Radiožurnál
Hostem vysílání víkendového Radiožurnálu je dnes Edita Vojtková, autorka motivační knihy, která teď v Česku vychází, je to kniha Den, kdy jsem se poznala, přiletěla jste z Bolívie. Já vás tady vítám.
Z čeho jste se vlastně potřebovala vypsat? Když jsem se podívala na první stránky, tak vy tam píšete: „Tuto knihu jsem začala psát plná ega, abych se osvobodila od bolesti, ale dokončila jsem jí srdcem. Tak kdybychom četli tu první verzi, jaká by byla?
Edita VOJTKOVÁ, módní návrhářka
——————–
No, tam vysvětluji v té knize, že jsem jí psala třikrát, toto jsem tam napsala na začátku, protože to tak opravdu bylo, že ze začátku jsem si říkala vždycky, čím jsem vším prošla, jaká jsem byla strašná chudina, jo, jako, tak sama sobě jsem se litovala, právě proto jsem cítila, že jako pořád jsem se za něčím honila, vlastně jsem odešla před 30, nebo odletěla spíš před 30 lety do Bolívie, abych si asi sama sobě něco dokázala, abych dokázala, že na něco mám, jo, já jsem byla taková nejistá, tak jsem asi na to potřebovala nějakou jinou zem, abych si něco dokázala. Pořád jsem se za něčím honila. Takže jsem to, co jsem si dala do hlavy, tak jsem to nějak získávala, že jsem vlastně začala být docela známou módní návrhářkou a tak, ale dost jako síly mě to stálo, no, tak jsem si říkala, no, a tak mám tolik příběhů na zapsání, tak já to napíšu ještě ke všemu, co jsem dokázala, ještě k tomu budu spisovatelka, jo.
Patricie STROUHALOVÁ, moderátorka
——————–
No, a jak dlouho vlastně trvá, než si člověk uvědomí, že by měl prostě obrousit svoje ego?
Edita VOJTKOVÁ, módní návrhářka
——————–
No, právě to je tak, já jsem to nazvala tu knihu Ten den, co jsem se poznala, to člověk si asi nikdy nedokáže poznat do konce života, ale tam byl ten zlom, jo, že pak jako jsem, já si myslím, že ten život nás naučí nějak časem, kdy to ego máme obrousit, no, když opravdu spadneme na tu pusu a nabijeme si ji, že opravdu, že už je to konec, prostě jenom vidíme tu zem a že si musíme prostě oprášit kolena a nejít tak nahoru s tím egem.
Patricie STROUHALOVÁ, moderátorka
——————–
Je sebelítost to nejhorší, co člověka může potkat?
Edita VOJTKOVÁ, módní návrhářka
——————–
Stoprocentně, to je, ta kniha je vlastně o tom, uvědomit si, že za náš život nikdo nemůže, že je to náš život a kdo si to může v tom nitru jako vlastně všechno vyřešit, jsme jenom my, tak to je to nejlepší prostě, co se nám může stát. Tam jde o to ego, ta sebelítost a vlastně tak tou sebelítostí člověk ztrácí spoustu přátel, zůstává sám, protože to nikoho nezajímá vlastně.
moderátorka
——————–
Vy jste v roce 2000 založila i nadaci, která se jmenuje v překladu Nadace Právo na život. Co vlastně děláte?
Edita VOJTKOVÁ, módní návrhářka
——————–
Sbírám peníze na to, abych mohla pomáhat další nadaci, která v tom jako dost, jak se to může říct, naostro jede, že to umí jako s tím zacházet, tak vždycky dělám takové sbírky a snažím se co nejvíce toho našetřit, abych jim mohla nějak pomoct, no, a teďka díky tomu vlastně, že jsem udělala takový nějaký ten pokrok v tom, že vím, že ty nemoci máme díky těm…
, moderátorka
——————–
psychice.
Edita VOJTKOVÁ, módní návrhářka
——————–
K té naší psychice, tak už tam dávám i nějaké přednášky, a to pomáhám jako i tady tímto způsobem.
Patricie STROUHALOVÁ, moderátorka
——————–
Na začátku té své knížky píšete: „Tahle kniha je určena všem lidem, kteří se z jakéhokoliv důvodu nacházejí v situaci, jež je dovedla k myšlence už nemůžu dál.“ Kdy vy jste si vlastně tohle řekla v životě poprvé?
