ČT 24
Leoš Kyša neboli František Kotleta je jedním z nejplodnějších českých spisovatelů a nejúspěšnějších. Prodal přes půl milionu knih, píše přibližně tři ročně. Jeho nejnovější sci-fi kniha Syndikát přenáší čtenáře do tři roky vzdálené budoucnosti. Jaká tedy bude blízká budoucnost. Leoš Kyša je mým hostem. Dobrý den.
Jsme přesně v bodě, kdy je dobré se obrátit ke sci-fi. To říkáte vy. Proč a jak?
Leoš Kyša, spisovatel
——————–
Protože žijeme v době převratných technologických změn, které my jako spisovatelé science fiction jsme už dlouhodobě očekávali. Takže my vlastně prožíváme nějakou situaci, na kterou jsme se dlouhodobě už chystali. To znamená, že ta sci-fi v podstatě už jako pracovala s tématy globálních změn klimatu, umělý inteligence, robotizace a vlivu, jaký to bude mít na společnost. Takže já vždycky s nadsázkou říkám, že ty témata, který teď začínáme řešit, tak my jako spisovatelé sci-fi už máme vyřešený, my už řešíme to, co bude za těch 10, 20 let.
Tereza Willoughby, moderátorka
——————–
A musíte si něco vymýšlet? Nebo v tuto chvíli se stačí jenom rozhlédnout kolem sebe a popsat, co vidíte?
Leoš Kyša, spisovatel
——————–
Tak ta sci-fi si jako vždycky ráda vymýšlela, ale vycházela z nějaký reality. My jsme měli nějaký bod, nějakou technologickou novinku a vlastně autoři sci-fi vždycky velice rádi nebo je to jejich podstata, přemýšlí nad tím, jako co ta novinka způsobí, co ta změna, co udělá jako za společenskou změnu, co ta technologická změna způsobí ve společnosti. A o tom ta sci-fi vlastně psala skoro vždycky.
Tereza Willoughby, moderátorka
——————–
A teď je to typově o AI, kterou používáte v Syndikátu?
Leoš Kyša, spisovatel
——————–
Mimo jiné. Ale je to vlastně o všem, protože vemte si, že žijeme v době vesmírných letů, což je něco, s čím sci-fi pracovalo už strašně dávno. A my teď tu sci-fi najednou začínáme prožívat tu starou, tu 20, 30 let science fiction my už jako žijeme, ale je vlastně hrozně zajímavý se jakoby na tu scifi podívat přesně jako na něco, co nám může říct, jako co teda máme čekat. Protože ti autoři nad tím pořád přemýšlejí, takže umělá inteligence je vlastně něco, s čím se autoři science fiction potýkají celou dobu a teď ta společnost to řeší. A myslím, že ta sci-fi může se podívat do minulosti, do své minulosti, do toho, co se psalo. A myslím si, že tam můžeme najít jako pár zajímavých dobrých receptů jako jak vlastně nad tou umělou inteligencí přemýšlet, na co si dát pozor a co čekat prostě v následujících letech. Protože ta rychlost těch změn jako je naprosto fascinující, prostě během roku, dvou se to změní technologicky a bude velice rychle to jako nějakým způsobem dopadat na společnost, podívejte se třeba na zaměstnanost. Už dneska lidé přichází kvůli umělé inteligenci o práci. To před dvěma lety jsme si nedokázali představit.
Tereza Willoughby, moderátorka
——————–
Do toho, a to mi nahrává, To, co vy teď říkáte. Většina science fiction je pesimistická, technopesimistická, apokalyptická dokonce. O čem to vypovídá?
Leoš Kyša, spisovatel
——————–
Tak že se máme na co těšit.
Tereza Willoughby, moderátorka
——————–
Protože v minulosti sci-fi bylo spíš takové, řekněme, nadšené vítání budoucnosti. Verneovky, to bylo velice pozitivní. Teď to tak není, proč?
