Radiožurnál
Prof. Lenka Krámská je klinická neuropsycholožka, pracuje v Nemocnici Na Homolce, vedoucí Oddělení klinické psychologie, také spoluautorka knižního rozhovoru Tajemství duše ukrytá v mozku. Tak Vás tady vítám, dobrý den.
Pouze jsem si přečetla, že na vysoké škole, zhruba ve druhém ročníku jste navštívili Františka Koukolíka v Thomayerově nemocnici. Známý popularizátor vědy, autor vynikajících úvah a vynikajících knih. Byl to ten člověk, který určil Vaše směřování?
Lenka Krámská, klinická neuropsycholožka, Nemocnice Na Homolce
——————–
No, určitě částečně ano, jeden z mnoha a musím říct, že to pro mě byla velká zkušenost vidět poprvé mozky pacientů nebo už zemřelých, tedy pacientů s různými diagnózami a přišlo mi to nesmírně zajímavé, jak se můžou různé choroby projevovat a můžete to vidět přímo na mozku.
Lucie Výborná, moderátorka
——————–
A můžete to vidět, i když jste téměř laik nebo začínající lékař?
Lenka Krámská,
No, já byla začínající nebo studující psycholog, ale určitě mě tato zkušenost taky částečně zformovala, že jsem se začala zajímat o neurovědy a o neuropsychologii.
Lucie Výborná, moderátorka
——————–
No, když se podívám na mozek nějakého intelektuála hodně zaměstnaného, tak bude takový strukturovanější, bude tak jako vypadat jako komplikovanější vlašský ořech. Četla jsem správně?
Lenka Krámská,
Tak já si myslím, že určitě poznáte na první pohled mozek zdravého člověka a pacienta, který trpěl demencí, třeba Alzheimerovou demencí nebo utrpěl cévní mozkovou příhodu, to si myslím, že je na první pohled viditelné i pro psychologa.
Lucie Výborná, moderátorka
——————–
Jak to bude vypadat?
Lenka Krámská,
No, tak ten mozek je vlastně takový atrofický, není tolik grifikovaný, takový zvrásněný, dojde k atrofii těch důležitých oblastí, které zodpovídají za paměť a potom za další funkce, které jsou u pokročilých stadií Alzheimeovy nemoci narušené. Takže to vidíte na první pohled, nebo když je to po cévní mozkové příhodě, tak opravdu jsem viděla tehdy úplně destruovanou část mozku po té příhodě.
Lucie Výborná, moderátorka
——————–
Takže fascinace mozkem, skoro láska na první pohled. První Vaše pracovní uplatnění bylo v liberecké nemocnici před zhruba 20 lety. Nebylo asi úplně běžné, že by si na neurochirurgii vzali psychologa. To znamená osvícené vedení?
Lenka Krámská,
Určitě. Já na tu zkušenost velmi ráda vzpomínám, protože tehdejší přednosta dneska už pan prof. Suchomel, tak byl takový, já bych řekla, trošku světoběžník a opravdu byl otevřený mezioborové spolupráci a já jsem zjistila, že vlastně jenom ta mezioborová spolupráce může poskytnout to nejlepší pro naše pacienty a byla jsem za tu zkušenost nesmírně vděčná, protože skutečně ta nemoc není jenom něco, co se týká třeba onemocnění CNS, ale má to velké dopady na celý život našich pacientů. A v podstatě to byla spolupráce nejen s celou řadou odborníků, s neurology, neurochirurgy, také třeba s onkology, když potom se pacient předal do další péče, ale také s rodinou toho pacienta, a to si myslím, že z toho mohl co nejvíce profitovat.
Lucie Výborná, moderátorka
——————–
K čemu Vás tehdy pustili?
Protože v té době asi člověk s Vaší kvalifikací by pracoval v psychiatrické léčebně nebo v nějaké klinice, ambulanci.
