ČRo Dvojka
Když řeknu, že si dnes budu povídat s knězem, který pochází z Polska, tak asi nemusím říkat už nic dalšího. A hned všichni víte, kdo bude mým dnešním hostem. Mohu jen dodat, že je to vlastně můj rozhlasový kolega a já jsem ráda, že jsem ho předběhla a že on bude hostem mým a ne já jeho. Setkáváme se ve svátečním čase a doufám, že i lehce sváteční bude naše dnešní, povídání. Jsem si ale jistá, že to bude veselé. Někdy jsem totiž u něj našla dokonce označení bavič. Především je to ale kněz, moderátor a spisovatel Zbigniew Czendlik. Dobrý den.
…říkají vám Zibi, to je přezdívka z dětství, anebo….?
Zbigniew Czendlik,
——————–
To je z dětství. Já osobně jméno Zbigniew mám rád, to je tak trošku dlouhé, takové nepohodlné pro výslovnost a takže to je moje přezdívka a souvisí to s mojí zálibou do fotbalu. Jako kluk jsem vyrůstal na poli, že jsem musel pracovat, protože jsem ze zemědělských rodin, pocházím, no, takže to byla práce, práce, práce. Dupaní se na lacení ječmene atd. hrozné práce, takže buď jsem byl na poli, nebo jsem byl ve škole nebo v kostelech, kde jsem sloužil jako Minstrant, anebo na fotbalovém hřišti, kde jsem hrál fotbal.
mluvčí 1,
——————–
Je pravda, že to je taková typicky fotbalová přezdívka.
Zbigniew Czendlik,
——————–
No, ale to měl náš největší polský internacionál. Zbigně po nich tu přezdívku a dostal ji v Itálii, takže já jsem někde jak Zbigniew po nich nehrál, ale vzal bych si přezdívku Panenka, ale Ta přezdívka už byla obsazená v našem týmu, takže zůstal Zibi.
mluvčí 1,
——————–
Dobře, takže si s vámi tedy Zbigniewem Czendlíkem, jestli dovolíte, protože zibi mi přijde trošku familiární. Budeme za chvilinku povídat o pořadu, jak to vidí.
mluvčí 1,
——————–
Kněz, moderátor a spisovatel Zbigniew Czendlik je dnes hostem svátečních Blízkých setkání. Nakousla jsem téma, jak to vidí. Je to vlastně sváteční nedělní, jak to vidí pořad právě Zbigniewa? Ve. Jste vlastně v mládí uvažoval o tom, že budete novinářem, tak se vám to možná trochu splnilo v tomto našem pořadu? Nebo ne?
Zbigniew Czendlik,
——————–
Ano, to byla jedna z mojich takových myšlenek mládí, byť novinářem, ale ještě předtím bylo, byť fotografem, bavilo mě focení, na gymnáziu jsem založil fotografický kroužek, docela dobře jsem kreslil a maloval, moje učitelka na gymnáziu myslela, že půjdu na nějakou školu uměleckou po gymnáziu, ani to nedopadlo, sport také nedopadl. Byl jsem na olympiádě v roce 80 v Moskvě, protože jsem dobře běhal, no, ale byl jsem tam ne součást polského týmu, ale jako nadějný budoucí polský sportovec. Za výsledky běhání na 400 m.
mluvčí 1,
——————–
A za kolik jste to dělal tehdy?
Zbigniew Czendlik,
——————–
To já nepamatuju. To byla tak okrajová záležitost pro mě zrovna tohleto.
mluvčí 1,
——————–
Ale olympiáda….
Zbigniew Czendlik,
——————–
To není zas taková. Ale tu jsem jel. Tam je poslali, abych se na to podíval. Čeká budoucnost, aby mě to motivovalo. Jenže tam Moskva mě demotivovala a skončil jsem jako farář. Ani novina to byla hezká, ani sportovec, ani Máliš.
mluvčí 1,
——————–
Dobře, ale vlastně ta novinařina možná čistě teoreticky je trošku blíž k tomu rozhlasovému vysílání, k tomu pořadu, jak dlouho jste ho dělal?
Zbigniew Czendlik,
——————–
Já si myslím, že nedělní „Jak to vidí“ jsem dělal šest, možná sedm let.
mluvčí 1,
——————–
A bavilo vás to.
Zbigniew Czendlik,
——————–
Mě to bavilo, mě to bavilo, ze začátku mě to bavilo méně.
mluvčí 1,
——————–
A kvůli čemu byla to ta práce na tom vysílání?
