ČT 24
Doslova detektivní rozplétání osudu obyvatel jednoho domu na pražském Smíchově. Místa, které propojilo plejádu známých, známých jmen, od Zity Kabátové po Václava Havla, a to na pozadí krutých událostí dvacátého století. Tak taková je kniha Dům v Matoušově ulici a její autorka Tereza Boučková je hostem dnešního Interview, dobrý večer.
Paní Boučková, zkusme na úvod přiblížit dům v Matoušově ulici někomu, kdo nikdy neslyšel ani o ulici, natož o tomto domě, kde ho hledat a proč ho hledat?
Tereza Boučková, spisovatelka
——————–
Tak nevím, jestli je nutné ho hledat, ale už tam začínají chodit někteří čtenáři. Je to vlastně docela obyčejný dům v Matoušově ulici na Smíchově, i když je trošku jiný než ta ostatní zástavba Matoušovy ulice. No, a jak jsem zjistila, tak ten dům v sobě skrývá velmi zajímavou a i dost smutnou historii.
Jiří Václavek, moderátor
——————–
A spojuje plejádu jmen. To je opravdu plejáda neskutečných osudů neskutečných osobností, kdybyste měla vypíchnout jedno jméno a možná ne přímo z vaší rodiny, ale jedno jméno z nájemníků, z obyvatelů těch domů, nějaký osud, který vás zasáhl nejvíc, bylo by to některé?
Tereza Boučková, spisovatelka
——————–
Je to hrozně těžké, protože mě zasáhly skoro všechny ty osudy, ale možná bych vypíchla rodinu Karla Schwarze, který byl poslední právoplatný vlastník domu předtím, než, než sem přišli Němci, než začala druhá světová válka. A který se svou ženou a malým chlapečkem čtyřletým zahynuli v koncentráku.
Jiří Václavek, moderátor
——————–
Našla jste přitom psaní odpověď na otázku, jak je možné, že jedno jediné místo propojilo tolik známých osobností, tolik zvučných jmen, tolik silných osudů?
Tereza Boučková, spisovatelka
——————–
No, já myslím, že to je velká náhoda, ale současně si myslím, že kdybychom pátrali v historii mnohých pražských domů, že bysme asi zjistili zajímavé příběhy a zajímavé osudy, ale tady se to zvláštně sešlo a je to fakt asi velká náhoda.
Jiří Václavek, moderátor
——————–
Že dům v Matoušově ulici má štěstí, že v něm žije Tereza Boučková, která začala detektivně rozplétat osudy jeho obyvatel.
Tereza Boučková, spisovatelka
——————–
Nevím, jestli má dům štěstí, ale já jsem rozhodně byla hrozně ráda, že jsem se do toho pustila, i když to bylo dost pro mě složité, protože nemám patřičné vzdělání, abych věděla, kde a jak hledat a bylo to opravdu trošku detektivka a já jsem hrozně ráda, že jsem ty lidi a jejich příběhy nějak vrátila zpátky do života.
Jiří Václavek, moderátor
——————–
Já už jsem to zmínil, je to i váš domov. Jak důležitá je v této knize rozplétat a připomínat i osudy členů vaší rodiny? Včetně těch nejbližších. Maminky Andulky. Pokud jí tak mohu říct?
Tereza Boučková, spisovatelka
——————–
No, u toho jsem se asi nejvíc nabrečela, protože maminka Andulka posledních 10 let života strávila stále více bez paměti a bez vzpomínek a přitom to byla krásná žena, byla to velká láska Václava Havla v té těžké době totality, v té době, kdy normalizace už jela na plné obrátky, kdy bylo po Chartě 77, kdy režim šílel, chtěl ty disidenty opravdu zničit, vyštvat ze země, pozavírat, což tedy v případě Václava Havla udělal a moje maminka, přestože vůbec nebyla politický člověk nebo ani nebyla žádná hrdinka, tak prostě to byla krásná žena a vlastně byla velmi statečná, tak já jsem byla hrozně ráda, že o ní můžu napsat, ale já jsem vlastně o ní napsala prostřednictvím dopisu Václava Havla.
