Sloužil jsem v Gaze, říká David Shorf  

27.06.2024  Radiožurnál 

Studoval na univerzitě v Jeruzalémě, sloužil v izraelské armádě, včetně území Gazy, bavil ho život v Tel Avivu a bydlel ve vile, kterou si koupil dnešní premiér Benjamin Netanjahu. Někdejší novinář a autor knihy, Sloužil jsem v Gaze. David Shorf, tak vás tady vítám.
Dobrý den. Rok 1988 a David Shorf, koho bych potkal v Ostravě?

David SHORF, novinář, spisovatel
——————–
Já si myslím, že bych se asi nechtěl potkat v Ostravě v roce 1988, protože to celý určovalo, jak vypadáme a že v kapele s Bořkem Slezáčkem si dáváme kašmírové šátky, který si vážím někde k džínům, barvíme si vlasy barvou Duha a chodíme do hospody Na Spolek, kde prostě jsou nějací opilí cikáni, který zvedají jednou rukou židli a říká se jim Karel Gott a my do toho jako se tváříme, že jsme MTV hvězdy.

Lucie VÝBORNÁ, moderátorka
——————–
Já směřuju k tomu, jak jste vlastně se pomaloučku dostal k tomu, že jste vlastně součástí židovské rodiny a jak jste se ocitl v Izraeli. Myslím, že poměrně zásadní stopu ve mně jako ve čtenářce vaší knížky zanechalo setkání s vaším strýčkem a tetou, kteří vypadali diametrálně jinak než váš dědeček a babička, jakkoliv je pojila stejná životní zkušenost.

David SHORF, novinář, spisovatel
——————–
Je to naprosto rozhodující okamžik v tom, že jsem odjel do Izraele, protože já jsem se tak nějak hledal a celý to moje období bylo vlastně, že jsem sice studoval na ekonomické fakultě Vysoké školy báňské, ale jako jenom proto, abych nešel na českou vojnu komunistickou, a abych mohl drnkat na kytaru, a to celý jako že se na to nedívala moje židovská rodina, tak by tam měli být všichni doktoři nebo právníci a tohle nebylo jako správně, jako nejdřív vystuduj pak drnkej na kytaru, já jsem argumentoval, že pak už budu starej, že musím nejdřív drnkat na kytaru a pak studovat, což v tu dobu jsem byl tak trochu jako nepochopen a asi oprávněně, ale v tu dobu přijeli právě tyhle ti příbuzní z Izraele, který se neviděli s mými prarodiči a já jsem viděl tu posturu, jak sedí, jak jsou opálený a jak ta moje rodina vlastně říká, jako trošku si stěžuje, jak jsem k ničemu. A to drnkání a málo univerzity. A oni se usmívali a říkali, nechte ho bejt, vždyť jako je mladej, on si svoji cestu najde a nechceš přijet na návštěvu, my ti to ukážem a třeba bude to inspirující. A to byl obrovský okamžik, někdo mě konečně ocenil, někdo mi dal šanci.

moderátorka
——————–
Čím to bylo, že vlastně měli úplně jinou vitalitu? Vy jste mluvil taky o úplně jiném typu energie. Prostě přijeli jiný lidi. Jsou to jiní lidé?

David SHORF, novinář, spisovatel
——————–
No, asi jo, asi jsou, myslím si, že… oni tam odjeli, myslím, v roce 68, a to už bylo jako hodně, hodně. Já to teď neumím spočítat, jo, jsem blbej v matematice, ale po takový době už oni si pro ten svůj život v Izraeli, protože byli aškenázští Židé a on byl doktor a ona byla laborantka, tak oni měli takový zvláštní život, že se odstěhovali do malého městečka Chadera a jak se říká, v tom městečku jsou jenom dvě ulice, jedna s tankem a jedna bez, že to je takový jako… Izraelci se o tom vyjadřují pohrdavě. Když řeknete, že jste z Chadery, tak se začnou smát.

moderátorka
——————–
Takže si z vás dělali srandu, když jste přišel na vojnu potom?