Zbigniew Czendlik,
——————–
Najednou? Za prvé, že to mám daleko. Já jsem musel vlakem jezdit do Prahy, tady jsme to v Praze natáčeli vždycky dva díly, tak to byl jeden takovej nabitej den za další. Že musíme být vůči sobě kritičtí. A já jsem si řekl, že už k tomu pořadu nemám co víc nabídnout, co tomu pořadu dát, že jsem se vyčerpal a už jsem s takovým nadšením a radostí nejezdil, takže když někam nejezdíte s radostí, tak je lépe vůbec nikam nejezdit.
mluvčí 1,
——————–
Byl to vlastně sváteční pořad nebo nedělní.
Zbigniew Czendlik, moderátor
——————–
Tedy nedělní.
mluvčí 1,
——————–
a zohledňoval jste tam nějaký ten sváteční den nebo ne? Nebo to byli zkrátka rozhovory s lidmi….
Zbigniew Czendlik, moderátor
——————–
Byli to lidé a pořád jsou, kteří vedle toho, co dělají, tak ještě dělali něco jakoby navíc byli to lidi z různých dobročinných spolků, různých zapsaných spolků, různých nadací, to byli lidi, kteří měli nějaký přesah do něčeho ještě vedle, v tom se angažovali, takže to byli velmi zajímaví lidi. Já jsem rád, že jsem měl takovou zpětnou vazbu od posluchačů a ptali se, kde ty lidi sháním. A já jsem odpovídal, že ono to není náročné, protože tady v České republice máme 10 000 000 krásných, zajímavých lidí a na to moderátorovi je objevit v tom dotyčném to krásné a o tom si povídat, takže myslím si, že s každým člověkem by šlo udělat krásný rozhovor.
mluvčí 1,
——————–
On to byl pořad nekonfliktní samozřejmě, ale byl tam někdo, s kým jste třeba nesouhlasil.
Za celou kariéru.
Zbigniew Czendlik
——————–
Myslím si, že takového člověka jsem nepotkal, protože snažil jsem se řídit ten rozhovor tak, abychom se na nějaký takové témata, která by nás dělili, abych se nedostal. Takže to ne. A navíc ten pořad se vysílá ráno o půl deváté. A on měl sloužit k tomu, aby ty lidi, kteří vstávají, pustí si Radíko, aby je dobře naladil. Víte, myslím si, že bylo by špatné, kdybychom lidem zkazili nedělní ráno, sváteční den. Takže bylo to takové povídání o takových věcech, ne zásadních, důležitých, už ne, vůbec politických, to ne, to je takové těžké témata, ale politické, to nemám rád, a to je to, co hlavně rozděluje dnes lidi.
mluvčí 1,
——————–
Tak já možná za celé rádio vám děkuji za tuto sedmiletou vaší éru s pořadem, Jak to vidí Zbyněk Czenlík.Kněz, moderátor a spisovatel Zbigniew Czendlik je dnes hostem Blízkých setkání. A já bych ráda přišla od jedné moderace k druhé, protože jsem si všimla, že jste nedávno dělal pro Českou televizi takový pořad, jste moderoval v karavanu po Polsku, po jaké době jste tam byl, když jste takhle putoval?
Zbigniew Czendlik,
——————–
No, tak já pořád mám ještě rodinu u Těšína na polské straně, takže tam občas zajedu, ale já jsem si uvědomil, že já vůbec Polsko neznám, já jsem takovej ten průměrnej Čech, protože vemte si, že jsem se narodil nějakých pět let, jsem si neuvědomoval sám sebe ani to, kde žiju, atd. pak přišla základní škola, tím, jak jsem z vesnice, tak když byly prázdniny, tak ty priority byly jiné. Ty možnosti cestovat, jaké jsou, jsem neměl, střední škola, totéž, pak jsem šel do semináře, který jsem studoval v Katovicích, ten režim tam byl takovej jak v armádě, trošku takové vojenský režim jsme tam měli, tak také těch možností cestování tolik nebylo. Tři roky jsem působil v Chořově u Katovic, no a pak jsem cestoval sem a já jsem nestihl v té krátké době nějak se rozhlédnout po Polsku a poznat Polsko, takže jsem vděčný za ten pořad a dnes jsem nadšený Polskem, takže když mám příležitost, tak tam jedu buď Krakov nebo Wroclaw a jsem rád za to, že začala fungovat vlakové spojení linka.Teď už můžeme z Prahy až k Baltu jet Baltik expresem vlakem za 8,5 hodiny. Jsme u moře, tak.
mluvčí 3,
——————–
To Je bájeně u studeného moře, no.