Lenka Krámská,
Přesně tak nebo v nějaké ambulanci a já měla tu možnost nahlédnout do práce neurochirurgů, vzali mě na operační sál, byla jsem se podívat na nejrůznější operace, docházela jsem za pacienty na jednotku intenzivní péče, v Liberci byla spinální jednotka, onkologické centrum. Takže byla to taková opravdu velmi pestrá zkušenost, nejenom profesní, ale i lidská.
Lucie Výborná, moderátorka
——————–
No, psycholog asi není úplně ze školy vybavený na setkání s nějakými komplikovanými diagnózami, setkání se smrtí nebo strachem ze smrti. Pak už se to vztahuje i na naše blízké, atd. Jak jste obstála? Kdo vám pomohl tam ze začátku?
Lenka Krámská,
Tak jak říkáte. Vy to říkáte úplně přesně.
moderátorka
——————–
Já to četla tady.
Lenka Krámská,
Tak jste perfektně připravená, protože ten začátek, to byl opravdu skok, to byl skok do vody. A bylo to velmi těžké. Kolegové mě přijali skvěle, ale zároveň, jak říkáte, byly to nová témata, která jsem se ve škole tolik nenaučila. A setkáváte se přímo se závažnými diagnózami, nevyléčitelnými diagnózami, s pacienty, kteří skutečně čelí smrti, čelí umírání. A velmi mi pomohlo, že nejenom jsem měla už hotový psychoterapeutický výcvik, ale docházela jsem na individuální psychoterapii a na supervizi, a to mi opravdu velmi pomohlo, protože v tu chvíli vy prostě musíte si zpracovat tyhlety témata. To já si myslím, že toto zažívají všichni studenti medicíny, že najednou začnou mít úzkosti. Čím víc různých závažných diagnóz, s čím více diagnózami se potkají, tím více úzkostí. Mají nejenom o sebe strach, ale také o ty blízké. Takže já si myslím, že to bylo naprosto nezbytné a pomohlo mi to.
moderátorka
——————–
pojďme si říct, jaká je náplň klinického neuropsychologa, co vlastně všechno do Vaší gesce spadá?
Lenka Krámská,
Tak my jsme tady povídali o mozku, ale mě daleko víc než ten mozek samotný vlastně zajímá to, jak se nejrůznější onemocnění centrální nervové soustavy projevují ve fungování člověka. To znamená, jak ovlivňují paměť, tzv. kognitivní výkon, pozornost, řeč, atd., ale také, jaký mají dopad na celou osobnost a prožívání, emoce atd. a co se týče té náplně, velký balík práce je určitě diagnostika, diferenciální diagnostika u různých onemocnění, ať jsou to cévní onemocnění mozku, degenerativní choroby mozku, kognitivní deficity u pacientů s mozkovými nádory. A potom celá řada dalších otázek, například diferenciální diagnostika, zda se jedná o potíže v rámci nějaké neurologické choroby nebo neurologického onemocnění, anebo se jedná o třeba funkční neurologickou poruchu, takže skutečně ten rozsah diagnóz je velmi pestrý, nevyhýbají se nám ani diagnózy psychiatrické, takže musím říct, že v té klinické praxi vidíme nebo vyšetřujeme nejrůznější pacienty.
moderátorka
——————–
Je nějaký příběh, který vás profesně hodně poznamenal? Já Vám jeden ze své praxe klidně můžu vyprávět rovnou, protože je nezapomenutelných, opravdu máte něco takového?
Lenka Krámská,
Já bych řekla, že těch příběhů je celá řada a samozřejmě vždycky se vám nejvíc vryjí do paměti takové ty první závažné příběhy nebo závažné diagnózy, protože to si vždycky pamatujete, to nevytěsníte ani kdybyste chtěla, takže takové ty…
Lucie Výborná, moderátorka
——————–
A vy nemůžete teď být konkrétní?