David SHORF, novinář, spisovatel
——————–
Já jsem tam byl jenom na návštěvě, já jsem Chaderu vynechal ze svého cestování, to bylo fakt jenom návštěva, ale oni sice z Česka si nechali to, že mají rádi to evropský jídlo, to znamená jako oni si vzali kousek toho izraelskýho, že prostě jedli to avokádo a nějaký ty cotagge, jako ano, to jsem tam jedl poprvé v životě u nich, ale když jsem se kamarádil s jejich sousedkou, která se mi moc líbila a byla marokánského původu s tmavou kůží, tak jí říkali….

moderátorka
——————–
Takže Sefardská Židovka.

David SHORF, novinář, spisovatel
——————–
Sefardská Židovka hrozně příjemná a říkali, ona má sice dobré známky Davídku, říkala ta moje teta, ale ona je schwarze. Takže tam bylo moje první setkání s vnitřním izraelským rasismem. Takže, ale oni se nikdy nedotkli, tyhle ty příbuzní, třeba těch Street foodů typu shawarma, falafel a tohle to, co dneska máme tady, oni by se toho nedotkli, protože to pro ně to bylo arabské jídlo, takže oni už uvažovali jako Izraelci křížený s tím, v čem vyrostli, ale těžko se vysvětluje ta energie, kterou měli, ale rozhodně jsem jí chtěl, říkal jsem si, já to chci taky.

moderátorka
——————–
No, něco se ve vás určitě usídlilo. Otázka je, jestli za to může studium na univerzitě, nebo jestli za to může, mohou tři roky prostě v izraelské armádě.

David SHORF, novinář, spisovatel
——————–
Ve mně, co se změnilo? Jako jestli já jsem se stal jako jiným?

moderátorka
——————–
No. Musel.

David SHORF, novinář, spisovatel
——————–
Jako že jsem dneska jiný, protože jsem absolvoval tohle. Určitě, já to na sobě vidím jenom zvenčí, když mi to někdo řekne, já to sám na sobě necítím. Jedenkrát se mi stalo, že jsem použil, izraelský přístup je, že si to jako vyřvete, že si to uhádáte, že prostě něco, na co musíte, co nebudu čekat na konci řady. A já jsem se to naučil, když jsem tam jednou stál právě nějakou frontu a všichni mě předbíhali Izraelci a já jsem si prostě ten gyros, jejich shawarmu nemohl koupit a pak jsem byl vzteklej a začal jsem na ně křičet, že tam stojím 20 minut, že si mě nikdo nevšímá a po tom křiku oni ustoupili, usmáli se a řekli, no, tak pojď, my ti to dáme. Já jsem si uvědomil, že jsem si to vyřval a to samý jsem potom pokoušel se použít někde na letišti, kde jsem měl propadlý československý pas a chtěl jsem odletět na izraelský a oni řekli, že nemám vízum a celý to byl Franz Kafka, tak jsem na ně začal křičet, protože jsem si myslel, že to ukřičím. A vedle stál šéf bezpečnosti izraelské společnosti El Al a hebrejsky mi řekl do ucha, „Neřvi na ně, na ně to neplatí.“ Takže já se musím pohybovat mezi tím, kdy se to hodí a kdy se to nehodí.

moderátorka
——————–
David Shorf napsal knihu Sloužil jsem v Gaze a v Gaze opravdu sloužil. Jenom jsme se ještě nedostali k tomu, jak jste se dostal do izraelské armády? Vy jste studoval na Hebrew University of Jerusalem, vystudoval jste anglickou literaturu a moc hezky popisujete, jak vám přišel první povolávák, dopis s trojúhelníkovým razítkem.

David SHORF, novinář, spisovatel
——————–
Razítkem, hm. Tak já jsem se toho samozřejmě obával, myslím si, že nevím, jestli všichni si uvědomujou, že v Izraeli je branná povinnost, že to není jako…

moderátorka
——————–
I pro dívky.

David SHORF, novinář, spisovatel
——————–
I pro dívky a že tam prostě, že jsem tam musel, protože jsem se stal majitelem izraelského pasu a podle zákona jsem věděl, že se tam jednou dostanu, ale myslel jsem si, že se to nějak ještě prodlouží tím, že mě nechají, já nevím, dostudovat nebo něco a vlastně si myslím, že… v tu dobu ve mně cloumali mnou dva pocity, jeden, já bych chtěl sloužit v pro mě nejlepší armádě na světě, a ten druhý byl, hrozně se toho bojím.

moderátorka
——————–
Jasně, měl jste taky takovou tu klukovskou část, ty sny o agentech armádních?