Zbigniew Czendlik,
——————–
Studené, ale víte co, zase tam máte písek, a to je takové pro rodinnou dovolenou. Super, když máte děti, protože si tam ty hrady můžou stavět babovky, víte, takže tak, a děti jsou odvážnější.Je pravda, že.
mluvčí 6,
——————–
Spíš v tom moři.
Zbigniew Czendlik,
——————–
Se tam brodí děti než ty dospělí, ale zase je to takové bezpečné, protože jdete, jdete a máte vodu maximálně pro kolena. Ale ten pořad mi hodně dál.
mluvčí 1,
——————–
Obohacený zažil věci, o kterých jste vůbec nevěděl, takže to byl vlastně pořad i pro vás.
Zbigniew Czendlik,
——————–
První díl, který jsme točili, to byly běždy, já když jsem dostal ten scénáře, říkám, co za vola vymyslel? Běžcady, přece to je. Tak zaostalala část Polska, přece tam není co ukázat. A nakonec to byl jeden z těch nejúspěšnějších. A i pro mě jsem zíral, jak ty vesničky tam jsou čisté. Evropská unie nám tam všechno vyasfaltovala.
mluvčí 6,
——————–
Takže.
Zbigniew Czendlik,
——————–
Žádné prašné cesty a koně, ale úžasné. No, tak to byl pro mě šok. Já musím říct, že běžťady na mě udělali obrovský dojem. A pak Varšava, ta moderní, který se říká varšavský manhatan a hlavně ta atmosféra, která tam je, ty restaurace, ty služby, ty hotely. Já, když jsem tam seděl v neděli večer na místě, kde ve druhé restauraci, to je bývala továrna norblína, tak jsem měl pocit že jsem někde v Miami, že nejsem vůbec v Polsku, protože možná je to u nás, v Polsku je víc vidět, že Poláci, když jdou na večeři, tak se krásně oblíkají, to znamená, berou nějaký hezké šaty. Ženy, muži nechodějí v modrácích celý den v neděli to vůbec, takže tam to na mě velmi krásně působilo.
Samozřejmě, když jsme v tomto vánočním čase, jak vůbec tráví ty Vánoce, konkrétně čtyřiadvacátého, jak je tráví kněz? Když pominu tedy půlnoční, na kterou asi se chystá.
Zbigniew Czendlik,
——————–
Víte, pro mě Štědrý den, tak je to takovej den, když sem nejvíc zestresovaný a já jsem rád, že ten den jsem sám, vybavuji si moji rodiče, měl jsem hodnou maminku, tatínka, všechno super, ale vzpomínám, že vždycky na Štědrý den se pohádali, protože každý to chtěl, aby to jak nejlépe dopadlo a procítit takovou tu atmosféru, to napětí ve vzduchu, jo, a někde to fakt nevydrželi. Navíc možná, že i my jsme trošku svoje rodiče zlobili, taky se říkalo, že když vstanu na Štědrý den na zadek, tak pak budu dostávat každý den v roce. No, takže tak. Ale chci říct, že jak jsem normálně velmi, aspoň si to o sobě myslím, velmi společenský člověk. Tak zrovna na Štědrý den, radši bych nikoho neviděl, až na ty bohoslužby, protože víte, pro mě ty bohoslužby, které jsou před námi, jsou pro mě ty nejdůležitější v celém roce, jsou to sváteční dny a moým úkolem je hlavně přispět k tý sváteční atmosféře.Já přemýšlím nad tím, co těm lidem řeknu, abych je pohladil po srdci. Lidé, aby se cítili dobře, abych jim tu sváteční atmosféru nezkazil, takže přemýšlím pochopitelně nad tím, ale není to tak, abych byl úplně sám, i když jsem sám. Je to někdy také projev solidarity s těmi, kteří by nemuseli být sami a samí jsou, takže byť samému to není těžké. Horší je, když člověk je opuštěn, když někdo z blízkých odejde, když nás opustí, a to nemyslím, jen když zemře někdo blízký, ale i ve vztazích se to stává, takže je to těžké a bolestné být opuštěn a já o Štědrém dnu a o Vánocích nejsem opuštěn, já jsem jen sám a jak říkal Josef Kemr, mi samému sebou je dobře, takže ta rádocituji, a to se mi moc líbí. Ta jeho věta, kterou jsem zaslechl od něho v nějakým pořadu, jinak moji oblíbené herec, no, ale mám odpoledne v 15 hodin takovou půlnoční pro děti to mše, kterou miluji, kterou mám moc rád, protože to je jedna ze mší, kde samozřejmě je hodně děti, ale víte, koho tam je?Hodně? Tam je hodně mužů, protože maminky zůstávají doma, váží, připravují štědrovečerní večer, Tatýnkové vezmou děti na procházku, jdou je vevenčit a skončí v kostele. A my máme tam takovou stoličku, která zpívá takové ty veselé koledy, takže to mám rád. Začíná to už v 15 hodin.
