Independent
Tvůrce seriálu Hra o trůny se na literárním festivalu v Santa Fe sešel s Kevinem E. G. Perrym a hovořil s ním o toxických fanoušcích, přetrvávajícím vlivu Stana Leeho z Marvelu a novém seriálu HBO Dračí dům.
George RR Martin strávil celý život vyprávěním příběhů, takže je zvláštní vidět ho, jak ztrácí slova. Jsme v zadní místnosti Beastly Books, obklopeni pestrobarevnými svazky jeho děl, které lemují police půvabného malého obchůdku, který si otevřel před třemi lety ve svém adoptivním domově v Santa Fe v Novém Mexiku. Autor, usazený v hnědém koženém křesle s vysokým opěradlem před nástěnnou malbou Johna Singera Sargenta z edvardiánské éry Nonchaloir (Odpočinek), si už hodinu hraje na vypravěče. Očima mrkajícíma za brýlemi se stříbrnými obroučkami vyprávěl fantastický příběh syna námořníka z New Jersey, který vyrostl na četbě Shakespeara, Tolkiena a komiksů od Marvelu, aby pak napsal vlastní bestsellerovou epickou fantasy sérii Píseň ledu a ohně, z níž se stal rekordní, cenami ověnčený a televizi HBO dobývající seriál Hra o trůny.
Úspěch tohoto seriálu učinil Martina bohatým i v těch nejdivočejších snech celoživotního spisovatele science-fiction, ale jeho přímá zkušenost se zákeřností určitého typu hyper-internetových fanoušků ho nechala nezvykle v klidu. „Nechápu, jak mohou lidé tak nenávidět něco, co kdysi milovali,“ říká. „Když se vám seriál nelíbí, nedívejte se na něj! Jak se všechno stalo tak toxickým?“
Martin je pravidelně obtěžován otázkou, kdy vydá Vichry zimy, šestou knihu série Píseň ledu a ohně, nemluvě o sedmém dílu, který má vyjít později. Zažil také, jak zlovolné opovržení vylévají někteří kritici a zarytí fanoušci na závěrečnou sérii Hry o trůny, takže se možná s jistými obavami vrací do televizního boje. Martin se vrátí na HBO do Západozemí v Domě draka, prequelovém seriálu odehrávajícím se několik set let před událostmi Hry o trůny. Vypráví příběh Targaryenů, jejichž královská dynastie byla postavena na moci dračích pánů, než rod rozdělila občanská válka – což znamená, že by mělo být dost chrlení ohně a vzdušných bitev i pro ty nejotrlejší fanoušky.
Autor je dostatečně moudrý na to, aby si nebral urážky na internetu příliš osobně. Koneckonců se zdá, že stejná toxicita zamořuje diskurz kolem mnoha nejpopulárnějších světových příběhů. „Pán prstenů: Pokud sledujete, co se děje na internetu, kontroverze kolem něj je jako druhá světová válka. Házejí na sebe atomové bomby,“ říká nedůvěřivě o fanoušcích, kteří vyjí kvůli jakémukoli domnělému odklonu od předlohy. „Slyšíte kontroverze o některých seriálech a filmech Marvelu, určitě o postavách DC. Dříve platilo, že pokud jste byli fanoušky Star Treku, měli jste rádi Star Trek. Teď to vypadá, že polovina lidí, kteří si říkají fanoušci Star Treku, Star Trek nenávidí, fanoušci Star Wars nenávidí Star Wars a fanoušci Tolkiena nenávidí Prsteny moci. Co to sakra je? Možná je to teď tím, že se to mění, ale jako spisovatel by ses zbláznil, kdybys to nějak nezměnil. Chceš vyprávět nové příběhy, ne vyprávět pořád dokola ty samé.“