David SHORF, novinář, spisovatel
——————–
Ano. Ježíš, to bylo… já jsem to i napsal do tý knihy, protože jsem si říkal, že to nesmím zatajovat a já jsem si myslel, že bych měl dělat něco důležitého, a to je takový to klukovský, jak říkáte, když už tam teda musím, tak ať to stojí za to. A myslel jsem si, že mi svěří, no stíhačku jsem si asi myslel, že mi nesvěří, ale myslel jsem si, že tím, že jsem se narodil v komunistickém Československu, že můžu být pro ně nějakým způsobem cenný v tom, že znám to prostředí, že to je blízko k získávání informací o Rusku a o něčem, co by mohlo pomoct Izraelcům. No, a po jednom trojúhelníčku přišly další trojúhelníčky a chodil jsem po různých testech, protože ten proces je hodně dlouhý. Tím, že já jsem přijel později v té emigraci, vlastně jsem se tam nenarodil, tak jsem neabsolvoval to, co oni absolvujou už během třeba střední školy, kde armáda si velmi dobře už testuje, kdo by mohl…

moderátorka
——————–
Kdo by byl na co.

David SHORF, novinář, spisovatel
——————–
Kdo by byl, na co. No, a to mě pronásledovalo celý ten zkrácený proces toho testování, že já jsem nevěděl, jestli mám být co nejlepší nebo co nejhorší, jako aby mi to zajistilo buď to, že budu agent Mosadu, to jsem si opravdu jako trochu uvnitř myslel, jo. Nevěděl jsem tehdy ale, že existuje sociální číslo a že sociální číslo zařazuje, kastuje vlastně ty lidi, co jdou do armády, podle toho, kde vyrůstali, v jakým kulturním backgroundu, jestli nebyl otec alkoholik, jestli jsou takový a makový, rozdělený rodiny, jaký mají vzdělání rodiče a jestli mají psychický problém a tak dál. A tam už mě ubrali body za to, že jsem se narodil v komunistickém Československu, to znamená, já jsem byl mírně nedůvěryhodný tím, že jsem mohl být osloveny nějakými třeba ruskými agenty nebo bůhví co, tím pádem jako ten agent Mosadu padnul, k tomu jsem se nikdy nedostal a nejzajímavější nabídku jsem dostal po vyplnění dotazníku na téma závislosti. Já jsem to risknul a všechno jsem vyplnil, že nikdy sebevraždy a tak dál, ale pak jednu kolonku, která se týkala alkoholu, tak jsem si říkal, risknu a napsal jsem vždy a ten, který to evaluoval, tak měl taky ruský přízvuk, ten důstojník, a v tom dopise napsal – dostavte se tam a tam a podepsal se Piny a já jsem si myslel, že tak tajemný, kdo podepisuje křestní jménem, že to bude určitě právě proto, že jde o nějakou tajnou misi.

moderátorka
——————–
Že jste draftován do Mosadu, jo?

David SHORF, novinář, spisovatel
——————–
Ne, to je prostě izraelská neformalita, jako podepsat armádní dopis jménem, naprosto se s tím nemažou a nikdo nevěděl z mých kamarádů, který všichni sloužili v armádě, samozřejmě, co a kdo a proč je křestním jménem Piny, ale nešlo o tajnou službu, šlo nakonec o to, jestli bych chtěl dělat řidiče 24tunových tahačů tanků. Jo, nějakým způsobem si vymyslel, ale protože jsem označil v kolonce alkohol vždy, musel jsem na pohovor, protože to byla ta rozpolcenost, že buď mě to diskvalifikuje z čehokoliv nebo mě to naopak udělá nějakou lehkou práci v kanclu, protože jsem alkoholik, to jsem si myslel, že tam, když něco takového napíšu, protože všichni kamarádi něco takovýho říkali… musíš sníst tužku a musíš říct, že chceš zabíjet lidi, oni tě potom z té armády pošlou ven. No, jenže já jsem zase tak trochu chtěl sloužit tý armádě, takže to bylo napůl, no, a Piny říkal, co to znamená, že jsem označil vždy. A já jsem říkal, protože já jsem Čech, to mě napadlo jediný, on říkal dobrá a chcete sloužit v izraelské armádě? A já jsem řekl, chtěl jsem se vyhnout přímé odpovědi, říkal jsem, no, myslím, že byste mě nejdřív měl nechat dostudovat univerzitu, ale to nebyl tón, který ten důstojník chtěl slyšet, takže ho zvýšil a řekl jasně, ale chcete sloužit izraelské armádě. Já jsem říkal, no tak jo, ale po tý škole, no a on mě vyhodil a tím pádem jsem si zavřel dveře k tomu, že bych řídil 24tunové tahače.