mluvčí 1,
——————–
Říkám si, čím zaujmout děti, aby to byla legrace? Nebo aby je to…
Zbigniew Czendlik, moderátor
——————–
Víte, hlavně já mám několik receptů, co udělat, protože já si myslím, že i na obyčejné mše k nám choděj ty děti, pro mě ty děti nejsou cílovou jakoby skupinou, nezaměřují se na děti, důležité je zaměřit se na rodiče, snažím se zaměřit na ně, ale chci říct, hlavně to nemůže být dlouhé, děti jsou zvyklé ze školy na 45 minut, všechno, co je nad 45 minut, tak to už je od čerta.
mluvčí 8,
——————–
Víte co.
Zbigniew Czendlik, moderátor
——————–
Takže za prvé, vždycky snažím se je trošku uplatit a vždycky nějaký dárečky tam mám.To se rodičům nelíbí, protože to dětem kazí zuby, takže občas to vyměním za nějaký mandarinky nebo pomeranče, takže něco tam najdou dobrého. Samozřejmě, že to, co ty děti přitahuje, tak jsou ty dětský koledy, které zpívá naše Schola. A ten můj proslov nebo moje promluva nebo kázani, říkejme tomu, jak chceme. To je většinou krátká. Snažím se udělat nějakou legráci s těmi dětma, aby to nebylo smrtelně vážné, protože vánoční svátky jsou svátkami také radosti. Takže tak.
mluvčí 1,
——————–
A pak je ta velká.
Zbigniew Czendlik, moderátor
——————–
Půlnoční a pak je ta velká půlnoční, tu už nemám tolik rad, ale velká půlnoční o půlnoci to máme tradičně, ale těším se a také máme u toho sbor. Víte, já používám takové svoje rčení. Lidé zapomenou na to, co jste jim řekli, zapomenou na to, co jste pro ně udělali, ale nezapomenou, jak se vedle vás cítili. To je můj úkol vytvořit tu atmosféru o půlnoční, aby se cítili dobře, aby se cítili jak u sebe, v obýváku, jak u sebe, u stromečku. Takže není důležité, co řeknu, hlavně, co cítíme tam, jak nám spolu je?
mluvčí 1,
——————–
Kdy zaregistroval kněz, moderátor a spisovatel Zbigniew Czendik, že je známý, že je populární. Byla to ta svatba Lucie Bílé.
Zbigniew Czendlik, moderátor
——————–
Já si myslím, že to byl velký krok tímto směrem, tam můžu říct, že to začalo, ale já jsem takovou tu, řeknu s nadsázkou, nedělní kariéru začínal ještě předtím v Královéhradeckém rozhlase. Tam mě kamarádka, která bydlela v Lanškrouně a která pracovala Zdenka, celá pozvala. To byl první kontakt s Českým rozhlasem. Pak první pořády jsem dělal s paní Martičkou Růžičkovou, která bohužel není už mezi námi. Jela na dovolenou, dostala plicní embolii a už se nevrátila. Ale na ni vzpomínám, protože ona mi dala takovou radu, co využívám, jak v tom, co dělám jako kněz, tak v rozhlase nebo v televizi, a já jsem tam jezdil do rozhlasu a spolu jsme moderovali takový pořad nokturno pro osamocené srdce. Bylo to v neděli, si myslím, v 11 hodin večer, takže jsem tam jezdil a byli jsme dva takový kontaktní, pořád lidi volali, říkali ty svoje problémy a my jsme se snažili na to reagovat a než jsme to začali, tak Martička řekla výš Zibi.My jsme tedy sami v tom rozhlase a nikdo nás tady nevidí. Ale je důležité, abys do toho mikrofonu, které máš před sebou, aby ses usmíval, protože ten úsměv je slyšet a říkám, zde to bylo geniální.
mluvčí 1,
——————–
To byla dobrá rada.