Jiří Václavek, moderátor
——————–
Byla jste možná trochu v pokušení, a to souvisí s těmi dopisy, některé momenty, které zmiňuje Václav Havel v těch dopisech, vynechat? protože třeba mohou být tak trochu nepříjemné pro vaše blízké, pro, pro vaši rodinu?
Tereza Boučková, spisovatelka
——————–
No, to je vždycky velká otázka. A řešila jsem to a nakonec jsem se rozhodla, jak jsem se rozhodla, takže jsem tam otiskla to, co považuju za důležité.
Jiří Václavek, moderátor
——————–
Takže v pokušení jste byla, ale odolala jste?
Tereza Boučková, spisovatelka
——————–
Ale člověk je vždycky v pokušení a vždycky, když píšete o někom blízkém, tak je to takový nebezpečný tanec mezi vejci nebo nevím mezi čím A člověk chtě nechtě ty druhé asi nějak zraňuje, protože zkrátka odhaluje něco z jejich života. A no, tak jsem spisovatelka a i ze svého života odhaluji.
Jiří Václavek, moderátor
——————–
Vzpomínal Václav Havel i po listopadu 89 na dům v Matoušově ulici? Bylo to pro něho důležité místo a byla to důležitá setkávání s vaší maminkou, na která vzpomínal i později?
Tereza Boučková, spisovatelka
——————–
Ne, on na maminku úplně zapomněl, a to mě bylo hrozně líto, protože maminka se tím hodně trápila. Myslím si, že to byl v součtu ještě jiných složitých věcí, věc, která ji potom poznamenala psychicky tak, že vlastně nakonec ta Alzheimerova nemoc začala vítězit nad jejím životem a myslím si, že k tomu asi taky přispívají traumata nebo stresy, to, co jaksi se v ní nějak rozbolelo a nezahojilo. Takže Václav Havel na ni zapomněl a bylo nám to líto.
Jiří Václavek, moderátor
——————–
Když jsme u těch traumat. Vy jste během psaní té knížky taky v archivu rozkryla, kteří rodinní přátelé a známí ve skutečnosti na příslušníky vaší rodiny donášeli.
Tereza Boučková, spisovatelka
——————–
Oni to nebyli rodinní přátelé. Vlastně asi největší, nejpilnější donašečka na mě a na moji rodinu byla maminka mé tehdejší největší kamarádky, která ale emigrovala, a ta maminka tady zůstala.
Jiří Václavek, moderátor
——————–
Krycí jméno Bláža?
Tereza Boučková, spisovatelka
——————–
Ano, tak se o mě jako velmi zajímala, a to bylo zvláštní, že jsem fakt měla pocit, že jako je to od ní hezký, že se nebojí se s námi stýkat a vídat. A tak se ukázalo, že to všechno hlásí StB.
Jiří Václavek, moderátor
——————–
A pro kontext, jak to vypadalo v praxi. Na jednu stranu ta hraná blízkost vám, na druhou stranu to donášení?
Tereza Boučková, spisovatelka
——————–
No, tak já nevím samozřejmě, protože o donášení jsem se dozvěděla až ex post, ale v praxi to bylo tak, že ona byla tedy těžce nemocná ta paní a zavolala mě, ať přijdu na návštěvu a tam začala se mě ptát, co mám v plánu, jak žiju, co mě čeká a tak, a já jí to vyprávěla a já bych to vyprávěla každému, já jsem se totiž neměla vlastně ani za co stydět, ani jsem neměla co skrývat, takže ona by se to StB stejně dozvěděla, nebylo to vlastně nic podstatného, ale princip tlaku StB byl v tom, že vlastně věděl na lidi právě takové ty intimnosti, ty detaily a tím jakoby ukazoval svou moc, že si člověk nebyl jistý, kdo a co na něj vědí a bylo to potom složitější.