Leoš Kyša, spisovatel
——————–
Určitě. My jsme žili v éře technooptimismu samozřejmě a bavíme se opravdu už o daleké minulosti, ale potom ty technologie vlastně začaly a budou zasahovat do společnosti velmi výrazně. A ta společnost se s tím bude muset vypořádat, bude se muset vypořádat s obrovskýma technologickými změnama, ale i jako třeba s přesunama kapitálu, s přesunama politickýho vlivu, ekonomickýho vlivu, který to s sebou přinese. To znamená, že všechna ta technologie je jako oheň. Dobrej sluha, zlej pán. A samozřejmě pro autory science fiction je vždycky lákavější jako mluvit o tom, když se ten oheň, když se ta technologie stane nebezpečnou, protože můžeme varovat. Když budeme říkat, jak to bude jako super, tak jako nikoho nevarujete, jenom někoho jako uklidníte a napíšete nějakou jako pěknou utopii, což je asi jako fajn taky na jednu stranu. Na druhou stranu myslím, že jako lepší říkat jako, hele, pozor na tohle, tohle se může stát a pak mít dobrý pocit z toho, že se to nestane.
Tereza Willoughby, moderátorka
——————–
Vy jste zmínil lety do vesmíru, to úplně nebylo zas tak nečekané nebo není to něco, co bychom neznali. Mnohá desetiletí, nicméně v tuhle chvíli je běžné, aby, nebo je možné, aby do vesmíru letěl soukromník. To je ten rozdíl?
Leoš Kyša, spisovatel
——————–
Určitě. Ale zase já si myslím, že to je něco, co jsme museli předpokládat a co se prostě stane, protože v okamžiku, kdy soukromník dokáže kumulovat kapitál a technologie, tak samozřejmě on se může sám rozhodnout, na co je využije. A vždycky, když máte státní rozpočet, rozhodují o tom politici, kteří potřebujou hlasy voličů, tak vždycky radši řeknou, přidáme důchodcům, než pošleme někoho do vesmíru. Ale samozřejmě soukromníci jako Elon Musk a další jako nemusí nic posílat důchodcům, nemusí nic poslat hasičům, nemusí řešit, jestli někomu přidají, nebo někomu uberou. Prostě vezmou ty prachy a letí do vesmíru, protože ví, že za 10, 20 let to třeba bude pro tu jejich firmu, kterou chtějí budovat a dlouhodobě určitě většina těch firem chce dlouhodobě přežít, vytvořit velký ekonomický impérium, tak to zase přinese peníze. Ty státy už takhle dneska neuvažují.
Tereza Willoughby, moderátorka
——————–
Logicky jste zmínil Elona Muska a dostáváme se s ním do nějaké doby komiksových super padouchů, nebo ho vnímáte spíš pozitivně? Jak to vidíte?
Leoš Kyša, spisovatel
——————–
Dostáváme se do éry technobaronů. A to znamená, že opravdu lidí, kteří díky té technologii budou, dostanou obrovskou moc a už dneska mají obrovskou moc. A už prostě peníze, který můj nakladatel utrácí za reklamu na jakoukoliv knihu, tak končí na Facebooku, v Googlu, končí na Xku, bývalým Twitteru. A jdou přesně k technobaronům. A to jako, jak s tím ti technobaroni naloží, tak to už je samozřejmě jako spíš politická otázka, to znamená, já jsem jako dalek toho jako říkat, tohle je blázen a ten je nebezpečnej, protože si myslím, že mi to jako autorovi science fiction nepřísluší. Ale samozřejmě víme, co se. I Zz starých bondovek víme, co takový technobaron prostě, když mu rupne v kouli, dokáže. Takže musíme tak trochu doufat, že těm technobaronům, jako, jak se říká u nás na Bruntálsku, v kouli úplně nerupne.
Tereza Willoughby, moderátorka
——————–
Tady vidíme titulku The Economist, kde je článek, ke kterému odkazuje tato fotografie Elona Muska, který hovoří o kakistokracii. Co si o tom myslíte?