Martin ví, jaké to je být superfanouškem. Vyrůstal v přístavním městě Bayonne v New Jersey v padesátých letech a první slova, která kdy publikoval, byly fanouškovské dopisy v komiksech Marvel. „Milý Stane a Jacku, jste lepší než Shakespeare!“ vzpomíná Martin na svá upřímná prohlášení o genialitě týmu spisovatelů a výtvarníků Stana Leeho a Jacka Kirbyho. Jak se časy změnily. „Byl jsem velkým fanouškem Marvelu a zkusil jsem některé z těch marvelovských seriálů, které se vysílaly v sedmdesátých letech, The [Incredible] Hulk s Billem Bixbym a [televizní filmy o] Kapitánu Amerikovi. Zkusil jsem je jednou a už jsem se na ně nedíval, protože se mi moc nelíbily, ale nezbláznil jsem se a nezačal psát nenávistné dopisy,“ říká. „Musím si myslet, že sociální média s tím mají něco společného.“
V době, kdy je Martin objevil, byl superhrdinský komiks jen jedním z mnoha žánrů. „Existovaly kovbojské komiksy, válečné komiksy a pro dívky romantické komiksy, kterých jsem se samozřejmě nedotkl!“ vzpomíná. Superhrdinové byli Martinovi nejoblíbenější, ale zjistil, že o ně ztrácí zájem. „Ty příběhy se nikdy nikam neposunuly,“ říká. „Byl tam Superman a jeho přítelkyně Lois Laneová, Jimmy Olsen, jeho nejlepší přítel, Perry White, redaktor Daily Planet, a pořád se něco dělo. Na konci příběhu bylo všechno přesně tak, jak to bylo na začátku příběhu, číslo za číslem, rok za rokem.“ Pak přišel Stan Lee, který porušil všechna pravidla. „Stan Lee psal mnohem lépe než to, co jste dostávali,“ říká. „Děly se věci. Spider-Man dělal pokroky. Bylo to tak osvěžující.“
Martin od té doby využívá získané zkušenosti. Při vzpomínce na Avengers #9, původně vydané v říjnu 1964, číslo, které představilo nového Avengera jménem Wonder Man, se rozněžní. Brzy se ukázalo, že Wonder Man je padouch, ale v druhém zvratu se nakonec rozhodl nezradit své nové přátele Avengers. Pak Wonder Man zemřel. „To všechno je Stan Lee a je to vidět na celé mé práci!“ zdůrazňuje Martin. „Nečekané zabíjení postav, postavy, které nejsou tím, čím se zdají být, postavy, které jsou zčásti dobré a zčásti zlé. Šedé postavy. Nevíte, na kterou stranu skočí, když přijde krizový okamžik. Na tom jsou otisky prstů Stana Leeho.“
V jednadvaceti letech Martin prodal svou první povídku „Hrdina“. Vesmírný příběh o geneticky vylepšeném supervojákovi, který se snaží dostat z armády, byl inspirován vyprávěním o veteránech, kteří utrpěli šok, a Martinovým vlastním politickým odporem k válce ve Vietnamu. Jeho zveřejnění v roce 1971 v časopise Galaxy Magazine mu pomohlo získat status odpůrce vojenské služby a vyhnout se odvodu. Díky ní také dostal svůj první šek s výplatou jako spisovatel. „Dostal jsem 94 dolarů,“ vzpomíná. „To bylo v roce 1970 hodně peněz.“
Když Bobby Fischer vyhrál v roce 1972 mistrovství světa v šachu, vyvolalo to v USA krátkodobou šachovou mánii, díky níž se Martin mohl o víkendech živit pořádáním šachových turnajů. To mu pomáhalo při psaní během týdne a pomohlo mu to přejít od povídek k románům. V době, kdy v roce 1977 vydal svůj debutový román Dying of the Light (Umírání světla) – vědeckofantastický příběh odehrávající se na umírající planetě -, vyučoval angličtinu a žurnalistiku na Clarke College v Iowě.