Edita VOJTKOVÁ, módní návrhářka
——————–
No, to jsem si hodně opakovala, moc moc moc, jako to bylo pořád. A právě tady toto, jako díky tomu, že vlastně já jsem narazila tak nějak na jógu, že jsem začala cvičit jógu a hrozně jsem se jako k tomu sblížila, tak jsem pochopila spoustu věcí a že to si nemůžeme, vždycky můžeme dál, to je, kdyby byl nějaký konec, jako kdybysme dali nějaký konec něčeho, když řekneme, už nemůžu dál. A v tu dobu, když se takto člověk cítí, tak jenom někdy potřebuje nějakou knihu, nějakou písničku, něco slyšet, aby mohl pokračovat zase.
Patricie STROUHALOVÁ, moderátorka
——————–
Já jsem si říkala, jaké to bylo v tom dětství, kdy píšete v té knížce, zase budu citovat vaši větu: „Potřebuju vidět svoji maminku,“ která vás dovedla za ní do nemocnice, kde se léčila s rakovinou právě v den, kdy zemřela, kdy už jste jí nestačila nic říct, bylo vám 12, tak jak bylo těžké třeba dát zrovna tuhle větu na papír?
Edita VOJTKOVÁ, módní návrhářka
——————–
No, v té první verzi to bylo strašně těžké, to bylo úplně všechno, co jsem vlastně poprvé, to jsem říkala, že jsem to třikrát přepisovala, že vlastně nejdřív, když jsem si to po sobě přečetla, tak to byl strašný takový chaos, to byl vlastně to, co jsem měla já vevnitř, takový strašný zmatek, takže jsem u toho strašně moc brečela, vybrečela jsem, tu druhou verzi, už byla taková, jak kdyby víc upravená. A v tu dobu, když jsem cítila, že už vlastně nad tím nebrečím a že z toho můžu něco vytáhnout pro ty čtenáře, tak jsem cítila, že fakt jako mě to strašně moc osvobodila a pochopila jsem tu frázi, že předtím, v tom našem životě bysme měli z těch jedněch poselství udělat knihu, tak jí udělejme aspoň i pro nás jenom, jako vypišme se, abysme se z toho nějak vypsali, z toho, co se nám stalo.
, moderátorka
——————–
Jako malá měla jste deník, psala jste si třeba deník?
Edita VOJTKOVÁ, módní návrhářka
——————–
Ne, vůbec.
Patricie STROUHALOVÁ, moderátorka
——————–
Takže to bylo úplně poprvé.
Edita VOJTKOVÁ, módní návrhářka
——————–
Poprvé prostě, to tam i píšu, že vlastně jsem neměla moc blízko ke knihám, jako já neměla jsem ráda literaturu. Nepsala jsem moc dobře, moc jsem nečetla, já se přiznávám, ale toto jsem fakt jako cítila, že to mám zapotřebí to udělat, no.
Patricie STROUHALOVÁ, moderátorka
——————–
Kdy se u vás začaly objevovat první deprese?
Edita VOJTKOVÁ, módní návrhářka
——————–
No, ta deprese, to bylo…
, moderátorka
——————–
To přišlo po tom, co zemřel tatínek.
Edita VOJTKOVÁ, módní návrhářka
——————–
Ne, já si myslím, že to bylo dřív, já si myslím, že to byla taková ta už dětská, já nevím, jestli to byla deprese, nebo měla jsem spoustu strachu. A já si myslím, že v tom životě to nejhorší je ten strach, měla jsem spoustu strachu, to už jsem měla odmalička, i když jsem chodila na záchod večer, tak brácha musel tleskat, abych se nebála, prostě měla jsem pořád z něčeho strach, strach ze smrti, strach ze tmy, strach z vesmíru, strach ze všeho prostě.
Patricie STROUHALOVÁ, moderátorka
——————–
Když jste zmínila bratra, tak jste sestra herce Romana Vojtka, který po vás pojmenoval dceru Edita, měla jste tohle jméno jako dítě ráda?
Edita VOJTKOVÁ, módní návrhářka
——————–
Já jsem se asi jako dítě moc ráda neměla, no.
, moderátorka
——————–
Takže ani to jméno.
Edita VOJTKOVÁ, módní návrhářka
——————–
Ani to jméno, no, no, neměla.
moderátorka
——————–
Vy jste sama už zmínila, že jste učitelkou jógy, jste také maminkou 4 dětí. Jaké to je, když jste před chvílí přiznala, že sama jste se v dětství moc ráda neměla, hodně jste se bála, s tímhle tím pracovat u svých dětí, jako aby se nebály, aby samy sebe měly rády.