Leoš Kyša, spisovatel
——————–
My musíme opravdu počítat s tou jako érou technobaronů. Je jedno, jak tomu řeknete, ale skutečně v tom, že jako vlastně vždycky v historii ten kapitál jako vlastnil někdo jinej. Dřív to byl ten, kdo má půdu, dneska ta půda až takovou hodnotu nemá. Pak to byl někdo, kdo vlastnil velký továrny dokázal díky tomu vybudovat velký impéria, jako třeba Baťa a další. Pak se to všechno jakoby rozbilo, rozvolnilo, vlastně kapitál víceméně po celém světě byl víceméně rovnoměrně distribuovaný bez ohledu na nějaký revoluce. A dneska zase právě díky tomu, jak už jsem říkal, že i ty peníze prostě vod mýho nakladatele končej u tohohle člověka, tak má obrovský prostředky, má obrovský vliv. A stačí, že se jako ráno vzbudí a přepíše algoritmus a nebude zobrazovat nějaký politický názor nebo nějaký jako stanoviska nebo nějaký lidi vlastně. A my to známe z té science fiction, tak někdo luskne prsty a najednou nejste, nefunguje vám platební karta. Nikdo neví. Nezobrazujou se vaše příspěvky. Nemůžete telefonovat. To samozřejmě ta moc jako, v koncentrování tý moci prostě pomocí technologií samozřejmě může přinést. A já neříkám, že jako Elon Musk je komiksový padouch, možná se k tomu dopracuje. A nebo možná bude nakonec komiksový hrdina, ale je to jakoby něco, s čím ta společnost celosvětová se musí prostě poprat. Protože my to vidíme i ve společnosti jako Čína nebo Rusko, kde zase tak jako navzdory tomu systému se objevily ti technobaroni, tak ty totalitní režimy si s nimi velmi snadno poradily. Převzaly zpravidla ty impéria nebo nějakým způsobem zkrotily. Ale ukazuje to, že jako celosvětový trend a že vždycky prostě může povstat nějakej novej technobaron, který přinese novou technologii a vymaže tyhlety kluky jako z mapy celýho světa. I to se třeba může stát.
Tereza Willoughby, moderátorka
——————–
Tam se asi mění trochu výchozí bod. Jestliže někdo umí používat technologie, umí je ovládat. Typově když to vezmu na nižší úrovni, firma, která pracuje s AI, je na tom asi významně lépe než firma, která nepracuje s AI. Stejně jako před rokem 90 na tom byl možná líp někdo, kdo uměl anglicky, líp než někdo jiný, než neuměl anglicky. Posouvá se tohle? Třeba naše děti budou za pár let naprosto automaticky pracovat s AI a používat ji jako výchozí bod.
Leoš Kyša, spisovatel
——————–
Děti na základních školách už neumí googlit, jako už neumí vyhledávat na internetu, my tomu říká googlení kvůli Googlu.
Tereza Willoughby, moderátorka
——————–
A neví, co je slovník papírový.
Leoš Kyša, spisovatel
——————–
Protože na to mají umělou inteligenci, takže se ptají umělé inteligence.
Tereza Willoughby, moderátorka
——————–
Ale to je logické, ne? Tenhle pokrok.
Leoš Kyša, spisovatel
——————–
A znamená to, že samozřejmě je to obrovská změna, že opravdu ta umělá inteligence nás už bude navždycky provázet a pro ty firmy to tak samozřejmě funguje. Jako kdo ji jako rychleji adoptuje a ty firmy to dělaj. Jako to, že to nedělá stát, to je úplně jiný kafe, ale ty firmy to samozřejmě dělají. Protože vy díky tomu získáte náskok, vaši zaměstnanci budou mnohem efektivnější, výkonnější, vyděláte prostě víc peněz a s menšíma nákladama. Koneckonců dneska to vidíme, když jsem mluvil o tom propouštění, tak jsou to technologický firmy, který nejvíc propouštějí. Protože najednou jako v podstatě ajťáci vytvořili něco, co je samotný připravuje o práci, ale samozřejmě díky tomu ty firmy prostě mají stejný zisky nebo vyšší zisky a nižší náklady, takže to ekonomický uvažování tam samozřejmě funguje. A ta umělá inteligence s tím jako velmi dobře pracuje a stane se mocným nástrojem ekonomickým, politickým a samozřejmě případně i kriminální hrozbou. Což teda se vracím obloukem k tý svý knize, kterou jsme začali.
Tereza Willoughby, moderátorka
——————–
Kdybych se měla stát optimistou v tuto chvíli, tak bych řekla, že na druhou stranu to posouvá ten nástupní tábor, pokud chceme vylízt ještě výše, tak si musíme posunout přece základní tábor. A to nám AI udělá. Nejde to vnímat takhle taky?
Leoš Kyša, spisovatel
——————–
Anebo tu společnost samozřejmě jako vrátí někam jako hluboko, že budeme opravdu v podstatě už neschopní ty věci dělat. Už jenom to budeme se ptát tý umělé inteligence, ona bude říkat, co budeme dělat a budeme dělat nějaký jako náhodný práce, který za nás neudělá automatizace, který za nás neudělá umělá inteligence, který za nás neudělají roboti. Zase je to ten oheň.
Tereza Willoughby, moderátorka
——————–
Takže ztratíme svobodu.