Po odchodu z práce v roce 1979 se Martin přestěhoval do Santa Fe, aby se mohl naplno věnovat psaní. Jeho čtvrtý román The Armageddon Rag, vydaný v roce 1983, měl být jeho komerčním průlomem. Knihu popisuje jako „velký, těžko zařaditelný mysteriózní thriller a nadpřirozený román o rock’n’rollu v šedesátých letech“. Byl tu jen jeden problém. „Dostalo se jí skvělých recenzí. Bohužel si ji koupilo jen velmi málo lidí.“ Prodejnost byla tak špatná, že se žádný nakladatel nechtěl k jeho další knize přiblížit. „Bylo to děsivé období. Říkal jsem si, že bych si možná měl udělat licenci realitního makléře,“ říká, než nabídne krátkou, ale hluboce roztomilou ukázku toho, jaké by to bylo, kdyby se vám George RR Martin snažil prodat nějaké bydlení. „Tenhle dům má čtyři koupelny,“ pantomimuje. „Chtěli byste se podívat do horního patra?“
Naštěstí pro Martina, i když bohužel pro realitní byznys, byl jedním z těch, kdo knihu koupil, hollywoodský producent Philip DeGuere Jr., který si Armageddonský hadr koupil a poté Martina najal jako scenáristu pro svůj restart seriálu The Twilight Zone z roku 1985. Martin napsal pět scénářů, z nichž jeden se dostal do vysílání na samém konci sezóny. „To bylo poprvé, co jsem navštívil natáčení,“ vzpomíná. „Bylo to, jako by slova na mém papíře byla najednou skutečná. Byli tam tesaři, kteří stavěli Stonehenge, protože je v jedné scéně. Romanopisec nebo autor povídek žije ve své hlavě a máte ty sny, ale když je poprvé vidíte, jak přebírají hmatatelnou realitu, je to velmi vzrušující.“
Po zrušení seriálu Martin pracoval jako scénárista na satiře Max Headroom a na fantasy seriálu Kráska a zvíře s Ronem Perlmanem a Lindou Hamiltonovou v hlavních rolích. V roce 1991 stále pracoval převážně v televizi, když se v době útlumu produkce pokusil napsat další díl své dlouholeté vědeckofantastické série Tisíc světů. Místo toho ho napadla představa zcela nového příběhu ve světě, o kterém se mu předtím ani nesnilo. „Najednou jsem dostal vizi, jak se v letním sněhu nacházejí mláďata direwolfů,“ vzpomíná zamyšleně. „Ta věta ‚v letním sněhu‘ byla od začátku vždycky součástí. Byly to ‚letní sněhy‘, což znamenalo, že s klimatem musí být něco v nepořádku. Začal jsem to psát a byly tam hrady a chlapi s meči. Napsal jsem to velmi rychle. Za tři dny jsem měl kapitolu hotovou, což je na mě rychlé. Jak možná víte, obvykle nejsem považován za jednoho z nejrychlejších spisovatelů na světě!“
Martin svůj styl psaní rád popisuje jako styl „zahradníka“, na rozdíl od „architekta“, který své příběhy plánuje dlouho dopředu. Svět Západozemí a příběh Hry o trůny spolu organicky rostly, jak o ně pečoval. „Zeď a Noční hlídka, kde se to všechno vzalo? To nevím,“ říká. „Pracoval jsem na zahradě a najednou na konci něco vyklíčilo. Pohltilo mě to, v podstatě na celé léto roku 1991.“
Hra o trůny, první román ze série Píseň ledu a ohně, vyšel v roce 1996. V době, kdy v roce 2000 vyšla třetí kniha série, Bouře mečů, už Martin žil se svými postavami nejlépe deset let, takže si dovedete představit, jak ho rozsekalo, když musel tolik z nich zabít kvůli proslulé románové Rudé svatbě. „Dokončil jsem celou knihu, kromě Rudé svatby,“ vzpomíná Martin s úšklebkem. „Byla to pro mě tak bolestná kapitola, že jsem přišel o některé postavy, které jsem poznal a zamiloval si je. Devět let jsem byl s těmi postavami a teď jsem je měl strašlivě zabít! To bylo těžké.“
Martinova filozofie je, že smrt by měla být obtížná. Těžké psát a těžké číst. „Je to strašná kapitola a lidi to rozčiluje,“ říká. „Lidi to rozčiluje, rozesmutňuje. Lidé házejí knihou o zeď nebo do krbu. Když byla v televizi, měla stejný účinek na desetitisíce, ne-li miliony lidí. Podle mě je to dobře. Mluvíme tu o smrti!“