Lenka Krámská,
Ano, tak můžu být trošku konkrétní, u mě je trošku problém ventilovat příběhy mých pacientů, takže určitě je to příběh třeba ženy, kterou jsem měla v péči ještě právě třeba v Liberci, pacientka, která měla závažné onkologické onemocnění a byla to v podstatě o pár let starší žena, než jsem byla tehdy já a měla velmi složitou, komplikovanou rodinnou situaci a v podstatě tam jsem si uvědomila, jak moc důležitou roli vlastně v životě pacientů hrajeme, protože když nemáte zázemí, nemáte podporu rodiny a jste na tu nemoc sám, tak je to opravdu velmi obtížné.
moderátorka
——————–
A ona sama byla?
Lenka Krámská,
A ona sama byla, takže to pro mě bylo takové vlastně uvědomění, jak moc můžeme život našich pacientů ovlivnit a jak můžeme pozitivně ovlivnit ten zbytek jejich života, pokud jim příliš času nezbývá.
moderátorka
——————–
Duševní zdraví je téma, které se hodně popularizuje poslední dobou, chápeme už aktuálně nebo v téhle té situaci, jak důležité je se o něj starat nebo ještě pořád to máme tak jako někde bokem?
Lenka Krámská,
Já bych asi řekla, že se to posouvá za těch 20 let, co jsem v klinické praxi, vidím posun zvlášť tedy ve velkých městech, dneska už není zas taková výjimka, že řada lidí, i když nemají třeba vážné zdravotní problémy, tak vlastně dochází k psychologovi, dochází na psychoterapii, ale zároveň jsou oblasti v České republice, kde ta dostupnost psychologické péče není až tak velká. Jsou to lidé třeba z malých vesnic, kde skutečně lékaře navštíví úplně výjimečně, natož psychologa, takže tam si myslím, že ta péče o duševní zdraví zas až na takové úrovni není a také bych řekla, že jsou určité kulturní odlišnosti, protože pořád si myslím, že v České republice na prevenci příliš nedbáme. A zase, když to porovnám například se Spojenými státy, kde zdravotní péče je velmi drahá a nákladná pro ty postižené jedince, tak tam ten důraz na prevenci je daleko větší.
moderátorka
——————–
Vy dáváte spoustě pacientům nějakou jistotu, nějaké informace, pomáháte jim nějakým způsobem čelit chorobě, kterou mají, pomáháte jim přijmout třeba i nějaká špatná, nějaké špatné diagnózy? Co dostáváte?
Lenka Krámská,
Já dostávám strašně moc, protože ta životní zkušenost, já jsem v praxi, jak jsem říkala, dlouho. A vždycky ze mě studenti ptají, jak to, že nejste vyhořelá? Já si troufám říct, že nejsem vyhořelá, protože opravdu ta práce s lidmi je nesmírně inspirující. Neříkám, že není náročná, je velmi náročná, ale dostávám obrovské životní zkušenosti, obrovskou zpětnou vazbu o tom, jak někteří lidé zažívají tolik těžkostí v životě, nejenom vztahových, nejenom zdravotních, ale i dalších. A jak, to je úplně fascinující, jak dokáží všechny tyto problémy překonávat. Takže to je pro mě taky velká inspirace.
moderátorka
——————–
Je fakt, že některým lidem se to v životě kumuluje až extrémním způsobem. Otázka zní, jestli to přitahují, nebo jestli je to osud, to už se pohybujeme v úplně jiné terminologii…
Lenka Krámská,
To jsme šli do ezoteriky.
moderátorka
——————–
Vím, ale ne, já se vrátím zpátky do medicíny. Mě zajímá, co rozhoduje o tom, že někdo je schopen zvládnout opravdu obrovské řetězení těžkostí a někdo při menším problému vlastně už se hroutí. Ale nejsou ani malé, ani velké problémy, že ano?