Leoš Kyša, spisovatel
——————–
Spíš jako ztratíme hodnotu. Pro spoustu lidí, jako třeba lidi, který dělají manuální práci, tak jsou v mnoha ohledech jako velmi ohroženi. I určitý druh lidí nebo i lidi, který byli jako velmi výkonný, velmi schopný, velmi úspěšný, jako jsou třeba administrativní pracovníci, tak jako jejich místa prostě zmizí brzo. Jako nebudete potřebovat sekretářku, protože budete mít. Nebo sekretáře, tajemníka, protože prostě budete mít umělou inteligenci, která to vyřeší za vás. Udělá objednávky, zařídí vám váš diář, zařídí vám prostě oběd.
Tereza Willoughby, moderátorka
——————–
To se stalo na začátku dvacátého století v továrnách taky, že nebyli potřeba manuální pracovníci, ale nahradily je stroje.
Leoš Kyša, spisovatel
——————–
Takže ano. A teď to pokračuje. A teď vlastně zasahuje to i jako do těch oblastí, jako, do kterých jsme si to neuměli představit, ale zase jakoby určitě budou pořád místa, kde to bude jako fungovat. Třeba řemeslníci, ty jako skoro nic nenahradí, ty jsou jako velmi vysmátý. Určitě budeme čím dál, a to je i věc stárnutí populace, budeme čím dál víc potřebovat prostě sociální pracovníky pro sociální péči. Ale samozřejmě pro určitej druh lidí to nástup umělé inteligence může znamenat vlastně velkou nějakou i jako nejen ekonomickou, ale jako existenciální krizi, protože jako ta umělá inteligence nám nastavuje obrovský zrcadlo jako toho, kdo jsme, co jsme. Protože my pořád žijeme v tom jako člověk, to zní hrdě. Jsme prostě jako, máme pocit, že jsme něco výjimečnýho a najednou jsme vytvořili něco, co nás jako dokonale napodobí. My už jako nerozeznáme, jestli tu báseň napsal člověk, nebo umělá inteligence, už to jako nevíme, nejsme schopni to poznat, jestli ten obraz namaloval člověk, nebo umělá inteligence. O fotografiích se vůbec nebavme už. A teď samozřejmě on jako produkuje něco, co vypadá jako produkt lidskýho myšlení a vlastně jako to produkuje mnohem lépe, než prostě může jako produkovat běžný člověk. A najednou jako zjistíme, že vlastně jenom my používáme nějaký vzorce, opakujeme nějaký věty, že vlastně nad tím moc jako nepřemýšlíme, že jsme vlastně jako taky tak trošku jenom nějaký jako stroje. Ta umělá inteligence nám jako nastavuje hodně děsivý zrcadlo, když jako nad tím začneme přemýšlet. A myslím, že teď jako i nastává trochu jako nový věk filozofie, která bude se muset s tím poprat, co my lidi vlastně jsme zač jako právě ve srovnání s naším výtvorem, protože ta technologická změna dosud jako nikdy nás nepřiváděla do takovéhle existenciální úzkosti, jako nás přivádí umělá inteligence. Protože jasně. Tak jako zmizely zapisovatelky a zmizely telefonistky a zmizely prostě různý jako pracovní pozice a vyvolávači filmů, když přišel digitál, ale to pořád jako vůbec neříkalo nic o tom, že my lidi možná nejsme tak výjimečný a tak skvělý a úžasný, jako si myslíme. To je dost děsivý.
Tereza Willoughby, moderátorka
——————–
Takže máte strach o to, že se ztratí princip lidskosti, nikoliv činnost lidská bude nahrazená, ale že bude nahrazeno to, co dělá člověka člověkem, nějaká jedinečnost, vnímání?
Leoš Kyša, spisovatel
——————–
Já se toho až tak nebojím, spíš mě to jako fascinuje a těším se na to, jak se s tím poperem. Je to výzva, všechno je výzva. Jako nástup umělé inteligence, to, že budeme mít opravdu jako s tím velký problém, že ta technologie prostě vytvoří jako něco, co jsme vůbec nečekali, že s tím samozřejmě bude přinášet i zločin, zločinnost. Já se na to vlastně těším. Je to jako, teď my žijeme v éře science fiction, prožíváme ji a musíme se s tím poprat. Jako ty naše literární postavy, který tvořili předchozí autoři science fiction a který my dneska tvoříme, když píšeme, tak vlastně se s tím poprali. Protože my vždycky píšeme o těch lidech, kteří se nevzdali, který bojovali, který v tom novým světě si nějakým způsobem našli místo. Proto také je často ta science fiction díky tomu populární, protože ukazuje, jak se ten člověk může s tím vším poprat. A my se s tím budeme muset poprat, musíme se stát hrdiny kyberpunkových románů, protože nám nic jinýho nezbývá. Když se hrdiny nestaneme, tak prohrajeme.
