
——————–
Chápu to správně, že vy je ráda nemáte?
Markéta Dočekalová, novinářka, spisovatelka, učitelka, scenáristka
——————–
Já je moc nemusím. Já jako mám ráda mnoho, mnoho holandských zvyků, ale úplně mi nechutnají Spekulatius.
Patricie Strouhalová, moderátorka
——————–
Vy píšete, taky psaní učíte. Já jsem se docela divila, že jako 18 000 knih v České republice vychází každý rok, já jsem si tak jako říkala, co vy byste nerada minula ve svém psaní?
Markéta Dočekalová, novinářka, spisovatelka, učitelka, scenáristka
——————–
Wow, na to se mě nikdy nikdo nezeptal. A teď myslíte jako minule, jako já jako když píšu nebo to, co člověk čte.
Patricie Strouhalová, moderátorka
——————–
Psaní?
Markéta Dočekalová, novinářka, spisovatelka, učitelka, scenáristka
——————–
Psaní, co já bych nerada minula, asi to bude jedna z mála otázek, na kterou nedokážu odpovědět, já nevím, možná bych nerada minula stav, kdy na konci svého života si budu moct říct, hodně jsem se tím psaním naučila, tohle bych nechtěla minout.
Patricie Strouhalová, moderátorka
——————–
Tak moc děkuju za upřímnost, i za knihu Kde domov můj, spisovatelka Markéta Dočekalová naším hostem. Děkuju moc.
Přidejte odpověď