Jiří Václavek, moderátor
——————–
Při tom psaní, zvažovala jste, že v této knize zveřejníte plná jména těch, kdo na vás donášeli? Vy jste tak neučinila.
Tereza Boučková, spisovatelka
——————–
Já jsem se, nakonec rozhodla, že mi za to ti lidé nestojí.
Jiří Václavek, moderátor
——————–
Že to je zbytečnost.
Tereza Boučková, spisovatelka
——————–
Nemám k tomu co dodat. Ne, že to tam ani nechci, nechci, vlastně já jsem dlouho nechtěla vůbec ta jména odkrýt, protože jsem si tím nechtěla já sama špinit život a teď jsem si tím nechtěla ušpinit ten román.
Jiří Václavek, moderátor
——————–
Velkou část té knihy, minimálně v té první části věnujete osudům rodiny prof. Epsteina, hned v úvodu představujete jeho nevlastní dceru a přiznáváte, že píšete o někom, koho jste vlastně neznala, když vedle vás o několik pater níže možná myslím o patro…
Tereza Boučková, spisovatelka
——————–
Níž.
Jiří Václavek, moderátor
——————–
Žil.
Tereza Boučková, spisovatelka
——————–
Celý život.
Jiří Václavek, moderátor
——————–
Jak se Vám rozkrývaly ty jejich osudy? Teprve ex post, když vás budu citovat: „Bez svolení, bez jejich pozvání. Nahlížet do soukromí lidem, kteří s námi léta bydleli v jednom domě a nikdy se nám nepřiblížili.“ Jaké to bylo?
Tereza Boučková, spisovatelka
——————–
Tak samozřejmě, že jsem cítila určitý závazek, ale současně já myslím, že jsem zrovna tu slečnu Epsteinovou, tu Aťku, že jsem vlastně díky tomu rozkrývání mnohem víc pochopila, proč ona byla vlastně strašně protivná a nepřístupná a že tam hrály roli ty věci, které jí potkaly, že byla v Terezíně, že měla maminku, která jí asi dost deptala a vlastně jsem s ní daleko víc začala soucítit a zkrátka, myslím, že spisovatelé vždycky psali o konkrétních lidech, někdo to víc kamufloval, někdo míň a vždycky s tím měli trochu trable v životě. I Dostojevskij s tím měl trable.
Jiří Václavek, moderátor
——————–
Vy v té knížce uvádíte i ty otázky, které jste si kladla, zda psát nebo nepsat? Mám právo o nich psát, mám právo vstoupit do jejich životů? Tak proč jste si na ty otázky odpověděla Ano, ano.
Tereza Boučková, spisovatelka
——————–
Protože ty jejich životy byly strašně zajímavé, strašně silné a já myslím, že jsem jim nijak neublížila a že jsem naopak, jak jsem už řekla na začátku, že jsem je nějak vrátila do života a do toho domu, protože ta slečna Epsteinová stále mluvila o tom, že musí hlídat odkaz rodiny a z toho odkazu nebylo najednou nic a já jsem vlastně trošku ten odkaz napsala za ni.
Jiří Václavek, moderátor
——————–
Pochopila jste víc a Vy jste potom mluvila před chvílí, proč ten odkaz, proč to svoje tajemství tak skrývala? Proč byli tak uzavření?
Tereza Boučková, spisovatelka
——————–
No, samozřejmě my nikdo nevíme, co všechno způsobilo to, že ta Aťka byla, když jí bylo pět let, byla v Terezíně a co všechno to znamenalo pro toho člověka, co ten holocaust způsobil. Myslím si, že stále, a nakonec to vidíme i teď, že Židé vlastně jsou stále terčem mnoha, když ne útoků, tak alespoň složitostí a že zkrátka asi budou už vždycky opatrní a ona prostě prožila to, co prožila a asi s tím neuměla jinak naložit. Možná, kdyby měla maminku jako já, která byla svobodomyslná a vlastně nad věcí, tak že by se jí to třeba podařilo a pak by všechno bylo jinak. Nevím.