Tereza Willoughby, moderátorka
——————–
A poznáme to, až budeme žít ve sci-fi dystopii?
Leoš Kyša, spisovatel
——————–
Už žijeme, už jsme v ní, takže jako už žijeme v science fiction, dystopii. Jenom si to samozřejmě nikdo neuvědomuje, ale tak to je v pořádku. Tak to má spousta lidí.
Tereza Willoughby, moderátorka
——————–
Když sledujete to, že jste svědkem částečného naplnění obsahu vašich knih, děsí vás to?
Leoš Kyša, spisovatel
——————–
Hodně mi lidí právě kvůli Syndikátu psali, říkají, proč jsi jim dal návod? Já nebudu prozrazovat o čem ta kniha je, ale jako říkají, to je děsivý úplně. Proč jsi jim všem vysvětlil, jak dělat tyhlety zločiny? A říkám, já jsem to vysvětlil a taky jsem třeba udělal, jak to nedělat nebo jak se tomu bránit. Ale jako mně to přijde dobrý, mě to přijde fajn, že prostě máme nový a nový výzvy. Vy jste to taky říkala, že vlastně neustrneme, že se jako někam posuneme. My jsme teďka měli poslední roky jako velkou pohodu vlastně v životě, že svět byl velmi stabilní ekonomicky, společensky, sociálně, vlastně jsme neměli moc výzev a to lidstvo možná, třeba trochu jako zahnívalo. A teď nás čekají, jak se říká, v tý čínský kletbě zajímavý časy a pro někoho ty zajímavý časy samozřejmě můžou být velmi náročný a složitý a bude pro něho těžký to ustát. Ale samozřejmě prostě zajímavý časy vždycky jako plodí nějaký jako nový přístupy a překvapivý věci a já myslím, že to bude hrozně zajímavý sledovat. My se toho dožijeme, budeme to žít v následujících, bavíme se o dvou, o třech letech, kdy se začnou projevovat ty změny. Pět, 10 let a to budeme pořád mladý a krásný, teda aspoň my dva a bude to skvělý, budeme se potýkat s neuvěřitelnýma věcma, budeme prostě sami překvapený, co všechno se na tomhle poli děje. Ale zase to lidstvo to někam může posunout, může ho to zničit, je to strašně jednoduchý, vlastně vždycky je jednodušší věci zničit než vybudovat, ale to tak je i s tím ohněm prostě.
Tereza Willoughby, moderátorka
——————–
Já jsem i trochu narážela na to, na něco velice konkrétního. Vy jste ve své trilogii Spad hovořil o postapokalyptickém světě. A celé to začíná útokem Ruska na Ukrajinu, krutými boji u Kyjeva v roce 2027. To, co tam popisujete, v podstatě váhavý přístup OSN, státy NATO, které jsou rozdělené vnitřními nepokoji, pozici Číny, která je velice váhavá, to se vlastně stalo.
Leoš Kyša, spisovatel
——————–
Dalo se to předpokládat, to jako nemyslím si, že jsem nějaký extra vizionář, já jsem vlastně jenom v podstatě vzal historii, nějakou historickou zkušenost a použil jsem ji do minulosti. Takže to je to, co dělám v tom Syndikátu, když píšu o umělý inteligenci. Vlastně jsem s odborníky řešil, jak ty věci fungují, jak budou fungovat. Co rozhodně někoho napadne, co někdo určitě pokusí se udělat a buď to bude nebo, nebo nebude fungovat. A když jsem vlastně psal tuhle tu post a po sérii, tak jsem přesně jako se díval na ten východ, kde už v tý době samozřejmě bylo po začátku de facto celý ty války. A věděl jsem nebo věděli jsme, co přijde, že Rusko se nezastaví, že ho neukojí ten Krym, že půjde dál, že Ukrajina se nevzdá, že bude bojovat a že samozřejmě ty státy k tomu budou mít různý přístupy, protože vždycky měly. Tak v tý minulosti, my vlastně pořád prožíváme tu historii znovu a znovu a ty lidský reakce, ten lidský způsob chování nebo reakcí na nějakou složitou situaci se víceméně nemění. Lidi se moc z té historie nikdy nedokáží poučit. A vlastně říkají ty samé argumenty jako před 100 lety, před 50 lety, před 150 lety. Takže vlastně pro autora science fiction, když se podívá do té minulosti nebo když studuje tu lidskou povahu a lidskou historii nebo lidskou společnost, tak vlastně není moc ani těžký předvídat, jako jak v případě budoucnosti budou lidi jednat a zvlášť u toho.