Edita VOJTKOVÁ, módní návrhářka
——————–
No, to je krásná otázka, protože já si myslím, že to nejlepší u toho je jim dát vzor, takže člověk se musí sám nejdřív vyléčit tady z tohoto, aby ty děti mohly potom pokračovat, protože člověk nemůže jim vysvětlovat něco, co v sobě nemá, no, ony to u těch rodičů asi musí určitě vidět. A jdou vlastně v těch šlépějích, takže jdou po nás, to je to samý, když člověk říká, ukliď si v pokoji, a to dítě se podívá do našeho pokoje, tam binec, tak to prostě nejde. Musíme si nejdřív vevnitř to všechno nějak uspořádat, aby oni šly nějak…
, moderátorka
——————–
Vaše děti jsou pořádné?
Edita VOJTKOVÁ, módní návrhářka
——————–
Každý je úplně jiné, úplně, úplně.
, moderátorka
——————–
A kdo je vám nejvíc podobný?
Edita VOJTKOVÁ, módní návrhářka
——————–
No, nevím, ten první syn jako v povaze.
, moderátorka
——————–
Samuel.
Edita VOJTKOVÁ, módní návrhářka
——————–
Samuel, strašně moc v povaze, no, každý má něco do mě, ale ten první syn asi hodně, no.
moderátorka
——————–
Pak je?
Edita VOJTKOVÁ, módní návrhářka
——————–
Amy, Valentýna a Dominik.
Patricie STROUHALOVÁ, moderátorka
——————–
Dominik. Vy jste se několik let poté, co jste odešla do Bolívie, nikomu do Česka neozvala, váš bratr v jednom rozhovoru řekl, že to nesl těžce, ale že cítil, že žijete a že to všechno je v pořádku, že jste na sebe napojení. Já využiju toho, že tady je. Romane, jaké to bylo, když se ta sestra neozvala několik let.
Roman VOJTEK, herec
——————–
Dobrý den. Zrovna do toho vstupuju v takovéhle fázi. Blbý to bylo. Musíme si uvědomit, že to byl rok třeba 90 něco, a to není, jak dneska, zavoláte prostě přes nějakou aplikaci na druhý konec světa a online se slyšíte, já jsem neměl žádné spojení, neměl jsem žádnou zprávu, ani snad maily, nebo začínaly tehdy, už si to nějak nepamatuju, internet vůbec, takže až po několika letech jsem se vlastně dozvěděl, že žije. A vzpomínám si na ty naše první telefonáty, kdy tehdy jsem měl asi 250 Kč na týden na kolejích na vejšce a ten telefon mě stál 300–500 a trval asi minutu a něco, Edi, …no, jak se máš? Zase 10 vteřin, nic, než to prostě přes ty kabely někam došlo, takže tohle bylo blbý.
, moderátorka
——————–
V jednom rozhovoru jsem četla, že jste řekl, když jsme si poprvé volali, tak jsme si řekli jenom ahoj a zbytek toho času jsme proplakali.
Roman VOJTEK, herec
——————–
Jo, myslím, že to i, nebo že to píše spíš Eďa v té knížce, bylo to tak, protože když vlastně Edita byla jediný člověk z mé rodiny, protože jsme přišli o ty rodiče, který mi zůstal jako blízký, ona si svůj život potřebovala vyřešit, vyřešila ho tak, že vlastně odešla na druhou stranu zeměkoule a já jsem si v tu chvíli taky připadal stejně sám, i když jsem byl doma jako třeba ona.
, moderátorka
——————–
A nechtěl jste za ní?
Roman VOJTEK, herec
——————–
Ne, to ne, já jsem nikdy nikde nechtěl zůstat, já jsem takovej jako Čech, i tou prací, kterou dělám, nedokážu si představit, že bych někde hrál pro nějaký cizince. Takže za ní jsem nechtěl. A nejvíc jsme to probrečeli, když jsem vlastně za ní poprvé letěl, což bylo třeba až 10 let po tom, co odešla, jo, nebo něco takovýho.
Edita VOJTKOVÁ, módní návrhářka
——————–
Něco takovýho.