Jiří Václavek, moderátor
——————–
Na mě jako čtenáře to rozplétání osudů obyvatel domu v Matoušově ulici působilo opravdu jako detektivní práce. Do jaké míry to, že se Vám podařilo leccos rozplést, do jaké míry je to dílo náhody a do jaké míry je to dílo nějaké systematické práce, možná bádání?
Tereza Boučková, spisovatelka
——————–
Tak já jsem velmi bádala, není to dílo náhody, ale samozřejmě, že jsem se to snažila taky napsat tak, aby to bylo napínavé, abych všechno neprozradila hned, protože myslím si, že zkrátka i zajímavé a silné osudy mohou být napsány tak, že vás vlastně nebaví je číst. A já jsem strašně chtěla napsat živý román, napínavý román, román, při kterém si zapláčete a román, který vás nějak dostane.
Jiří Václavek, moderátor
——————–
Ale ty náhody tam taky přece hrály roli, vy o tom píšete.
Tereza Boučková, spisovatelka
——————–
Ano. Ale život je jen náhoda.
Jiří Václavek, moderátor
——————–
Jak moc jste chtěla, aby ten výsledek byl nejen čtivý, poutavý román, napínavý román, ale aby to možná byla monografie, sui generis, historická knížka. Chtěla jste to?
Tereza Boučková, spisovatelka
——————–
No, to vůbec jsem neměla tuhle ambici, ani ji nemám teď. Já si zkrátka myslím, že když se podaří ty historické události napsat, tak, že jsou živé a že osloví lidi, kteří to neprožili tak, že je to jenom dobře. Já úplně nejsem fanynka historických románů a nebyl to můj cíl, ale snažila jsem se, co jsem mohla, abych skutečně si ty věci všechny ověřila, abych tam nepsala nic, co bych nevěděla, a když už jsem tedy psala něco, co jsem si domýšlela, tak jsem to přiznala.
Jiří Václavek, moderátor
——————–
Když jsme mluvili o těch náhodách, tak vám se nabízelo nahlédnout do dalších podrobností o osudech rodiny Jiřího Zavřela. Vy jste to odmítla s tím, že by možná ta materie byla už možná příliš široká nebo z jakých důvodů?
Tereza Boučková, spisovatelka
——————–
No, já jsem prostě chtěla to napsat po svém a vždycky, když vám někdo něco posílá, co sám sepsal, tak je to už závazek a už vlastně musíte to trošku prostě dělat trošku jinak, zkrátka, když píšete román o lidech, kteří někdy žili, kteří byli nebo jsou blízcí vašich přátel nebo kamarádů, tak je to pořád na hranici toho, co se skutečně stalo, ale i toho vašeho pohledu. A je to velmi zavazující a svazující. A já jsem chtěla si zachovat jenom ten svůj pohled, který může být mylný, nemusí, já nevím.
Jiří Václavek, moderátor
——————–
A jste v tom sveřepá? Když máte pohled na nějakou tu situaci, tak držíte se toho pohledu nebo procházíte nějakými pochybnostmi a díváte se na ty situace z různých úhlů pohledu, měníte možná ten svůj pohled?
Tereza Boučková, spisovatelka
——————–
Já jsem plná pochybností neustále, dokonce jsem až do vydání té knihy vůbec nevěděla, co jsem napsala.
Jiří Václavek, moderátor
——————–
To je ale zázrak, že jste dopsala a vyšla ta kniha.