Tereza Willoughby, moderátorka
——————–
Myslíte, že podobné konflikty budou i věcí příštích generací? Nebo se tam spíš budou řešit ty věci, o kterých jsme mluvili v minulých minutách? Typově klimatická krize, ztráta identity, díky, kvůli AI?
Leoš Kyša, spisovatel
——————–
Já myslím, že tohle všechno, co se teď dneska děje ve světě, nám ukázalo, že přestože budeme mít děsivý výzvy do budoucna, budeme se muset poprat se spoustou věcí a budeme lítat do vesmíru. A třeba jednou začneme kolonizovat i ten Mars, tak stejně potom přijdou lidi a budou řešit nacionalistický vášně. To čí pradědeček rozbil nebo ukad kozu prostě jeho pradědečkovi a vezmou klacky a budou se mlátit kvůli krevní mstě, protože nějakým způsobem je to v nás jako hluboce zakořeněný. Takže prostě lidi budou dál chtít budovat impéria a dál obnovovat hranice, který byly před 250 lety nebo dál. Budou prostě se chovat jako zvířata k jinejm lidem jenom proto, že mají třeba jinou barvu očí nebo mluví jiným jazykem nebo pečou jinak chleba. A to všechno půjde pořád ruku v ruce. Prostě my jako budeme lítat do vesmíru, budeme vlastně řešit existenciální otázky a filozofii, postavení člověka v konfrontaci s umělou inteligencí. A o 50, 30 km dál bude někdo mít pocit, že musí obnovit hranice, který byly před 460 lety, když jeho prapradědeček prostě rozbil vázu jejich prapradědečkovi, ale bylo to oprávněný. A teď půjdeme a rozbijeme ti hubu. Tak to je lidská povaha.
Tereza Willoughby, moderátorka
——————–
Když píšete ty postapokalyptické vize, jste v kontaktu s preppery?
Leoš Kyša, spisovatel
——————–
Myslíte jako s lidmi, kteří se chystají na konec světa? Tak samozřejmě já jezdím na festivaly postapo Cybertown, který se koná v Bratronicích. Mám tam spoustu přátel, mám tam i takovou malou krásnou postapo chajdu s kamarády, takže určitě. Samozřejmě. Já vždycky, když píšu, tak mě zajímá, co dává smysl, co jako. A to je ze Cybertownu zrovna. Mě jako zajímá jako. A to je poctivost toho spisovatele science fiction, vy můžete zbudovat svět, který je sebešílenější, ale samozřejmě ta hodnota spočívá v tom, když vezmete to, co je a začínáte nad tím přemýšlet. Takže když jsem psal Syndikát, tak jsem to řešil s odborníky na umělou inteligenci, řešil jsem to s byznysmany, s ekonomy, s lidmi, kteří si zabývají počítačovou kriminalitou. A pořád jsem se jich ptal, je to dobrý, dává to smysl, není to ustřelený. A opravoval jsem ty věci a předělával jsem ty knihy. To samý vlastně, když jsem psal Spad, tak jsem mluvil s vojáky, s odborníky na mezinárodní politiku, na bezpečnostní situaci. Mluvil jsem i s lidma, který pořád na tom východě jsou a třeba bojujou. Ptal jsem se jich jako, jak ty věci budou fungovat, jak ta válka bude vypadat, co se bude dít, a potom samozřejmě můžete napsat sebešílenější román, ale musíte ho stavět. Nebo aspoň já ho chci stavět na jako reálných základech.
Tereza Willoughby, moderátorka
——————–
Tohle mě docela zajímá, váš přístup k tvorbě. Je to pro vás, řekněme, byznys, že víte, že musíte něco napsat, připravíte se, nastudujete si a pak to naplníte, nebo umění, nějaké puzení? Píšete docela dost.