Lenka Krámská,
Tak já si myslím, že velkou roli hraje to, jak jsme osobnostně ustrojení, co jsme dostali z dětství, jak jsme dokázali zvládat překážky, jakou jsme měli podporu ze strany důležitých osob v našem životě a kolik těch překážek jsme také překonali. Takže každý máme, my tomu říkáme copingové mechanismy vyrovnávání se se zátěží a potom jsou to další charakteristiky té osobnosti, jsou lidé, kteří mají pevnou vůli, kteří jsou skutečně takoví, mají vnitřní motor, velkou motivaci zvládat překážky a potom jsou lidé, kteří zase si tolik nedůvěřují, jsou úzkostní, nejistí, můžeme říci, neurotičtí, kteří skutečně, když vidí nějaký problém, nějakou překážku, tak mají tendenci to vzdávat, takže v tomto se velmi lišíme a pro nás je vždycky důležité už během toho třeba vstupního rozhovoru s pacientem zjistit, jaké právě ty mechanismy vyrovnávání se se zátěží má, protože i to nám hodně poví o tom, jak bude zvládat například hospitalizaci nebo zákrok.
moderátorka
——————–
Když se budeme bavit právě o zákrocích, o nějakých mozkových operacích složitějších nádorů atd. Vy jste schopni tomu pacientovi, který ten motor třeba nemá extrémně silný, pomoci s tím motorem, aby se nahodil, aby to zvládl, i když to v povaze není?
Lenka Krámská,
Tak děláme co můžeme, snažíme se, protože já si myslím, že každému se dá pomoct, každého pacienta můžeme nějakým způsobem podpořit. A vlastně my jsme spíš takoví průvodci, jsme tam vlastně ta podaná ruka, která pacientům zvládne překonat to těžké období a potom i ten návrat do běžného života, protože to si myslím, že jedna věc je samotná operace a potom důležitý krok je návrat do toho běžného života. To není vždycky úplně jednoduché.
moderátorka
——————–
zažila jste někdy člověka, který se v rámci nějaké těžké diagnózy postavil k nemoci tak aktivním způsobem, že jakkoliv nad ním byla zlomena hůl tak, že si tu životní prognózu ještě vylepšil?
Lenka Krámská,
Znám několik takových pacientů, u kterých vlastně v minulosti bylo řečeno, že ta prognóza není dobrá a že to asi dobře nedopadne a oni nakonec ten boj vyhráli a jsou tady doposud, takže znám.
moderátorka
——————–
A dělá se to, dělá se to mozkem, teda?
Drží příbuzní, kamarádi…
Lenka Krámská,
Podívejte, já si myslím, že to je hrozně těžký na to dát jednoduchou odpověď. Já si myslím, že to je kombinace všeho možného. Jednak samozřejmě skvělé zdravotnické péče. Medicína opravdu dělá neuvěřitelné pokroky, ale určitě velmi důležitou roli hraje postoj těch pacientů k nemoci, k léčbě, už jenom to, jestli například pokud mají problémy s tím, že mají nějakou závislost, kouří atd. jestli třeba změní svůj životní styl, začnou se hýbat, začnou žít zdravě, jestli se cítí psychicky v pohodě, řeší svoje psychické problémy, vztahové problémy. Já si myslím, že opravdu to je kombinace celé řady faktorů, které mohou potom vést k tomu, že člověk vyhraje ten boj s nemocí, pokud se nejedná o vysoce maligní onemocnění.
moderátorka
——————–
Vy máte ve své gesci kromě mnoha jiných věcí obrovský balík psychosomatických poruch. Jsou to přesně ty momenty, s kterými se setkáváme denně, ať už nám to svěřují naši kolegové v práci nebo někde jinde. Mě je špatně, ale nikdo neví, co mi je. Byl jsem na cétéčku, byl jsem na všech vyšetřeních prostě, ale přitom objektivně ten člověk nějakým způsobem chátrá. Co s nimi děláte?