Roman VOJTEK, herec
——————–
Nemohl jsem se tam vůbec dostat, nemohl jsem jí, i když ségra tady lítala, nemohli jsme si dát vědět, že třeba jsem nestihl letadlo, ať tam nečeká, teď jsem přiletěl na letiště, teď tam nikdo třeba nebyl, tak jsme dojeli k nim domů, ona byla v práci, to bylo takový jak z americkýho filmu, až když jsme se uviděli, jak jsme se rozběhli na ulici proti sobě a jenom jsme brečeli.
Patricie STROUHALOVÁ, moderátorka
——————–
To už bylo po tom, co jste se vyléčila z té hepatitidy a tyfu?
Edita VOJTKOVÁ, módní návrhářka
——————–
No, to bylo, to už bylo potom. Já si myslím, že v tu dobu, když je člověk mladý, to jenom tak nechává nějak plout všechno, no, a byla tam hodně ta sebelítost a tak, o které jsme právě mluvili.
Patricie STROUHALOVÁ, moderátorka
——————–
Proč Bolívie, co jste o ní věděla?
Edita VOJTKOVÁ, módní návrhářka
——————–
Vůbec nic, vůbec nic, ani jsem neuměla španělsky a vlastně se nám to tak dalo nějak, že moje nejlepší kamarádka, mý nejlepší kamarádky tam žila sestra, takže jsme se tam nějak za ní 4,5 Čechů vydalo, protože tam letělo i miminko, no, a všichni tam, ale si myslím, i v té knize to tam i píšu, že jsem v tom podvědomí nějak cítila, že tady chci asi pálit mosty, že vlastně jsem prodala úplně všechno tady. My jsme se do půl roku měli vrátit a všichni se vrátili. Jenom já ne, no.
Patricie STROUHALOVÁ, moderátorka
——————–
Když se dnes zeptám, jaká je Bolívie ve srovnání zpátky těch 30 let, když jste tam přiletěla, tak jaká byla tehdy ve vašich očích a jaká je teď?
Edita VOJTKOVÁ, módní návrhářka
——————–
No, tehdy to, bylo to dost, dost drsný, se to může říkat takto, jo, bylo to dost náročný, byly tam teďka strašně velké pokroky, jako když to tak srovnávám, že už to není tak drastické, když se vracím do té České republiky, máme tam už úplně všechno, je to úplně super, miluji tam to slunce, prostě to ovoce čerstvé pořád a klima, jak se to říká, jo, mám strašně moc ráda, fakt jsem do Bolívie teďka zamilovaná, ale taky jsem zamilovaná do Česka, ale to máme super, že tam máme vlastně pořád to sluníčko, tak je tam pořád tak, jak kdyby veselo, že tam není tak pochmurno. A já si myslím, že to na mě dost působí, to počasí. Mám asi, spojí mě to s těma vzpomínkama, jak kdyby na dětství, že to nebylo tak hezký pro mě a to slunko mi strašně moc vyhovuje.
Patricie STROUHALOVÁ, moderátorka
——————–
No, a to vzpomínání na dětství, tak už jako je dovoleno, nebo se mu bráníte pořád?
Edita VOJTKOVÁ, módní návrhářka
——————–
Už vůbec, už je to dovoleno, už o tom můžu mluvit, už u toho nebrečím, už cítím, že jsem to jako vytáhla všechno ven a že už to mám v sobě srovnané. A právě díky tomu, ta fráze, na kterou jste se mě na začátku ptala, že jsem to skončila srdcem, to je vlastně to, že tam ukazuju, čím jsem prošla, ne tím proto, aby člověk si řekl, no, chudinka, spíš tím, jako aby se do toho příběhu nějak dostal a uvědomil si, že všichni máme svůj vlastní příběh, že tady nejde jenom o můj příběh a že někdo je na tom líp, někdo je na tom hůř, ale v té své pozici prostě to takto cítí a že si to má vyřešit v tom svém nitru vlastně sám, jak to patří.
moderátorka
——————–
Autorka motivační knihy Edita Vojtková, také módní návrhářka, pracuje v Bolívii, přes 30 let se věnuje módě. Řekněte mi, jak jste tam jako módní návrhářka začínala? Jakou módu jste dělala?
Edita VOJTKOVÁ, módní návrhářka
——————–
Jak jsem tam vlastně letěla, já jsem si na tu módní návrhářku nějak hrála asi tak trochu, protože jsem měla 19 let, měla jsem svůj šicí stroj po mámě, něco jsem už, moje teta taky pracovala jako módní návrhářka nebo švadlena, no, a pracovala jsem nějak u její kamarádky, vedle u ní, a neměla jsem moc, že jsem ještě v tom neměla zkušenost…
moderátorka
——————–
Praxi.
