ČT 2
S námi už je teď ve studiu Daniel Krejčík, herec na divadelních prknech, ale taky na obrazovkách a spisovatel, autor dvou autobiografických knih.
Tak my vás teď můžeme vidět na obrazovkách od pátku v novém seriálu Děcko. Co si vybavíte, když se právě tento název řekne?
mluvčí 2,
——————–
Absolutní srdcovka, to si myslím, že je pro nás, pro většinu lidí, který jsme v děcku hráli. Já si myslím, že první slovo, který by nás mohlo napadnout, byla to pro mě jedna jako z nejkrásnějších prací, kterou jsem, kterou jsem kdy hrál. I vzhledem k tomu, že vlastně ten seriál v sobě kloubí jak jako nějakou komediální složku, tak je to vlastně sociální drama ve spoustě ohledech já jsem. To hlavní téma toho seriálu jsou, je přímá adopce, což je vlastně jako téma, který je jako velmi silný samo o sobě z podstaty. Takže jo, tak je to prostě srdcovka.
mluvčí 3,
——————–
Koho tam hrajete? Jak jste se do toho tématu vlastně zapojil vy.
mluvčí 2,
——————–
Já tam společně s Andrejem Polákem hrajeme takovej registrovaný pár, který je spolu už delší dobu. Jmenujeme se Petr a Vladimír, máme v pěstounské péči malého chlapečka, což je náš synovec. Jeho maminka je ve výkonu trestu a my ho vlastně jako víceméně odmala vychováváme a protože vlastně ta rodina s pěstounskou péčí je velmi nejistá, nevíme, co vlastně se nám může stát, co by se dělo, kdo by se prostě jeho maminka vrátila, vrátila z vězení, jestli by nám ho prostě jako vzala a tak dál, tak vlastně chceme projít adopčním řízením a v průběhu toho adopčního řízení potkáme hlavní hrdinku Kláru, což je maminka dvou dětí, která nečekaně otěhotní potřetí a ví, že její sociální situací vůbec nedovoluje, aby si to svoje děcko třetí, který teďka čeká, nechala. A vzhledem k tomu, že ona pomáhá v takovém jako kulturním zařízení, kde probíhají i tyhle ty adopční kurzy a chodí tam páry, který nemůžou mít děti, tak jí vlastně jako napadne, že to svoje miminko dá k adopci a vybere si pro ni rodinu sama formou té přímé adopce.
mluvčí 1,
——————–
Říkal jste, že je to pro vás srdcovka? Tak jaká byla první reakce, když jste scénář četl.
mluvčí 2,
——————–
Já jsem hodně plakal, fakt, protože to si pamatuju, že když mi volali z České televize a pozívali mě na kamerový zkoušky a poslali mi vlastně třeba scénář prvního dílu a k tomu, k tomu teda nějakou jako linku mojí postavy a co by nás dva tam jako v průběhu celého toho seriálu mělo čekat? Pro mě to téma bylo strašně osobní, ve spoustě ohledech. Já jsem se svým bývalým partnerem měl takovou jako zkušenost s adopcí, která nedopadla úplně šťastně a najednou jsem opravdu měl pocit, že je ten seriál jako velmi autentickej v popisování různých zdarů i nezdarů a toho, jakým způsobem to téma adopce vlastně jako může proměnit pár a.
mluvčí 3,
——————–
Tak, no, je to velice silné téma, tak, jak to naznačujete, tak to teda jako rezonuje. I tady musím říct, proč to režírovali dva režiséři, respektive režisérka a re režisér Radim Špaček s Rozálií Kohoutovou? A jaká to je zkušenost pro vás jako pro herce?
mluvčí 4,
——————–
Já si myslím, že už to víceméně začíná být.
mluvčí 2,
——————–
Hodně vlastně normální, že seriály režírujou dva režiséři. Já jsem to vlastně zažil vlastně téměř, skoro na všech projektech už dneska, takže proč to tak je? No, myslím si, že se točí v takovým jako rychlejším přesunem sledu, tím pádem prostě jeden člověk bezestou úplně zblázně, tak tam musí být dva. Co byl vlastně jako dobrý, bylo tady u děcka to, že Rosa Kohoutová, která ten seriál jako roztáčela, která začínala, tak je debitantka, co se týká vlastně hraných projektů a Radim Špaček znovu vlastně k ní jako do páru je velmi zkušený režisér, který už na Český televizi dělal spoustu skvělých věcí. Ať už to byly třeba, tam mám hodně rád ctiny v mlze, tak třeba stíny mlze a myslím si, že vlastně dohromady spolu dokázali vytvořit jako velmi dobrý a funkční tandem a i si myslím, že vlastně u seriálu s touhle tou tématikou vlastně bylo velmi, velmi jako osvěžujícím tam vlastně ty dva pohledy. A tím nemyslím jenom mužskej a ženskej, ale myslím si, že vlastně i z pozice jako věku a zkušeností já bych je nevyměnil ani. jednoho.
mluvčí 3,
——————–
vy jste tady už před několika lety v Dobrém ránu byl, a to jsme probírali váš knižní debut, který se jmenoval Nadělení a teď tady koukám, máme druhou knížku a ta se jmenuje Hájemství, o čem je?
mluvčí 2,
——————–
Ano, to je moje druhá knížka a hájemství, příběh kluka z pohřebky mluví hlavně o mojí rodině. Moje rodina totiž provozuje už po čtvrtou generaci teďka pohřební službu, rodinnou pohřební službu, což pro mě bylo místo, ve kterém já jsem vyrost a většinou, když to někdo zjistil, tak se mě na to tak jako různě všichni ptali a říkali, jaký to bylo, opravdu spíte v rakvích?