Lenka Krámská,
My se s velkým množstvím psychosomatických pacientů setkáváme nejenom ambulantně v té ambulantní péči, kdy nám je posílají právě neurologové nebo praktičtí lékaři, že mají nejrůznější takovéto bolesti hlavy, bolesti zad, potíže třeba s dýcháním a tak dále, ale velké množství pacientů vidíme v rámci centra pro epilepsie na monitorovací jednotce, kde přijímáme pacienty, kteří přijdou primárně s diagnózou epilepsie, ale až polovina z nich má různé funkční, takzvaně funkční záchvaty nebo funkční… ono to spadá do funkčních neurologických poruch, tzv. psychogenní, neepileptické záchvaty, které vlastně také spadají do té problematiky psychosomatických obtíží.
moderátorka
——————–
Omlouvám se, že vstupuju do vaší řeči. Psychogenní záchvaty prostě znamená, že já nemám reálnou epilepsii, ale jsem schopna si mentálně přivodit nějaký záchvat.
Lenka Krámská,
Takhle, neřekla bych, že vědomě vy si to přivodíte. Ono ta psychika to nějakým způsobem zařídí a udělá, že se projeví právě záchvatem, který není epileptický, který nemá vlastně žádný korelát na EEG. A opravdu u těchto pacientů je velmi zřejmé, jak velkou roli hraje psychika, jak moc ovlivňuje naše tělesné fungování. A někdy je to opravdu až tak jako překvapující, že problémy v rámci rodiny, konflikty nebo nějaká minulá traumata, které člověk zažil třeba před 20 lety, jak se mohou znovu aktivizovat a projevit právě tímto příznakem, takže opravdu psychika je velmi silná a mocná a myslím si, že v tomto smyslu můžu říct mocnější, než si myslíme.
moderátorka
——————–
Takže Vás potom čeká složité rozplétání těch nitek.
Lenka Krámská,
Přesně tak. A to probíhá tak, že vlastně spolupracujeme s epileptologem, s neurologem. Pacient projde kompletním vyšetřením. Opravdu není to tak, že bysme primárně řekli, tak nemá korelát na EEG, tak se jedná o psychogenní poruchu. Určitě ne. Ten pacient je vyšetřen kardiologicky, pokud je to potřeba, je mu provedena magnetická rezonance, opravdu je detailně vyšetřený, nicméně paralelně běží i to vyšetřování, poté po těch psychologických faktorech, psychosociálních faktorech, abysme identifikovali, co všechno může život pacienta ovlivnit, takže toto nám dává do té mozaiky ty střípky, z kterých potom můžeme vyvodit, zda se jedná primárně o funkční poruchu nebo kombinaci. Ono to není černobílé, může to být i kombinace obojího. Uvádí se, že až třetina pacientů, kteří mají epilepsii, třetina až polovina, mohou mít kombinaci i s psychogenními záchvaty.
moderátorka
——————–
Dokážete pro laika rozlišit, co je vytěsňování a co je potlačování emocí?
Lenka Krámská,
Je to velmi obtížné. V podstatě oba tyto psychologické mechanismy slouží k tomu, abychom nějakým způsobem nepustili do vědomí nějaké nepříjemné obsahy. Něco, co nás skutečně může negativně ovlivňovat. Když něco vytěsníme, tak to vlastně děláme v podstatě nevědomky a v podstatě nejsme si vědomi toho, že nás to může ovlivňovat třeba nějaký vnitřní konflikt nebo nějaké trauma. Kdežto to potlačování, to děláme v podstatě všichni nějakým způsobem, že potlačujeme ty svoje emoce nebo nějaké svoje impulsy. A samozřejmě ono v některých případech to může být pozitivní nebo je to nějaký obranný mechanismus, který nám slouží, fungovat v běžném životě. Ale z dlouhodobé perspektivy to není úplně zdravé. Potlačovat ty svoje nějaké potřeby nebo nějaké vnitřní impulsy. Takže já bych… Doufám, že je to takto srozumitelné? Jsou to prostě dva obranné mechanismy, z nichž jeden děláme více vědomě, ten druhý si žije svým vlastním životem.