Martin se domnívá, že smrt je příliš často banalizována tím, že je redukována na pouhou zápletku nebo podnětnou událost. „Všichni jsme v reálném životě zažili smrt,“ říká. „Zemřou vám rodiče. Zemře vám nejlepší přítel. Někdy v opravdu tragické situaci zemřou vaše děti nebo manželka či manžel. Je to hrozné. Ovlivní vás to. Rozzlobí vás to, rozesmutní vás to. V naší zábavě, televizi, filmu, knihách, v průběhu staletí, jak se vyvíjela, se se smrtí často zachází velmi nešetrně. Někdo je mrtvý, máme tu záhadu a detektiv musí přijít na to, kdo to udělal. Nikdy se nezamýšlíme nad tím, kdo je mrtvý nebo jaký byl jeho život… jaký bude bez něj. Pokud mám napsat scénu smrti, zejména u hlavních postav, chci, aby ji čtenář cítil. Toho Rudá svatba, myslím, úspěšně dosáhla. Lidé tu smrt cítili.“
Každopádně tvrdí, že jeho pověst radostného masového vraha postav je žalostně přehnaná. „Hvězdné války zabíjejí víc postav než já!“ tvrdí. „Hned v prvním filmu Hvězdných válek vyhodí do vzduchu celou planetu Alderaan, na které žije asi 20 miliard lidí, a všichni jsou mrtví. Ale víte co? Nikoho to nezajímá. Všichni na Alderaanu jsou mrtví. Aha, dobře. Ale my ty lidi na Alderaanu neznáme. Necítíme jejich smrt. Je to jen statistika. Pokud chceš psát o smrti, měl bys ji cítit.“
Jinými slovy, nepočítejte s tím, že by někdo z herců z Dračího domu vydržel až do konce sezóny. Nový seriál se na HBO objeví dva týdny před Pánem prstenů od Amazonu: Jako zapřísáhlý Tolkienův žák bude Martin přirozeně sledovat oba díly. „Je to trochu zvláštní dohoda, jak víte. Amazon koupil Tolkiena, ale ve skutečnosti nedostal žádnou z knih,“ vysvětluje. „Nedostali Pána prstenů, nedostali Hobita, dokonce ani Silmarillion. Myslím, že nedostali ani Farmáře Gilese ze Šunka, ani Listy od Niggle, ale dostali dodatky, myslím, a o tom konstruují příběh Druhého věku. Je kolem toho spousta mýtů, takže bude zajímavé sledovat, co udělali.“
Martin podotýká, že když byl malý, byly televizní programy plné westernů, takže se určitě najde prostor pro více než jednu epickou fantasy. „Vím, že ve spoustě článků se ve chvíli, kdy byly oznámeny termíny, objevilo: ‚Aha, bitva o nadvládu fantasy. Jsou to Kruhy moci versus Dům draka, kdo vyhraje?„ Nevím, proč to vždycky musí dělat,“ říká. „Doufám, že oba seriály uspějí. Jsem dost soutěživý. Doufám, že uspějeme víc. Pokud vyhrají šest cen Emmy – a já doufám, že ano -, doufám, že my jich vyhrajeme sedm. Ale přesto je to pro fantasy dobré. Já mám fantasy rád. Miluju sci-fi. Chci, aby se v televizi vysílalo víc seriálů.“
Martin říká, že už viděl několik hrubých sestřihů Dračího domu, a nemohl si pomoci, aby se nevrátil do konce roku 2010, kdy odcestoval do Evropy, aby sledoval, jak Maisie Williamsová a Sean Bean natáčejí scénu, v níž Arya Starková mluví s Nedem Starkem, zatímco balancuje na jedné noze na vrcholu schodiště. Byla to jeho první návštěva natáčení seriálu Hra o trůny; první pohled na seriál, který ovládne televizi i jeho život. „Bylo to kouzelné,“ říká Martin. „Bylo to jako: tady jsou moje postavy, ožily. Říkají věci, které říkaly. Scéna je skoro taková, jakou jsem si ji představoval, když jsem ji psal.“
Zda fanoušci seriálu přijmou Dům draka stejně vášnivě, se teprve uvidí. Martin je připraven hodit si kostkou. „Uvidíme, jestli přijmou Dům draka stejně jako Hru o trůny,“ říká. „Jsou to jiné postavy. Je to jiná doba. Je to stejný svět. Je to jiný příběh. Tohle povolání je povolání hráče. Vyprávíte svůj příběh a pak vidíte, jestli diváci vstávají a tleskají, nebo jestli si do divadla přinesli nějaké ovoce, kterým vás teď obloží. Pokud je to shnilé ovoce, stačí se skrčit a utéct do zákulisí a vymyslet si jiný příběh, který budete vyprávět příště. To je to, co dělám. Jsem vypravěč.“
Independent
Přidejte odpověď