Zbigniew Czendlik, moderátor
——————–
To byla tak skvělá rada, protože úplně jinak lidé přijímají ty vaše slova, když se na ně skrze mikrofon usmíváte, nemusí být kamera, ale to jsem myslel, že je potřeba se usmívat jen do kamery, anebo na fotku, ne, ale je potřeba také do toho mikrofonu, to určitě. A taky mám takovou zvláštní zkušenost, pak to vysvětlím, ale byl jsem na fotbale, protože víte, každé střelené jinak trefenej, já jsem trošku tím sportem poznamenanej a byl jsem v Polsku na fotbale, Legia Varšava hrála ze slávy Praha a teď si vemte, že tam je stadion, který má 40 000 kapacitu. A jel jsem na tajňačku a teď si představte, v polovině zápasu mi začaly chodit esemesky na telefon. Říkám, my jsme tě viděli, ty seš ve Varšavě na fotballe, video, jak to víte? No, viděli jsme tě v televizi.Rozumíte? A oni nevědí, kdo je Zbigniew. Czendlik. Rozumíte, já tam přijdu, posadím se a ta kamera si mě najde. A možná to je tak, že to není o tom, že já vyhledávám ten rozhlasový mikrofon a tu televizní kameru opačně. On si mě našel, jo, že já si mám takovej ten ksicht mediální.
mluvčí 7,
——————–
Je předurčen, je to….
mluvčí 2,
——————–
Tak jsem předurčen.
mluvčí 1,
——————–
Ale ta Lucie Bílá si vás teda našla, nebo jak jste se k sobě dostali?
Zbigniew Czendlik, moderátor
——————–
Já jsem si našel Lucii.
mluvčí 1,
——————–
Tak tam to bylo tak Že Vy jste….
mluvčí 2,
——————–
to byl rok 97, to jsme končili o právě kostela Svatováclava v Lanškrouně a na topu byly ty písničky Ave Maria Piejezu, z Bonipueri a, td. a já jsem si řekl, že to by bylo dobrý koncert udělat v nově zrekonstruovaném kostele, udělat to jako poděkování všem dárcům, sponzorům, farníkům a dalším a já jsem normálně přes manažera, všechno jsem domluvil, že žádnou slevu nechci.
Všechno Zaplatím atd. no, a ona přijela, no, a byli tak všichni fascinováni tou atmosférou, která tam byla, že jsme se nějak tak spřátelili, takže já jsem pozval Lucii do Lanškrouna, Lucie mě pozvala zase do Prahy na nějakou svoji akci. No, a tak. Novináři se začali zajímat, co to je za chlapa, který se tam Za farářem dívá a on farář a on ještě do toho farář, no.
mluvčí 1,
——————–
Byla vám někdy ta popularita na obtíž?
Zbigniew Czendlik, moderátor
——————–
Ne vždycky, ale všechno v životě má ty dvě strany rub a líc. Nic není jednoznačný.
Já jsem se, vidíte, že jsem se tak zamýšlel, trošku mi ty myšlenky jdou a víte proč? Protože já jsem před chvílí mluvil s polakami a já, když chvilku mluvím s polakami, tak Mi naskakují Polska Znovu a jsem Takový v té češtině zpomalené.
mluvčí 1,
——————–
Zeptám se možná takhle na závěr, jak se vůbec změnil ten adventní čas za těch 35 let od té naší republiky.
Zbigniew Czendlik,
——————–
Ohromně, tak, jak se celá země změnila, protože já to vidím na příkladě Lanškrouna, když jsem přišel do Lanškrouna v roce 93 a celý léta předtím ten Lanškroun, ty domy to na místě mělo takové ty šedé cementové omítky. Lidi, kteří mi chodili do kostela, byli také takové šedi. Jsem měl pocit, že ta společnost je taková zacementovaná, zazděná trošku. A teď, když přijedete do toho města, podíváte se tady po Praze. A po těch dalších městech najednou ty všechny města zkrášlili. Jsou krásné, barevné. Já vzpomínám tak na rok 78. Papežem se stal Karol Wojtyua, který si vzal jméno Jan Pavel II a moji rodiče, když měl v roce 79 přijet na návštěvu do Polska první, tak si pořídili nový televizor barevné Rubín 714. Ne, aby viděli papeže v barvách. A to bylo období, víte, když jsme jako Poláci začali vnímat svět v barvách, a pak rok 89 zase, znovu i tady ta společnost. Najednou jsme objevili barvy, že to už nebyl ten černobílej svět, ale najednou jsme objevili barevný svět a my jsme vůbec nevěděli před tím rokem 89, co je adventní věnec, co je advent dnes, se to velmi změnilo.Vemte si, jak ty lidi se dokážou sejít na náměstích. Na začátku rozsvícení stromečku, máme toho Mikuláše, další různé.
mluvčí 1,
——————–
Takové to možná hektičtější. Ta doba. Není to rychlejší.