A vlastně tím, že jsem zjistil, že v průběhu tý první knížky, že psát mě vlastně jako baví a že to díky Bohu nebaví jenom mě, ale baví to i lidi okolo mě, tak mi přišla nabídka napsat druhou knížku, mohl jsem si říct, o čem by ta knížka mohla bejt, tak jsem si řekl, že ta první byla o tom, jakým způsobem jsem se svým tehdejším partnerem Matějem opravoval takovej starý zámek, který jsme dávali do pucu. Tak tahle ta bude teda primárně o mých rodičích a o tý naší rodinný pohřebce.
mluvčí 1,
——————–
Takže se tam dozvíme mimo jiné, jestli tedy v těch rakvích opravdu jste spali nebo ne. Ale mě by teď zajímalo, říkal jste po čtyři generace, takže vy to teď tu tradici narušíte? Nebo si ji ještě někdo zachová z té rodiny?
mluvčí 2,
——————–
A já nevím, já třeba za chvilku budu herec, kterýho nebude nikdo chtít a ještě budu rád za pohřibku a volí ho za pohřebku všech 10, že tam budu moct jít. Můj táta vždycky říkal, že když budu zpětnej herec, tak se nemusím bát, protože můžu vždycky mluvit na pohřbech nebo zpívat, dejme tomu, takže jako já vím, že o svoji případnou budoucnost mám v naší pohřebce postaráno, ale jinak to tak opravdu je. No, že já nemám sourozence, ale dneska tu pohřební službu provozuje můj tatínek se svým bráchou a ten bratr má syna, kterýmu je teďka prostě čerstvě po 20 a ten už je do tý pohřepky takovej jako hodně zapojenej a myslím si, že v ní bude chtít jako zůstat. Já dělám pohřebce takovou reklamku, třeba, já o tom hodně mluvím, píše o tom knížky, nevím, jestli pohřební služba potřebuje reklamku, ale….Kdyby náhodou jsem tady. Pro vás.
mluvčí 3,
——————–
To asi ne, jako vy budete mít klienty vždycky, ale tak jako se nad tím zamýšlím, jaké to asi je jako vyrůstat vlastně v tomhle tom prostředí. Mě jasné, že nespíte v rakvích, to je úplně jasné, že jo.
mluvčí 19,
——————–
Myslíte.
mluvčí 3,
——————–
Nebo nevím, tak já jsem to nečetl, ale jenom tak řekněte, jako, přišlo vám to jako dítěti nějaké zvláštní?
mluvčí 2,
——————–
Já si myslím, že vůbec ne, protože u nás vlastně doma to prostředí bylo, bylo tak strašně jako běžný už tím, že vlastně to nebylo jenom prostředí mých rodičů, ale předtím to vlastně bylo prostředí jejich rodičů a tak dál, takže můj táta třeba, vlastně jako v tomhle tom prostředí už jako vyrůstal celej život, tím pádem mně vlastně přišlo docela normální, že prostě táta nemá pekařský auto, nevozí rohlíky, ale vozí prostě ťuvíky. U nás doma se řeklo ťuíky, jako kdyby je někdo ťuhej, tuhej, neřeklo se mrtvoly a řeklo si ťuíci, no, tak mi to vlastně asi přišlo víceméně dost, dost jako normální a běžný. A tak jako dětem vám přijde běžná spousta věcí, pak čím jste starší a poznáváte život kolem sebe, tak vám dochází, že možná jako ten nějaký rodinný základ, který máte, tak třeba leckdy není úplně tak běžnej, jako si všichni ostatní kolem myslí.
mluvčí 1,
——————–
My jsme tady už probírali projekt děcko a vy jste říkal, že je to srdcovka a taky o téhle knize jste řekl, že to srdce je jinde než jenom v tom názvu, o té pohřební službě, tak kde je srdce té knihy?
mluvčí 2,
——————–
Já si myslím, že je to takovej milostný dopis mým rodičům víceméně, nebo takový vyznání mým rodičům, protože jedna věc je ta, že s tou pohřební službou se samozřejmě pojí velká spousta těch jako zábavných historek nebo zábavných, prostě furt v žánru pohřební služba. Ale to odvětví vlastně skýtá a vyrůstání v tomhle tom odvětví s těmahle lidma, který provozujou, taky skýtá vlastně spoustu pasáží, který vlastně pro mě byly jako formativní ve spoustě ohledech, ať už to prostě byla nějaká jako neustálá konfrontace se smrtí, jakým způsobem se mě jako dítěti jako ta smrt vysvětlovala a, tak dál a já jsem vlastně si řekl, že celá ta, celej ten příběh bude o tom, jakým způsobem jsem si já z tý pohřební služby v Českém ráji dostal na jeviště a v ten moment tam musel vzniknout nějaký příběh, musel jsem hodně psát po svých rodičích, chtěl jsem hodně psát po svých rodičích, abych vůbec ten příběh mohl převyprávět a tím, jak jsem vlastně se často vracel do těchhle těch jako zážitků a nejenom do těch dětských, ale pak samozřejmě i do těch pubertálních a pak ještě do těch jako dalších, tak mi, tak jsem to srdce nechal. Tam jim, protože píšete o lidech, který máte vlastně úplně nejvíc rád a snažíte se na ně koukat z nějakýho odstupu několika let, ale snažíte se o nich psát s láskou, ale i skutečně i s chybama, který ty lidi mají, jako maj a měli, takže.
mluvčí 3,
——————–
To je strašně hezké. Musím říct, že takovéhle vyznání v knížce, to si to fakt přečtu a jsem moc rád, že jsme tady o tom informovali dneska.
Přidejte odpověď