moderátorka
——————–
Vaše křestní jméno je David, takže by vám v Izraeli pravděpodobně říkali David, jenomže oni vám říkali David, čím to je?

David SHORF, novinář, spisovatel
——————–
Říkali mi to proto, že odlišovali vlastně toho, kdo se tam nenarodil od toho, kdo se tam narodil, to znamená já bych nebyl ani David, ale s tím přízvukem na konci hebrejsky David anebo bych byl zdrobněle Dudu, ale protože oni mě chtěli říct, ty nemusíš dělat některý věci, který musíme my, máme tě rádi, ale říkáme ti David. Tím nebylo myšleno, že bych byl z Američanů.

moderátorka
——————–
Není to diskriminace, je to jenom prostě tenhle vzkaz, nemusíš dělat všechno to, co děláme my.

David SHORF,
——————–
Přesně tak.

moderátorka
——————–
Vy jste nastoupil do přijímače, ocitl jste se v Bakumu a taky jste se oženil. Musím říct, že kapitola v té knize svatba s Nishan, včetně ověřování židovství a očistné Lázně….. jako pro neznalého člověka přišla taková hodně přitažená.

David SHORF, novinář, spisovatel
——————–
No, je to extrémní, ale je to asi jako jít bez kontextu, ale v Izraeli ty ultraortodoxní Židé, ty, kteří si představujou lidi, že mlátí hlavou o zeď nářku a nosí pejzy, klobouky, Kaftany a zarazili se někde v devatenáctém století v tý módě, někde dřív, jak jsem si myslel v historii, když tam máme 5000 let, co si můžu vybrat, co nosím, nemůžu si vybrat, že nosím to, co nosil Ježíš, abych byl autentičtější tý době.

Lucie VÝBORNÁ, moderátorka
——————–
Troubit na šofar.

David SHORF, novinář, spisovatel
——————–
Jasně, ale prostě ne, prostě to má nějaký jiný důvody. Ale oni samozřejmě ortodoxní Židé, dneska už je jich asi 19 %, ale v tu dobu, kdy jsem tam byl, jich bylo pět, oni se hrozně rychle rozmnožují, kvůli tomu, jakým způsobem žijou, takže jsou dneska už mnohem větší síla. Tehdy byli jenom jazýčkem na miskách vah v nějaký koalici a starali se, aby se dostali do levicový nebo pravicový vlády, a když se tam dostali, tak ta levice nebo pravice měla většinu a v ten moment oni si ovládali to, co chtějí, svatby a košer jídlo…

moderátorka
——————–
Jasně. To znamená, že vy jste musel v uvozovkách ideologicky projít, abyste si mohl vzít ženu, kterou jste měl rád?

David SHORF, novinář, spisovatel
——————–
Ano, protože když emigrujete do Izraele, tak tomu státu stačí, že jste čtvrteční Žid, prostě jeden dědeček byl Žid a oni jsou rádi, že získají někoho, kdo přichází, množstevně, vyrovnat počet arabských občanů v okolních zemích.

moderátorka
——————–
Pardon, malá vsuvka, spousta lidí, kteří se dostali do Izraele, ať už třeba ze zemí bývalého Sovětského svazu nebo odjinud, má falšované papíry. Je to tak?