Leoš Kyša, spisovatel
——————–
Píšu z lásky, mě to baví strašně, já když jako nepíšu, tak jsem nervózní, takže vlastně ani vám neřeknu, jestli to je jako umění nebo jaká je ta motivace. Mě to jako baví odmalička, takže jsem vždycky psal a potřebuju psát a baví mě to, jako baví mě přesně konstelovat světy a pořád přemejšlet nad tím, nad nějakýma tématama. Nad tématem prostě války a umělý inteligence, nad lety do vesmíru, nad lidskou povahou, nad vylepšováním člověka, nad transhumanismem. To znamená, že tohle jsou prostě věci, který mě baví a pak vždycky mě baví vytvořit příběh, ve kterým to, nad čím přemýšlím zrovna, to dovedu do nějakýho jako důsledku a vytvořím o tom příběh. Takže já bych psal, i kdyby to nikdo nekupoval, což teda naštěstí není úplně můj případ, ale budu psát pořád, bude mě to bavit, i když už budu blázen a budu psát úplný hovadiny.
Tereza Willoughby, moderátorka
——————–
Píšete ve dvou polohách. Jako František Kotleta píšete žánrovou, řekněme, brakovou literaturu, potom pod svým vlastním jménem jste napsal dvě knihy Sudetenland a Syndikát, o kterém jsme mluvili. Proč?
Leoš Kyša, spisovatel
——————–
Protože mě to baví.
Tereza Willoughby, moderátorka
——————–
Protože vás baví mít dvě identity? Jak vznikl František Kotleta?
Leoš Kyša, spisovatel
——————–
František Kotleta je vlastně braková literatura, akční science fiction. Baví mě dělat si z věcí legraci. Nebral je moc vážně. Taková odpočinková literatura, vypínač myšlenek, úniková literatura nebo jak tomu říkáte. Já tomu říkám brak, protože mám to slovo hrozně rád a jsem na něho hrdý a dobře se na to balily holky. Ale samozřejmě prostě, když nad něčím přemýšlíte vážně, když máte nějaký téma, který vám přijde důležitý, tak vždycky jsem měl nějaký to puzení zpracovat to trochu jako seriózněji, trochu vážněji. Takže proto jsem vlastně psal Sudetenlan, což byla moje snaha odpovědět na otázku, co by bylo, kdyby nedošlo k vysídlení sudetských Němců, kdyby zůstali v pohraničí. A protože samozřejmě se zabývám popularizací vědy, je to jako moje celoživotní vášeň a téma a dělám podcast, právě popularizaci vědy, tak samozřejmě AI je jako velký téma. Velký výzva. Fascinuje a přitahuje každýho spisovatele science fiction. To znamená, já si myslím, že to je jako přirozený, že jsem chtěl něco jako na to téma stvořit.
Tereza Willoughby, moderátorka
——————–
Tomu naprosto rozumím, ale proč máte na to dvě jména?
Leoš Kyša, spisovatel
——————–
Protože od Františka Kotlety všichni čekaj, že prostě hlavní postava bude prsatá blondýnka a bude jezdit na jednorožci. Když si dělám z toho trošku legaci. A střílet upíry. A samozřejmě, když chcete napsat něco trošku vážnějšího, tak jsem použil teda své původní jméno.
Tereza Willoughby, moderátorka
——————–
Ta fantastika je v Česku poněkud v ghettu. Pořád. Myslíte si, že by bylo možné, že by sci-fi kniha byla třeba knihou roku v nějaké ceně?
Leoš Kyša, spisovatel
——————–
Je mi to vlastně úplně jedno.
Tereza Willoughby, moderátorka
——————–
Mě by zajímalo, proč to tak je, protože jsou kvalitní autoři, kteří se prodávají, jsou kvalitní knihy, které se píší a přitom stále, řekněme, ta mainstreamová veřejnost k nim neobrací tolik pozornosti.
Leoš Kyša, spisovatel
——————–
Ono to má asi tři důvody a zkusím v rychlosti. První je, že ta science fiction se skvěle prodává, vlastně čeští autoři science fiction a fantastiky jdou hrozně nahoru. A když přijdete do toho knihkupectví, tak v podstatě vidíte, že to jako začínáme pomaličku jako ovládat, že jako roztahujem to svý impérium v těch regálech knihkupectví. Ať už čeští autoři nebo zahraniční autoři. A ti autoři toho jako mainstreamu nebo tý společenský literatury se jako krčí trošku v koutě a což je na jednu stranu. Přesně takhle to vypadá v těch knihkupectvích.
Tereza Willoughby, moderátorka
——————–
Možná si to trochu děláte sami těmi přebaly, ne?