Zbigniew Czendlik, moderátor
——————–
Víte, a řeknu, to není čas, běží pořád stejně, ale já, vy zpomalujeme.
mluvčí 9,
——————–
A to si nepřiznám.
Zbigniew Czendlik, moderátor
——————–
My se vymlouváme na ten čas věží rychleji, my jsme pomalejší.
mluvčí 7,
——————–
Mi šlo o takový ten hon za těmi dary, ale spíš než že byste…Ale,,,
Zbigniew Czendlik, moderátor
——————–
No, a jednou jsem poskytoval rozhovor a taky se mě novinář na to ptal s tím, že očekával ode mě, že budu kritizovat ten konzumní způsob života, říkám, vůbec ne, Vánoce byly vždycky konzumní. Lidé celý rok šetřili na to, aby si dopřáli o Vánocích něco mimořádného. A je pravda, že běháme, shaníme nakonec ty dárky, které dnes už kupujeme, málokdy vyrábíme tu největší hodnotu. Má ten čas straveny na tom našem přemýšlení. My přemýšlíme, co koupit dotyčnému, pak jdeme do toho obchodu, vybíráme atd. takže vkládáme do toho dárku určitou hodnotu, pak si myslím, že spoustu dárků má nebo jejich hodnota spočívá i v tom, jak jsou zabalené. Já vím, že teď jsou ty služby, že už i to si můžu koupit, že mi to zabalí přímo v tom obchodě, ale ještě hodně lidí sami si koupí papír a balí to. A víte, co je zajímavé, že to do čeho, kde tam fakt tu ruku přiložíme k těm dárkům do toho obalu, tak ten obal je to první, co končí v koši, je prostě, je taková doba jiná nebude a prostě ta komerce k těm Vánocům vždycky patřila.Je pravda, že také mi víte co, trošku jsem smutnej z jedné věci, protože mám někdy pocit, že jsme taková přežíraná společnost. Vemte si, že se vytrácí z nás takovéto žasnutí wau, to je něco mimo, to já takovou mám radost, to je úžasné, to je skvělé, to je fantastické, co jsem dostal. Víte, že my to postrádáme, my nežasneme. U dětí je to vidět, že nás to baví jen chvilku. A to je všechno. No. Takže chci říct, že to je hezké, že ty lidi se sejdou u svařáku, u vína, dají si punč, potkávají se, zní koledy. Skvělý. A ještě děláme charitu. To je také důležitá věc, v té době předvánoční, hodně se vybere.
mluvčí 1,
——————–
Můžeme se ještě závěrem tak krátce zmínit o roku 2025, co bychom popřáli?
Zbigniew Czendlik, moderátor
——————–
No, já zůstanu u toho vánočního přání, které pochopitelně bude aktuální i na rok 2025. Víte, pro mě, vánoční svátky jsou svatkami blízkosti, protože Vánoce jsou o tom, že Bůh stává se člověkem, je nám blízký, už se blíž k člověku nemůže přiblížit. A to je to, co bych lidem přál, že bychom se mohli inspirovat v tomhle tom a prostě vytvářet takovou tu blízkost, ten advent ty náměstí vytvářejí tu příležitost, abychom na chvilku byli s sebou nablízku. Takže přeju všem, aby měli někoho blízkýho. V praxi by to mohlo znamenat, přeju všem, aby nás o Vánocích měl kdo obejmout a objímal nás i celý rok 2025, abychom někoho skutečně měli nablízku, na kterého můžeme spolehnout. Já mám takové oblíbené motto luče na dekrresh, ten, co lidé jsou andělé s jedním křídlem, potřebují se obejmout, aby mohli vzlétnout. A to bych přál, abychom měli vedle sebe někoho takového, takového blízkého anděla, který nás pozvedne, podat ruku. Když ty naše křídla budou zraněna, budou bolet, budou krvácet atd. atd. Takže takhle bych to ukončil.
mluvčí 1,
——————–
Ano, ukončil jste to nádherně. Já vám moc děkuju za toto slova a také za celá Blízká setkání. Mějte se moc krásně a díky taky za váš pořad, Jak to vidí
Přidejte odpověď