David SHORF, novinář, spisovatel
——————–
Je to tak. No. Jasně. Ale tak to nebyly jenom…. u těch Rusů je to jako extrémní, že jich přišlo hodně a protože asi díky korupci si dokázali nechat zfalšovat cokoliv a ten izraelský stát nemá možnost nějak masivně ověřovat, ale byli to třeba i Srbové, který utíkali z Noviho Sadu, s takovýma jsem bydlel a oni utíkali před válkou, tak si říkali, tak co kdybychom byli chvilku Židi? A taky si koupili falešný papíry a přestěhovali se do stejného absorpčního střediska, kde jsme se spolu učili hebrejštinu a chovali se dál jako Srbové na diskotéce.

moderátorka
——————–
No, dobře. A čím jste teda musel projít, než vám bylo schváleno, že si můžete vzít Nishan?

David SHORF, novinář, spisovatel
——————–
Já jsem musel projít tzv. rabínským soudem a ten rabínský soud, je prostě komise těchhle těch lidí s pejzama, který já nemám rád. Já to musím říct, protože je to vlastně velmi pro mě nepříjemná komunita, netolerantní, arogantní a vlastně ty levicoví liberálové, sekulární Izraelci k nim mají dál než k Palestincům.

moderátorka
——————–
Dobře, ale jak to vypadalo?

David SHORF, novinář, spisovatel
——————–
No, tak já jsem tam přišel, já jsem ji neměl s sebou, tu nevěstu, protože ta nevěsta byla v armádě v tu dobu v přijímači na letecký základně v poušti a já jsem tam musel zařídit tu svatbu sám a u toho jsem musel prokázat, že jsem Žid a už pro tu náboženskou část to bylo drsnější, že nestačilo to, co stačilo dokázat Izraeli, že jste Žid, kdy stačí rodný list maminky z Židovské obce a když je ověřen ten dokument, tak jste stoprocentní Žid, protože po ženách u Židů a hotovo, a pak už jenom nějaký proces a máte pas. Ale pro ty rabíny to nestačí a oni potřebovali udělat soudní proces, ve kterém mě vyslýchali, já jsem si říkal, za chvilku budu sundávat kalhoty a budou se dívat, jako zda proběhla obřízka, ale ne, tak daleko to nedošlo, ale byl jsem na to připraven, že se to může stát a necítil se v pohodě. Oni volali mé babičce, tehdy. Babička se narodila v Berlíně, takže vždycky přízvuk berlínská Židovka, a volali jí, jestli opravdu byla v koncentračním táboře, což jako v paneláku v Ostravě Porubě, kde to zvedala, si myslím, že jí muselo způsobit infarkt. Bylo to neuctivé, bylo to nechutné, a to byla ta mužská část a ta ženská část spočívala v tom, že ji museli zkontrolovat, jestli nemá tetování.

moderátorka
——————–
přečetla jsem si celou knihu a byla jsem překvapená, že izraelská armáda nefunguje na bázi represí, což je docela dobře doložitelné na kapitole opušťák.

David SHORF, novinář, spisovatel
——————–
Jo. No, já nevím, jestli je to taková jako nebezpečná generalizace, že tam nejsou žádné represe. Ano, myslím si, že spíš ten princip toho, že očekáváte ten spravedlivý trest za to, že něco provedete, ten úplně nefunguje. A opušťák…..Myslíte to, že se deleguje vlastně jako pravomoce na ty jednotlivý vojáky?

moderátorka
——————–
No, v podstatě ano, dokážete to nějak popsat?