Edita VOJTKOVÁ, módní návrhářka
——————–
Praxi.
moderátorka
——————–
Něco jste ušila.
Edita VOJTKOVÁ, módní návrhářka
——————–
Něco jsem ušila a byla jsem vždycky na to šikovná, nikdo mě tam nezval, tak jsem si hrála na módní návrhářku. Ten první rok jsem tam udělala i módní přehlídku úplně šílenou, bylo tam asi 10 lidí a z toho asi 5 číšníků, prostě jsem tam vůbec nikoho neměla. To moje ego fakt bylo v tom začátku asi i dobré, já jsem si to moc neuvědomovala, prostě do všeho jsem šla po hlavě a vždycky jsem takto spadla, otřásla jsem se a zase dál, no, takže k něčemu to dobré bylo, ale už to potom muselo dolů.
Patricie STROUHALOVÁ, moderátorka
——————–
Jaká je teď bolívijská móda? Co je třeba in, nebo co byste ráda, aby v té módě z Bolívie se přeneslo do Evropy, třeba pro muže i pro ženy, je něco takového?
Edita VOJTKOVÁ, módní návrhářka
——————–
Já tam strašně moc obdivuju, ježišmarjá, jak se to překládá, já se nechci někoho dotknout, jestli to může říct, domorodci, jako ty místní, tam oni jsou strašně moc šikovní na ty láry, jak se to říká, to je nějaké takové, jak kdyby pletené na palicích, já nevím, jak to mám teďka přesně vysvětlit.
Patricie STROUHALOVÁ, moderátorka
——————–
Jako paličkované.
Edita VOJTKOVÁ, módní návrhářka
——————–
To není tak paličkované, to je jak kdyby propletené nějakýma…
Patricie STROUHALOVÁ, moderátorka
——————–
Nějaký způsob tkaní.
Edita VOJTKOVÁ, módní návrhářka
——————–
Ano, ano, to bych tak nějak nazvala, oni jsou, tak to je tak dokonalé, prostě ta jejich práce ruční je tak dokonalá, že už se to fakt jako nikde nevidí. A já vlastně jsem teďka podepsala jako módní návrhářka s jedním malířem smlouvu, že zpracovávám jeho obrazy a dávám je na látky a dělám z toho šaty a je to úplně super, jako to je tak strašně kýčově barevné, ale je to tak krásné, jako je to úplně o něčem jiném, je to takové veselé, cítí člověk z toho tu energii, takže já si myslím, že, bohužel z té Bolívie dost vyvážejí věci moc nenositelné, že to spíš dělají jako suvenýry. A já se snažím to vytáhnout z těch suvenýrů a udělat z toho módu jako nositelnou, protože fakt je to skvělé.
Patricie STROUHALOVÁ, moderátorka
——————–
A řekněte mi takové ty tradiční kloboučky u žen, proč je mají vždycky menší, než by je měly mít?
Edita VOJTKOVÁ, módní návrhářka
——————–
To záleží na tom, kde bydlíte. Jako třeba v La Pazu to mají o moc vyšší, myslím, nebo v tom /nesrozumitelné/ a vlastně to má takovou tradici. Dříve ti, co byli nejbohatší, tak to měli největší. A ti, co byli nejchudší, tak to měli nejmenší, no, takže tam ty kloboučky jsou různé, oni to tam dokážou říct, no, tak ty seš z La Pazu, ty seš ze /nesrozumitelné/ díky těm kloboučkům právě.
Patricie STROUHALOVÁ, moderátorka
——————–
Taky máte takový klobouček?
Edita VOJTKOVÁ, módní návrhářka
——————–
Nemám, mně to nesluší. Mně to nejde k tomu outfitu, k tomu mému nosu.
moderátorka
——————–
Povídáme si s Editou Vojtkovou ve vysílání víkendového Radiožurnálu, povídáme si o Bolívii, o módě a také o tom, kdy člověk pozná, že se trošku změnil a že už bylo načase se třeba změnit. Tak jak člověk vlastně pozná sám sebe v cizí zemi, v touze stát se někým.