moderátorka
——————–
Celé to může skončit přinejmenším u bolesti zad, u urputných bolestí hlavy nebo někde, kde…
Lenka Krámská,
Třeba opravdu tělesným příznakem nebo právě těmi disociativními křečemi.
moderátorka
——————–
Když se vám podaří po mnoha sezeních, třeba i po mnoha letech rozplést všechny ty provázky. Co se potom stane s tím člověkem?
Lenka Krámská,
No tak teď trošku nevím, jak na to mám odpovědět. Ono opravdu někdy je to tak, že to netrvá ani tak dlouho, protože ten pacient je u nás monitorovaný, my ho vyšetříme kompletně a někdy se stane to, že už jenom to samotné sdělení, že se jedná o tyto problémy, vedou k tomu, že pacient si to uvědomí, nějakým způsobem to vnitřně zpracuje a ty potíže odezní, protože my si naše pacienty zveme vždycky pravidelně po roce, protože jsou to lidé z celé republiky, tak abysme měli nějakou zpětnou vazbu o tom, jak se dál ten problém vyvíjí. A zhruba u té třetiny pacientů ty potíže mohou po správné psychoedukaci vést k tomu, že ty potíže zmizí, a potom je ten zbytek. A záleží zase na postoji pacienta, jestli začne ty svoje problémy řešit, to znamená, my mu dáme doporučení. Je potřeba se léčit nikoliv epileptologicky, brát antiepileptika, ale doporučíme psychoterapii, doporučíme péči psychiatra a zase je určitá část pacientů, u kterých to vede opravdu k zmírnění nebo úplnému vymizení těch potíží. A potom je zbytek, kteří jsou bohužel takzvaně rezistentní vůči různým psychologickým a psychiatrickým intervencím, anebo úplně odmítnou vlastně tu léčbu, kterou my doporučíme. A bohužel tam skutečně k tomu zlepšení nedojde nebo dojde k nějaké změně těch příznaků, což se také může stát. Jo, takže u někoho to jde překvapivě rychle a u někoho to může trvat roky. Opravdu ta psychoterapie může trvat i několik let.
moderátorka
——————–
Vsadím se, že nás poslouchají lidé, kteří mají třeba příbuzné, kteří byli po nějaké buď mozkové příhodě, anebo po nějakém těžkém úraze nebo operaci vystaveni tomu, že se jejich bližní člověk změnil. Změnil se v podstatě v někoho, koho třeba by ani nechtěli mít doma, ale už se s tím nedá nic dělat. Jakým způsobem s tím pracujete Vy?
Lenka Krámská,
Je to opravdu někdy velmi těžké pro tu rodinu vidět člověka, který byl plně aktivní, například vedl rodinnou firmu a onemocněl a došlo ke změně, nejenom v tom fungování a zajišťování rodiny, ale také ke změně té osobnosti, kdy může dojít k tomu, že ten dotyčný se může chovat, já to řeknu neodborně, nezodpovědně, impulsivně a agresivně. A to je prostě velmi náročné. Ono v tomto případě tam je hodně důležitá právě ta péče nejenom o toho postiženého člověka, kterého se týkají tyto problémy, ale o tu rodinu, protože ta podpora té rodiny, navázání třeba i na sociální pracovnice, co vlastně můžeme pro toho dotyčného, co mu může ten sociální systém nabídnout, ale také psychologická péče pro tu rodinu, psychoterapie, možnosti nějakého, řekněme, takového odlehčení, aby se nezaměřili jenom na péči o pacienta nebo toho blízkého, ale aby měli možnost vydechnout, nabrat sílu, aby zase měli další motivaci se o něj starat. To mi přijde velmi důležité.