David SHORF, novinář, spisovatel
——————–
Jo no, velitelé vlastně chtějí, aby si lidi udělali prostě seznam, kdy jedou domů a je to většinou na takových místech, jako jsou okupovaná území, tam na tom západním břehu anebo v Gaze, a to proto, že tam oni prostě musí mít nějaký počet vojáků, který zůstává na tý základně, aby byla operabilní, takže řekněme, že 40 lidí musí zůstat uvnitř a 15 může být venku a těm velitelům je jedno, kterých 40 je uvnitř. Všichni by měli umět ty úkoly stejně. Takže se rozdají papíry a řeknou, udělejte na dva týdny seznam, kdo jede po 48 hodinách na opušťák a dejte mi ho. Takže ty lidi si sednou v tý unimobuňce tam někde u osadníku na západním břehu a teď se tam hádají a vy si musíte dávat pozor na to, kdo jede před váma, protože když nepřijede, tak vy nejedete, protože těch 40 musí být pořád, a když vám nepřijede ten kamarád, tak vy tam stojíte jako blbec a tam samozřejmě nejezdí autobus. To znamená, vy se musíte jakkoliv dostat někam třeba do Tel Avivu přes ty okupovaná území, buď vás sveze nějaký vojenský Jeep nebo stopem, což je hodně často až někam, kde zase jezdí autobus a nějak se dostanete. Nikoho to nezajímá, jak se tam dostanete, a když tam stojíte a čekáte, co bude a je pět ráno, těšíte se, máte to vymyšlený, vaše holka vás čeká nebo máte zaplatit nájem nebo něco a před váma jede někdo, kdo se hodí na tom opušťáku marod, tak jdete za tím velitelem a říkáte, já už musím jet, a on řekne takový máš kamarády, nikam nejedeš, dokud nepřijede ten tvůj, co jel před tebou, nejedeš…..A v ten moment si uvědomíte, tam je ještě jedna hlubší myšlenka, že když se na něho nemůžeš spolehnout ani že přijede zpátky na základnu a ví, že jedeš za holkou, jak to asi bude vypadat v boji?

moderátorka
——————–
No, na to bych úplně nechtěla myslet. Upřímně řečeno. Vy jste zmínil ruský akcent už jednou vlastně a já jsem si četla vlastně v jednom, v jednom vašem válečném nebo armádním angažmá jste se dostal poměrně hodně do styku s vojáky, kteří kdysi sloužili v Afghánistánu. Kdo to byl Abba.

David SHORF, novinář, spisovatel
——————–
Abba byl člověk, který byl ruský emigrant, který pravděpodobně nic se židovstvím neměl. Já jsem ho samozřejmě nekontroloval, já jsem se ho dost bál a byl asi o,,,, já mám 183 a on, řekl bych, byl o hlavu a půl víc než já a do všech stran byl širší a větší a s velkým pupkem, s knírkem. A mně připadalo, že on všechno řídí jenom tím, že vejde do místnosti a já jsem se na nějakým výcviku protichemickým dostal do situace, kdy on tam nakráčel se svojí minulostí z Afghánistánu, pravděpodobně se žádnými židovskými kořeny a se svými kumpány, který byli takový jeho podržtaškové. Jako ve vězení, to bylo, že tam byl takový jako šéf nějakýho gangu Rusáků, a pak tam byly ty ostatní v menšině a tenhle ten Abba znamená hebrejský otec nebo táta a on si tak nechával říkat od těch svých ruských kumpánů hebrejštinou, jak mluvili pouze, když potřebovali mluvit s veliteli nebo s těmi okolními. Jinak se to odehrávalo v ruštině, teda hlavně přes opakující se sprostá slova.

moderátorka
——————–
Nemusíme je tady říkat.

David SHORF, novinář, spisovatel
——————–
Nemusíme je tady říkat. A já jsem se vlastně dostal do situace, kdy jsem musel si rozhodnout, jestli budu s izraelskými veliteli, anebo s Abbou.

moderátorka
——————–
A pro co jste se rozhodl?

David SHORF, novinář, spisovatel
——————–
No, já jsem se rozhodl, že budu radši s Abbou, protože je lepší přežít než žít v jedné místnosti s šéfem gangu, ke kterému jste se nepřidal.

moderátorka
——————–
Šikanoval by vás?

David SHORF, novinář, spisovatel
——————–
Já jsem se snažil soužitím s Abbou být neviditelný, nebýt ničím výrazný, což se mi stejně nepovedlo, on si mě stejně jednou všiml, ale nebyl jsem dost významný pro jeho život, na to, abych byl v jeho hledáčku. Šikana, myslím si, že to by neprošlo.

moderátorka
——————–
Šikana v izraelské armádě neprojde?