Edita VOJTKOVÁ, módní návrhářka
——————–
To je právě tím, já si myslím, že tím, že jsem zůstala vlastně, že jsme zůstali sami bez rodičů, tak jsou tam takové popudy jak kdyby, no, že člověk chce, jak se člověk cítí, když je sám, že je to super, když tam někdo je nad ním a dává jako tu lásku, když je cizí, to člověk prostě někdy nemá, takže snažila jsem se možná nějak tak dávat tu lásku jiným, co jsem potřebovala v tu chvíli, kdy já jsem se takto cítila, já jsem to dříve neměla ráda být sama, nechtěla jsem být sama nikdy. A teď si v tom úplně užívám, když mám chvilku pro sebe, takže já chci být tou láskou nad těma dětma nebo nad těma lidma, co to potřebuji, protože fakt jako někdy stačí tak strašně málo a normálně v tom životě uspěchaném si to ani vůbec neuvědomujeme.
Patricie STROUHALOVÁ, moderátorka
——————–
Jako módní návrhářka se vlastně pohybujete mezi nejrůznějšími ženami, ženami, které mají buď vysoké sebevědomí, nebo normální, nebo skoro žádné. Vidíte tam i kus sebe a dokážete třeba jim říct, jak by měly se na sebe dívat, co by měly udělat, jako už se nebojíte ani toho vstoupit někomu do toho života?
Edita VOJTKOVÁ, módní návrhářka
——————–
Vůbec ne, protože cítím, že člověk, když je tak nějak otevřený tomu, že už se něco naučil, že vlastně ty lidi k sobě úplně přitahuje, právě ti, co to potřebují, takže já jako návrhářka vždycky říkám mým, protože já dělám vlastně ty svatební šaty a dělám ty večerní šaty, to je takový proces, že tam několikrát za mnou přijdou a vždycky se staneme, jak kdyby přátelé, jako kamarádky, takže oni se normálně mně nějak začnou zpovídat a určitě já vždycky se snažím jim nějak poradit, ne, že všechno vím, ale jako spíš s tou láskou, no, jako že nejde o to, co si dají stoprocentně na sebe, jde o to, aby oni se cítili dobře, to nezáleží na tom, jestli se to bude líbit mamince třeba toho svého přítele nebo někomu, kamarádkám, oni se v tom prostě musí cítit, jak kdyby to byla jejich druhá kůže, no, takže to jde hodně k tomu sebevědomí a je to vidět, když člověk stojí před tím zrcadlem a ani se na sebe nemůže podívat, tak už je chytím za ruku a vždycky se takto za ně postavím a říkám, tak se na sebe podívej, seš krásná.
moderátorka
——————–
Několikrát v životě jste musela opravdu sebrat sílu. Já, když jsem tu knížku četla, tak jsem si říkala, kde se bere síla, když vás zavřou do vězení, byť na 9 dnů, tuším.
Edita VOJTKOVÁ, módní návrhářka
——————–
Na 9 dnů, na 9 dnů.
Patricie STROUHALOVÁ, moderátorka
——————–
Ale vy nevíte, že to bude jenom 9 dnů.
Edita VOJTKOVÁ, módní návrhářka
——————–
Já jsem to cítila, hlavně jsem věděla, já vždycky říkám, když člověk nic neudělá, tak se nemusím vůbec ničeho bát a vlastně já už jsem dávala do praxe to, co jsem se naučila v té józe, že je to jako takový styl života už. Já jsem byla úplně přesvědčená, že tam nepatřím stoprocentně a věděla jsem, že jsem tam kvůli něčemu, že se tam něčeho musím naučit a vlastně v té knize to tam popisuju, že to byl nejkrásnější zážitek v mém životě, co jsem tam vlastně našla, tam jsem vlastně našla toho Boha, takže to bylo úplně pro mě úžasné, jako že to pro mě fakt bylo dost dobrý, no, a já jsem to cítila, když jsem tam šla vlastně, když mě tam zavřeli, že jsem tam neprávem a že brzy určitě….. já jsem byla stoprocentně přesvědčená, že tam nejsem nadlouho.
Patricie STROUHALOVÁ, moderátorka
——————–
Psychologové radí, pište a vypište se ze všeho, co potřebujete. Ta nejnovější, třeba japonská studie mluví o vypsání se ze vzteku, že máte potom ten papír, který popíšete tím, co vás trápí, spálit, vy jste taky pálila nejdřív mosty, pak to byly tedy ty papíry, když jste tu knihu dávala dohromady 6 let, jaký je ten rozdíl teď zpětně mezi samotou a opuštěním?