Tereza Boučková, spisovatelka
——————–
No, to zase jo, když jsem to dopsala, tak jsem cítila, že asi je to ono a že asi jo, že si za tím můžu stát, ale prostě nevíte a vlastně čekáte na reakce lidí, ale současně víte, že ty reakce už nic nezmění, že vy nechcete psát něco podle přání někoho jiného nebo podle reakcí, takže vždycky jde člověk trochu s kůží na trh a samozřejmě každý spisovatel si musí hájit to své, čímž ovšem nechci říct, že když editor knihy nebo můj manžel a můj syn, když mi řekli, hele, tady toho je moc a tohle bys měla škrtnout, tak jsem o tom začala přemýšlet a často jsem to škrtla, protože jsem cítila, že mají pravdu.
Jiří Václavek, moderátor
——————–
Někteří příbuzní těch lidí, o kterých píšete, prý dokonce říkali, nepište o tom, o konkrétních nuancích, o konkrétních osudech. Vy jste v některých případech byla sveřepá.
Tereza Boučková, spisovatelka
——————–
To byl jenom jeden případ.
Jiří Václavek, moderátor
——————–
Chápala jste ten důvod?
Tereza Boučková, spisovatelka
——————–
Já jsem zas do toho takhle nenahlížela. Je to, bylo to přání pana Kohna, abych nepsala o tom, že možná je jeho poloviční bratr Miloš Forman, ale Miloš Forman tahle ta fakta zveřejnil. V několika dokumentech o tom mluvil, v jeho knize životopisné to je, tak jsem si říkala, že bych to asi neměla vynechat, protože to je taky velice silný osud a velice těžký osud a vlastně si myslím, že ani jeden z nich se vůbec nemá za co stydět a zkrátka to je věc, která není uzavřená, není dořešená. Asi se někdy nevyřeší, jestli tatínek Miloše Formana byl Otto Kohn nebo nebyl, ale mně to přišlo hrozně zajímavé a kdybych se řídila tím, co si kdo přeje, abych o tom nepsala, tak bych nikdy nic nenapsala.
Jiří Václavek, moderátor
——————–
To byla pro vás úplně nová informace s Milošem Formanem? Já se přiznám, že pro mě, když jsem to četl to bylo až neuvěřitelné.
Tereza Boučková, spisovatelka
——————–
Tak já jsem viděla jeho dokumenty kdysi, ale vůbec jsem nevěděla, že ten táta, ten jeho biologický, údajný biologický táta, že je člověk, který má něco společného s naším domem. Já jsem o našem domě nevěděla vůbec nic celá léta. I když jsem tam žila od narození do těch zhruba 26, tak vůbec jsem, tak to byl socialismus navíc a já jsem vůbec nepřemýšlela o tom, že ten dům měl nějakého vlastníka, že byl ukraden někomu, že má nějakou historii, protože jsem měla úplně jiné zájmy a vlastně až když jsem začala pátrat, tak jsem byla velmi udivená.
Jiří Václavek, moderátor
——————–
A není to jediné jméno z filmové branže spojené s domem v Matoušově ulici, neskutečná Zita Kabátová, zásadní, zásadní osud a zásadní spojení s tímto domem. Jak jste ji poznávala?
Tereza Boučková, spisovatelka
——————–
Tak já to píšu v tom románu, že jsem tam chodila jí nabízet ty roličky, které moje maminka, která mimochodem celý život pracovala v Československé televizi.
Jiří Václavek, moderátor
——————–
Vítejte doma.
Tereza Boučková, spisovatelka
——————–
Ano, taky jsem si přivydělávala tím, že jsem účinkovala v komparsech, dokud to šlo, tak maminka se vždycky snažila ji nějak vrátit, tedy aspoň trochu, aby si zahrála někde a vždycky to bylo škrtnuté, protože tady byli opravdu strašní cenzoři, takže jsem tu Zitu vídala, tak jsme se párkrát potkali, ale zase, že bysme se nějak přiblížili, to ne. Tak ona byla hrozně rozlítaná, moc doma nebyla, jak taky její syn přiznával, že byl hodně sám, ale ty filmy jsem viděla, a to zná celý národ. Tak myslím, že…
Jiří Václavek, moderátor
——————–
Vy jste jí ale sdělovala třeba tu informace, že to opět nedopadlo. Epizodní role, drobná role. Jak na to reagovala? Velká herečka velkého jména velkých filmů v takovéto situaci?