David SHORF, novinář, spisovatel
——————–
Já jsem se se žádnou šikanou v izraelské armádě nesetkal.

moderátorka
——————–
Když se posuneme dál, jak vypadá společná patrola s palestinskými policisty?

David SHORF, novinář, spisovatel
——————–
Myslím si, že to bylo naprosto unikátní období, kdy se tohle dělo, protože ani předtím, ani potom…… Jenom v nějakým tohletom krátkým okamžiku.

moderátorka
——————–
Jsme v devadesátých letech zhruba v půlce.

David SHORF, novinář, spisovatel
——————–
Jo, jsme v půlce devadesátých let. Je to po Oslo, kdy se skamarádili Arafat s Rabinem, čili premiér izraelský s předsedou OOP, a to byla taková jako zvláštní zkušenost, protože my jsme byli na západním břehu s bojovým inženýrstvím na něčem, čemu oni říkají kaf, neboli lajna, to znamená, že ti vojáci tam vlastně v tu dobu byli ve funkci spíš policajtů než vojáků, protože tam žádný specifický úkol nebyl, ale nějaký to vojsko musí prostě někde hlídat ty checkpointy na okupovaných území, když se tam někdo popere někde v pizzerii v tý vesnici arabský, tak tam taky chodila v tu dobu izraelská armáda udělat pořádek, protože nic jiného nebylo. Pak vznikla palestinská policie a ty lidi, ti Palestinci nebyli rekrutovaní z těch území, ale vlastně si je jako za žold kupovali z okolních arabských zemí a s těma jsem se potkal a byl jsem dost vyděšenej, co měli na sobě, co měli za zbraně a co po mně chtěli.

moderátorka
——————–
Oni měli Kalašnikovy, ne? Na rozdíl od vás teda.

David SHORF, novinář, spisovatel
——————–
Ano, oni měli Kalašnikovy, měli takový bílý pickupy, který asi někdo nakoupil a ty uniformy taky nebyly úplně sjednocený, byla to taková bojůvka a hrozně nás vlastně obdivovali, oni chtěli být jako ty izraelští vojáci, chtěli se bavit na rovinu, jaký máte výcvik a…. ale nejhorší bylo, že jejich nějaký vědomí o disciplíně bylo takový arabský, bych řekl, to znamená, přibližný a jeden z nich mi právě říkal, jak často střílíte a já jsem nevěděl, jestli to je nějaký vyzvídání…

moderátorka
——————–
Nebo jestli to není špion.

David SHORF, novinář, spisovatel
——————–
co můžu vlastně říct…. jsem říkal, no tak jako nějak střílíme, no, a on říkal, tak dej mi tu M-16 a já ti dám Kalašnikov a já jsem si uvědomil, představil si těch sedm let vězení za to, když ztratím zbraň a říkal jsem… to nejde, jako nemůžeš …. A on říká, to už znáš, já ti dám ten kalach, to je prostě mnohem zábavnější. No, a skončilo to tak, že jsem samozřejmě nevyměnil zbraň a jezdili jsme spolu po těch územích s těmi našimi džípy a tam se takzvaně demonstrovala přítomnost, aby to všichni viděli. Vždycky vjela veškerá ta technika a zejména v sobotu na šabat a nic – jako žádný velký kamarádství z toho nevzniklo, jestli míříte tam….

moderátorka
——————–
No, vlastně svým způsobem ano, protože já budu teď citovat z vaší knížky. „Hlídám v neprůstřelné kukani izraelskou vojenskou základnu před Palestinci. Metr ode mě je Gaza plná chudých a naštvaných Arabů. Většina z nich mě asi nenávidí, jsou tak vychováváni už od vzniku státu Izrael.“ To byl nějaký status quo, ale 7. října 2023 se stalo něco, co asi tuhle věc definitivně změní, ne?

David SHORF,
——————–
Tu nenávist?

moderátorka
——————–
No.