Leoš Kyša, spisovatel
——————–
Ty jsou krásný, krásný, mám je rád. A lidi taky evidentně. Ale ta druhá věc je, že samozřejmě v Česku science fiction je v nějakým ghettu, ale to je daný historií. Protože samozřejmě my pořád máme nějakou zátěž ze socialismu, kdy vlastně jako ten socialismus žil v nějaký nebo tvrdil, že socialistická kultura jako vysoká, jako hoch kultura. Vy si to možná nepamatujete, určitě si to nepamatujete, ale já jsem ještě vyrůstal, když v televizi, tady v České televizi byla Nedělní chvilka poezie. To si nepamatujete, že ne.
Tereza Willoughby, moderátorka
——————–
Pamatuju.
Leoš Kyša, spisovatel
——————–
Jéžíšmarja, omlouvám se. Každopádně Nedělní chvilka poezie, socialistická, přestože socialistická kultura vlastně byla spíš kultura jako pivních vtipů a pivních estrád, tak se vždycky jako prezentovala a považovala za tu kulturu, která je hrozně hoch. A proti tomu vždycky jako říkala, stojí ta americká kultura, ta úpadková kultura, ta kultura komiksu, ta kultura krváku. Takže vlastně oni i dneska pořád ti literární teoretici nebo lidi kolem kultury žijou pořád v tom bolševickém narativu, že ta fantastika je jako úpadková a proti tomu stojí ta jako vysoká literatura. Další věc je samozřejmě pro ty komunisty ta fantastika byla nebezpečná. To je kletba Karla Čapka. Karel Čapek, geniální novinář a hlavně geniální autor science fiction. A prostě samozřejmě jako to, že dokázal skrývat ty věci a dokázal demaskovat ty totalitní režimy, tak samozřejmě pro ty komunisty byl jako velmi nebezpečný, že se prostě zase objeví někdo jako Karel Čapek, že napíše příběh, kterej tak trochu vypadá, že je třeba o těch jednorožcích a prsatých blondýnách, ale ve skutečnosti prostě bude demaskovat jako komunistický systém a těm lidem třeba jako něco řekne. Takže samozřejmě ona ta fantastika byla za komunismu jako hodně okrajová a to, co tady bylo, byla sovětská fantastika. Dodneška toho mají babičky a naše maminky a tatínkové plný knihovny, protože prostě sovětská fantastika, to byla ta správná, jako dobrá. Plus k tomu pár těch vyvolených autorů českejch, ale jinak vlastně ti čeští autoři science fiction nebo fantastiky to měli hrozně těžký. Neměli šanci prorazit. A samozřejmě všechno se měnilo postupně v devadesátých letech, neměli na co navazovat, bylo pro ně hrozně těžký postupně porazit, trvalo to dlouho. Ta moje generace, která navazuje na ty velikány těch devadesátých let, vlastně dneska z toho strašně těží. Máme díky tomu velký štěstí, že máme zájem těch čtenářů, ale samozřejmě jako pro tu kulturu pořád je to jako hrozně těžký jako. A to nemluvím o svých knihách, já jsem brakař, ale v tý fantastice samozřejmě je obrovský množství úžasných autorů výborných knih prostě, který mají jako v sobě nějaký jako hluboký poselství, hlubokej přesah, ale tím, že to je fantastika, tak samozřejmě jako to smrdí.
Tereza Willoughby, moderátorka
——————–
Trošku se nám nachyluje čas. Těch témat je 1000, co bych s vámi chtěla probrat, ale řekněte mi ještě nakonec. Jak bude vypadat svět za 3, 5, 10 let? Co teď píšete, na co se máme připravit?
Leoš Kyša, spisovatel
——————–
Za tři roky, to je jasný, to si přečtěte v tom Syndikátu.
Tereza Willoughby, moderátorka
——————–
Ano. A dál. Co píšete teď?
Leoš Kyša, spisovatel
——————–
Teď píšu právě sérii Legie, poslední díl, kterou dělám s Kristýnou Sněgoňovou, je to dvanáctidílná space opera, která je o tom, co se stane, když Zemi ovládne mimozemská civilizace. Takže to je taková naše velká zábava. A to teďka potřebuju dokončit. Samozřejmě chystám další kyšovský román, ale vzhledem k tomu, že o jeho konturách neví ani můj nakladatel, tak bych nerad, aby se to dozvěděl z televize.
Tereza Willoughby, moderátorka
——————–
Tak nebudeme nic vědět. Děkuji vám mockrát, že jste byl hostem i tak.
Přidejte odpověď