Edita VOJTKOVÁ, módní návrhářka
——————–
Já se cítím teďka úplně super, jako skvěle. A já bych tou knihou chtěla otevřít, jak kdyby takovou bránu pro ty lidi, kteří jsou v té, kdyby právě proto tam píšu jako v té úzkosti, aby viděli, nemusí mít tu mou cestu, těch cest je strašně moc, mně pomohla třeba ta jóga a tak, ale těch cest je strašně moc, já chci tou knihou jenom ukázat, že ta cesta prostě existuje a že ten život není jenom o tom, že máme smůlu a že jsme se nenarodili pod šťastnou hvězdou a tak, že fakt my jsme ti kapitáni našeho života a že pak, když jdeme do sebe, že ho můžeme změnit.
moderátorka
——————–
Na tom konci té knížky máte poznámku: „Jeden moudrý člověk řekl, až budete schopni vyprávět svůj osobní příběh bez toho, aniž byste plakali, bude to znamenat, že jste uvnitř uzdraveni.“ Takže teď už jste uzdravena a nepláčete?
Edita VOJTKOVÁ,
——————–
Nepláču, nepláču.
Patricie STROUHALOVÁ, moderátorka
——————–
Nepláčete, ani když opouštíte Česko a vracíte se zpátky.
Edita VOJTKOVÁ, módní návrhářka
——————–
Jo, to jo, tak zas si nebudu hrát na takovou hrdinku, tam ty emoce jsou, ale to už je úplně o něčem jiném, já si ty slzy dokážu už utřít a věřím, že se zase vrátím, už to není tak dramatické. Dřív to pro mě bylo strašně dramatické, všechno to bylo hrozné drama, jako nedívej se zpátky, a teď, dám pusu a když mám brečet, tak brečím, to nevadí, vždyť jsme lidi, ale už jsou to úplně jiné slzy, to už nejsou takové ty, že to člověk polyká, prostě ty slzy musí ven, tak ať vyjdou. A jo, super, zase se brzy uvidíme a hotovo.
Patricie STROUHALOVÁ, moderátorka
——————–
Když by někdo třeba do Bolívie chtěl, tak kam by měl, co by měl z té země poznat?
Edita VOJTKOVÁ, módní návrhářka
——————–
No, tam toho je strašně moc a vlastně tam máme i ty 4 roční období najednou, tam je vlastně jaro, léto, podzim, zima celý rok, máme tam tu solní pláž, to je úplně úžasný, máme tam to, říkám La Paz, co je jedno město v té Bolívii, tam nad tím se prostě jezdí lanovkou, kamkoliv, jak tady metrem, to prostě letíte vzduchem kamkoliv. Je to úplně super, je tam spoustu věcí, třeba ta džungle, je tam toho strašně moc, je to moc hezký, no.
Patricie STROUHALOVÁ, moderátorka
——————–
Co bolívijská kuchyně? Co si udělat, třeba nějaká rychlovka na neděli byla by?
Edita VOJTKOVÁ, módní návrhářka
——————–
Bolívijská kuchyně je dost pestrá a já si myslím, že kdyby někdo tam letěl z Česka, tak je to dost těžký to jídlo, ta změna. A já vlastně už maso dlouho nejím, tak už asi moc dobře neporadím, ale jsou tam takové typické, třeba to lamí maso, co tady se asi nejí a je vlastně z toho nejzdravějšího masa nejzdravější, já nevím, jak to mám pojmenovat, že to má míň cholesterolu nebo tak nějak. Ale jo, já jsem se naučila dříve v tom libovat, nějak už jsem měla oblíbená jídla a tak.
moderátorka
——————–
Za co se pořád nemáte ráda?
Edita VOJTKOVÁ, módní návrhářka
——————–
Za co se nemám ráda? Já naštěstí díky Bohu, já už nad tím nepřemýšlím, já už cítím, že jsem pořád tak nějak v pohodě, někdy smutná, někdy veselá, ale pak dokážu žít ten moment jako teď, takže už nad tím nepřemýšlím, už se k ničemu nevracím, myslím, že už to mám nějak v sobě trošku srovnané.
Patricie STROUHALOVÁ, moderátorka
——————–
Tak já za to děkuju, že jste přijala pozvání a že jste se nám svěřila. Naším dnešním hostem byla Edita Vojtková. Na shledanou.
Přidejte odpověď