Tereza Boučková, spisovatelka
——————–
Víte, ona byla velmi promořená životem a ona, ona si 25 let odsloužila jako uvaděčka v kině a ona byla velmi, myslím, taková pragmatická, statečná a ona se opravdu netrápila, ona měla heslo, to píšu v knize, že člověk má si pustit to neštěstí jenom ke kolenům a myslím si, že ona se tím řídila.
Jiří Václavek, moderátor
——————–
Mimochodem moment, u kterého jsem já měl trochu slzy v očích, to je neuvěřitelně silná teze a stejně jako tato fotografie neuvěřitelně silná, krásné propojení.
Tereza Boučková, spisovatelka
——————–
No, to je krásné.
Jiří Václavek, moderátor
——————–
Václav Havel, Miloš Forman. Je hlavním cílem té knihy psát o těch konkrétních osudech konkrétních lidí? Nebo za tímto, touto linií je vaše snaha rozkrývat, mapovat ty velké dějiny, kruté dějiny dvacátého století spojené s dvěma totalitami.
Tereza Boučková, spisovatelka
——————–
Tak já si myslím, že krutost těch dějin nejlíp ukážete na jednotlivých lidských osudech, na těch úplně obyčejných lidských příbězích.
Jiří Václavek, moderátor
——————–
Mikro dějiny.
Tereza Boučková, spisovatelka
——————–
Ano, a tam vlastně, tam teprv tu hrůzu můžete ukázat právě v tom, co si každý, myslím, dovede představit, protože nikdo z nás nežije ve vakuu, všichni něčemu čelíme, něco prožíváme, nějak se musíme prostě vztahovat k té současnosti i dnešní a nějak i k minulosti a myslím si, že obyčejné nebo neobyčejné lidské životy jsou ten nejlepší způsob, jak ukázat ty dějiny.
Jiří Václavek, moderátor
——————–
Ukazují ty osudy vašich protagonistů na to, do jaké míry totality zničily život těm lidem, kteří se stavěli čestně, snažili se stavět čelem, těm situacím, anebo naopak to bylo třeba trochu jinak?
Tereza Boučková, spisovatelka
——————–
Já myslím, že obě totality byly opravdu strašné a dokázaly ničit životy i lidem, kteří se ani moc třeba čestně k tomu nestavěli. Ale myslím si, že v té mé knížce se opravdu sešly osudy velmi silné. Já jsem třeba opravdu díky náhodě zjistila, kdo bydlel v bytě před námi, a to byl taky šílený osud toho právníka, kterého nejdřív málem zničila nacistická totalita, ale on z toho vyvázl a velmi pomáhal, ale komunistické se to podařilo. Já myslím, že prostě bohužel pořád žijeme i teď ve složitém světě a zkrátka…
Jiří Václavek, moderátor
——————–
Co podle Vás rozhoduje o tom, zda se člověk v těch obtížných situací, v těch těžkých rozhodováních rozhodne dobře nebo špatně jako čestný člověk nebo jako padouch?
Tereza Boučková, spisovatelka
——————–
Já si myslím, že rozhoduje asi jeho síla a jeho odhodlání těm trablům, které pak přijdou a někdy to jsou velké trable, které jim čelit a u každého je ta hranice, za kterou nemůže jít, jiná. A já myslím, že vždycky se můžeme rozhodnout mnohem líp, než se třeba rozhodujeme, ale musíme za to něco zaplatit.
Jiří Václavek, moderátor
——————–
Máme právo my ex post akademicky od stolu odsuzovat nebo soudit ta špatná rozhodnutí?