Lucie Výborná,
My jsme na úvod našeho rozhovoru mluvili o Vaší první návštěvě Františka Koukolíka a o pohledu na mozek, atd. To bylo před lety, tehdy ještě možnosti medicíny byly úplně někde jinde, než jsou dneska. Kdybyste mohla znát odpověď na jednu otázku, která Vás opravdu trápí jako neurovědkyni, tak jaká by to byla? Co byste fakt ráda věděla?
Z toho penza, co se ještě neví.
Lenka Krámská,
Já si myslím, že já už jsem to možná někde i říkala, to, co mě opravdu velmi trápí, je to, proč se lidé chovají zle a proč ubližují slabším. Protože každý z nás, každý člověk, který má aspoň trošku empatie, tak vždycky, když vidí někoho slabšího, ať je to zvíře, ať je to dítě, ať je to starý člověk nebo někdo nemohoucí postižený, tak máme tendenci pomáhat, máme potřebu prostě nějak toho dotyčného opečovat. A já bych vlastně chtěla vědět, jak tomu hlavně zabránit, aby se nedělo to zlo.
moderátorka
——————–
Jinými slovy, na otázku, jestli jsme od přírody nastaveni na to, být dobří, nebo jestli je to výchova, ještě neznáme odpověď.
Lenka Krámská,
Já si myslím, že ne. A žádné takové místo mozku, o kterém bysme řekli, tak a tady je to místo, a tady, když s tím něco uděláme, tak svět bude lepší, tak takové si myslím, že se ještě nenašlo.
moderátorka
——————–
No, tak zatím je to pořád na nás.
Lenka Krámská,
Takže doufám, že to ti chytřejší kolegové, kteří tyto fenomény zkoumají, že to objeví, protože by byl svět daleko lepším.
moderátorka
——————–
No, ale nějaký názor na to máte, jestli? Protože existují lidé, kteří prostě mají jasně diagnostikovanou psychopatii, tam už se asi moc dělat nedá, takže se narodí nějakým způsobem už vlastně vybaveni zlem?
Lenka Krámská,
Tak ono určitě je na to celá řada studií a myslím si, že kdybysme se podívali právě do těch studií, tak bysme určité charakteristiky našli. Je pravda, že lidé, kteří vyrůstají v těžkých podmínkách a odmalička čelí traumatizaci, násilí, agresivitě, zneužívání, tak samozřejmě tam dochází k tomu dalšímu přenosu do dalších generací, protože oni bohužel si osvojí jinou normu než ta běžná společnost. Když máte laskavé, milující rodiče, kteří o vás pečují, kteří vám poskytují pocit bezpečí a zázemí a sytí vaše potřeby, tak máte tuto normu. Kdežto když vyrůstáte v rodinách, kde se děje násilí, zneužívání, bohužel teď jsem vyšetřovala zrovna dva pacienty právě s funkčními poruchami a v těch rodinách bylo opravdu, tam můžu říct, že to bylo takové zlo, koncentrované zlo, o kterém si myslím, že musí ty lidi opravdu ovlivnit na celý život, prostě zneužívání, opakované bití, staly se tam i nějaké vraždy, takže to je něco, co vlastně ten člověk vnímá, ano, takový je svět. A prostě nepochybuje o tom. Asi cítíte…. to dítě se bojí samozřejmě, ale stane se to jakousi normou.
moderátorka
——————–
Tak jsem ráda, že máme alespoň částečná vysvětlení v každém…
Lenka Krámská,
Částečné.
Lucie Výborná, moderátorka
——————–
V každém případě trocha laskavosti pro dnešek neuškodí. Já děkuju, že jste nám nechala nahlédnout alespoň trošku do spletitosti Vaší práce. Děkuju za tu knihu a ať se Vám daří.
Přidejte odpověď