David SHORF, novinář, spisovatel
——————–
No, tak já si myslím, já věřím, že každá katastrofa, která se mezi těmi dvěma národy stala, že měla nějakou expoziční dobu, kdy si můžou odpustit, a proto vlastně se bavíme o tom, jestli za 10 let si můžou odpustit a můžou zkusit spolu zase spolu žít, ale v tuhle chvíli mě kamarádi, který tam bydlí a žijou, trošku vyvádějí z omylu a říkají, tady to je, my jsme pořád naštvaný, máme pořád unesený lidi, ženy a děti a my nechceme ani skončit a i ty liberální, levicový jsou vlastně naladění na jako tady tenhle ten mír už se mi fakt vůbec nechce s těmito lidmi dělat. Ta atmosféra není dobrá. Na tý straně druhý ale taky, že ne…

moderátorka
——————–
Vy jste armádní službu dokončil, po kolika? Po třech letech přesně?

David SHORF, novinář, spisovatel
——————–
Já jsem měl potom zkrácený servis, protože jsem si jezdil pro fotografie v české uniformě.

moderátorka
——————–
Jak dlouho trvala ta služba?

David SHORF, novinář, spisovatel
——————–
Ta služba trvala nakonec rok.

moderátorka
——————–
Rok, takže já, když jsem říkala tři roky, tak to je mylná informace. Za to se posluchačům omlouvám. Takže rok v izraelské armádě, ale pak byl konec a Vy jste mohl v Izraeli zůstat, ale nezůstal, chtělo se Vám domů. Byla ta služba tak náročná nebo změnila se v té době nějakým způsobem situace tak, že se Vám chtělo domů z nějakého jiného důvodu?

David SHORF, novinář, spisovatel
——————–
Ne, já jsem si myslel, že prostě když máte tu neprůstřelnou vestu, že vám stát řekne, tohle musí každý dělat tak, to může být nebezpečný a že může se něco stát, můžete umřít, nějak s tím žijete, jste mladej. Mladý lidi si myslí, že jsou nesmrtelní, takže to tak jako moc jim neleze na mozek a když to skončí, tak chcete mít klid. A když to skončilo, já jsem šel do civilu ven z armády, tak začaly vybuchovat v Jeruzalému autobusy, což dělal Hamás, ta sama organizace, která udělala 7. října a vlastně znechutili mi nebo způsobili to, že něco, co potřebujete každý den, autobus, je něco, čeho se bojíte. Takže já jsem několikrát vystoupil z autobusu, když někdo vypadal jako sebevražedný útočník a byl to třeba jenom ortodoxní Žid a bylo moc horko na to, aby byl takhle navlečen a od toho jsme si chtěl odpočinout v tu dobu s tehdejší ženou Nishan a udělali jsme si výlet do Čech.

moderátorka
——————–
Co vám dala ta roční služba v armádě? Protože Vy jste někde řekl, že vlastně od té doby jste ve svém životě nezažil nikdy nic takhle intenzivního.

David SHORF, novinář, spisovatel
——————–
No, myslím si, že nedostal jsem se na hranici strachu nikdy už od té doby toho strachu z neznáma hlavně, protože jsem si tam jednak ověřil, že strach nevydrží dlouho a nevím jestli to je univerzální pro všechny lidi, ale pro mě to platilo, že když někde v noci někde mezi jednou arabskou vesnicí a druhým arabským městem hlídáte a ty dva kámoši spí a vy slyšíte, co se děje v tý noci a bojíte se, tak se bojíte šest hodin a pak dalších šest hodin už se bojíte míň a takhle to jde a nakonec jste unavený z toho strachu, takže se přestanete bát a tohle – pocit, který jsem si odnesl jako číslo jedna a číslo dvě, že nikdy nevíte, kdo jste, že já jsem si o sobě myslel prostě, že třetí den se budu snažit dostat z tý armády nějak jako se dostávalo z československé armády, musím se z toho nějak vymluvit, a tím, že ty lidi byli hrozně fajn – i ti velitelé, i ti spoluvojáci, tak jsem odkládal to rozhodnutí až jsem ho odložil nadobro, takže já jsem si vlastně o sobě myslel, že jsem horší než srab, než jsem nakonec byl, a to vlastně potom podle mě v životě pomáhá.

Lucie VÝBORNÁ, moderátorka
——————–
David Šorf, autor knížky Sloužil jsem v Gaze, dneska můj host, děkuju za knížku, děkuju za upřímnost. Davide, a ať se Vám daří.