Tereza Boučková, spisovatelka
——————–
No, to si myslím, že asi nemáme. A já myslím, že jsem se tomu i v té knížce vyhnula, že tam nikoho nesoudím, ale…
Jiří Václavek, moderátor
——————–
To nebyl důvod, proč se ptám.
Tereza Boučková, spisovatelka
——————–
Čtenář si, sám si posoudí, protože čtenáři té knížky jistě zažili taky třeba totalitu a taky věděli, jak se v ní chovali a jak si udrželi svůj charakter víc nebo míň, tak…
Jiří Václavek, moderátor
——————–
Vy to vyprávění z minulosti o těch osudech obyvatel domu v Matoušově ulici prokládáte aktuálními, skoro až reportážními vsuvkami, tím, jak jste prožívala klíčové okamžiky dneška, válka na Ukrajině, zásadní momenty války na Ukrajině, 7. říjen, napadení Izraele teroristy z Hamásu a to, co se dělo v těch následujících měsících a vlastně se to děje dodnes, jak moc důležité je právě to propojení minulosti, těžké minulosti, dvou totalit s tím, co se děje dnes? Dává ten dnešek těm dvěma totalitám a tehdejšímu dění nějaké jiné vyznění?
Tereza Boučková, spisovatelka
——————–
Já myslím, že jiné vyznění mu nedává, ale že naopak my bysme si měli uvědomovat to, co se v té minulosti dělo a co se znovu děje a měli bychom vlastně stále se snažit o to, aby to tak nebylo, aby se ty věci vyřešily tak, aby došlo k míru, ale ne za tu cenu, že někdo přijde o svoji vlast a nebo, že zkrátka mu bude vystřílená rodina, takže je to pořád strašně důležité a zase znovu nežijeme ve vzduchoprázdnu a pořád musíme se vztahovat k tomu, co se děje i teď.
Jiří Václavek, moderátor
——————–
Vy jste v úvodu zmiňovala rodinu Schwarzových. Tak pojďme udělat takový oblouk, protože ten oblouk existuje. Jsou to necelé tři týdny, co jste z vaší iniciativy nechala do dlažby na chodníku před domem v Matoušově ulici umístit tři tzv. Stolpersteiny kamery zmizelých, které připomínají osudy právě této rodiny Dagmar, Karel, Jan Schwarzovi. Je to oblouk i pro Vás? Je to nějaké završení té dějinné linie, o které jste psala v té knížce?
Tereza Boučková, spisovatelka
——————–
Musím říct, že ano, že jsem strašně šťastná, že vlastně jsem objevila já, jak chodím tedy zpívat do židovského souboru, i když ne…
Jiří Václavek, moderátor
——————–
To je on.
Tereza Boučková, spisovatelka
——————–
Ano, to zpíváme u odhalení Stolperstein a zpíváme tam krásnou píseň Eli, Eli, a to zpívá Mišpacha, soubor, kde já taky zpívám, ale jsem tam opravdu jenom za soprán, ale jsem tam ráda a jsem tam už asi 40 let a mě vlastně, když jsem to zjistila, že bych mohla o ty Stolpersteiny požádat já, i když nejsem žádná přímá příbuzná, a když jsem byla zařazena na, ten seznam a ta pokládka byla stanovená na určité datum a k tomu jsem tedy potom vlastně já si přidala tu oslavu románu, tak jsem byla hrozně šťastná, protože právě jsem měla pocit, že jsem tu spravedlnost trošku do těch svých rukou vzala, protože jsem tam ty obyvatele vrátila.
Jiří Václavek, moderátor
——————–
Tereza Boučková, moc Vám děkuju za Vaši práci, za tuto knihu, za to, že jste přišla, přeju, ať se ta kniha dobře čte, ať nás nutí přemýšlet. Děkuju Vám.
Přidejte odpověď