13.07.2024 ČT 24 – Interview ČT24
Kreslí a maluje minimálně osm hodin denně a je schopen ve tři ráno vstát, aby opravil detail svého obrazu. Za sebou má mnohem víc než jen 28 let s legendárním Zeleným Raoulem. Kromě politických karikatur a vtipů maluje obrazy, plakáty, kreslí komiksy. Jak se za jeho kariéry proměnila umělecká svoboda, čím ho zaujal Franz Kafka nebo letoun F-35? I na to se zeptáme Štěpána Mareše, kterého vítám ve studiu v Interview ČT24. Hezký večer.
Pane Mareši, vy jste asi už od útlého dětství věděl přesně, co chcete. Je to tak? Troufnu si to odhadovat třeba z toho, že jste napsal v sedmi letech dopis Vladimíru Jiránkovi a prosil jste ho o radu, jak se stát ilustrátorem, autorem komiksů?
Štěpán Mareš, výtvarník, karikaturista
——————–
Jak to víte? To ne.
moderátor
——————–
To se o vás ví.
Štěpán Mareš, výtvarník, karikaturista
——————–
To mně bylo asi šest nebo sedm roků a napsal jsem panu Jiránkovi dopis, to bych se opakoval, to, co jste říkal vy. A Já jsem, když jsem viděl jeho kresby a tehdy byl velmi populární Bob a Bobek, králíci z klobouku atd. Tak mě to tak fascinovalo, že jsem chtěl být okamžitě kreslířem, chtěl jsem se tím živit, samozřejmě jsem vůbec netušil v šesti nebo v sedmi letech, co to obnáší, že to nejde nebo jde, ale velice obtížně atd., ale chtěl jsem.
moderátor
——————–
Takže Vladimír Jiránek, to byla ta původní inspirace nebo to prvotní motiv, ale nechytlo vás to, respektive nepustilo vás to celý život.
Štěpán Mareš,
Nepustilo. Jako někdo chtěl být třeba popelářem, někdo chtěl bejt, já nevím, kosmonautem atd. Taky jsem měl takový nápady, mě třeba napadlo, že bych mohl vynalézt dynamit, potom jsem si uvědomil, že už to někdo asi udělal. Takže jsem se pokorně vrátil zase ke kreslení, ale jako to byla moje hlavní mantra, prostě kreslení a malování odjakživa.
moderátor
——————–
Říkám si, že vás to asi drželo opravdu celé dětství a mládí i z toho důvodu, že v letech 84 a 85 jste vyhrál soutěž Děti, pozor, červená. A když to dám dohromady se Zeleným Raoulem, tak by mě strašně zajímalo, jak ty obrázky tehdy vypadaly. Netekla tam krev?
Štěpán Mareš,
Netekla tam krev. Byla to soutěž školní pro děti, který chodily tehdy, já nevím, do třetí, čtvrté, možná páté třídy základní školy a bylo to o tom, jak se chovat na silnicích, že musíte dávat přednost jezdícím autům atd. Ale potom tam byly i těžší věci, jako třeba co to znamená značka taková ta, ten trojúhelník, jako že to je dej přednost v jízdě atd.
Martin Jonáš, moderátor
——————–
Mě by jenom zajímalo, jestli ten váš rukopis, který všichni dobře známe třeba právě z toho Zeleného Raoula, jestli už se tam nějakým způsobem do toho odrazil a popravdě řečeno si to moc nedokážu představit, ale na co už si velmi dobře vzpomínám, tak je období vlastně krátce po sametové revoluci. Vy jste tehdy, pokud mohu věřit ověřeným zdrojům, tak jste pracoval současně pro magazíny Kometa, tady komiksový magazín, časopis Stadion a Pivní rozhledy, to mi připadá.
Štěpán Mareš,
Pivní kurýr.
Martin Jonáš, moderátor
——————–
Ano, to mi připadá, že je vynikající kombinace, takže komiks sport a pivo.
Štěpán Mareš,
Pivní kurýr.
moderátor
——————–
Co vám dalo do vaší kariéry angažmá v Pivním kurýru, by mě zajímalo?
Štěpán Mareš,
Víte, že já si to vůbec nepamatuju, já vůbec nevím, jak jsem vlastně k tomu přišel, možná jak slepej k houslím, ale prostě najednou jsem se ocitl v měsíčníku Pivní kurýr, kde po mně chtěli takový komiksový stripy asi čtyřokýnkový, který se týkaly hlavně samozřejmě piva. A tak mě to bavilo, bylo to fajn. Takhle, ono to byla hlavně doba, abychom to upřesnili, rok 1990, 91, kdy byl po těch časopisech a vůbec novinách atd., neuvěřitelný hlad mezi těmi lidmi, protože po informacích, internet neexistoval. Žádný Facebook, Twitter, Instagram a tak dál, nic takového nebylo. A lidé kupovali v obrovských nákladech, v obrovským množství časopisy, noviny atd. Ty časopisy a noviny tehdy vycházely, to je z dnešního pohledu neuvěřitelný, ale týdeník XY, nebudu jmenovat, to je jedno, v podstatě téměř jakýkoliv měl náklad třeba 200, 250 000 kusů týdně prodaných. To dneska vůbec nepřipadá v úvahu.
Martin Jonáš, moderátor
——————–
Takže vy jste nevěděl, kam dřív skočit tehdá, dneska už je to asi trochu jiné, tlak na výtvarníky nebo do vašeho oboru je asi úplně jiný, než byl tehdy.
Štěpán Mareš, výtvarník, karikaturista
——————–
Samozřejmě. Já tehdy opravdu, my jsme měli, přiznám se, téměř čerstvě telefonní linku zavedenou na Vysočině, já jsem z Vysočiny, od Třebíče, obec Okříšky. A my jsme měli telefonní linku, ta telefonní linka skutečně třeba za ten den zaznělo třeba padesátkrát z nejrůznějších novin, časopisů, těch novin a časopisů bylo taky desetkrát, paradoxně desetkrát tolik nebo možná ještě víckrát než dneska. Měly obrovský náklady, měly samozřejmě peníze atd. Zajímaly se o kreslený vtipy, zajímaly se o komiksy, protože nic takovýho tady předtím nikdy nevycházelo a měli zájem o mě i o, já nevím, třeba Kájú Saudka a ostatní kreslíře, to byl boom.
moderátor
——————–
A on vám tehdy zavolal také Milan Tesař z Reflexu, krátce na to vznikl Zelený Raoul. Ten příběh možná už je docela dobře známý i příběh těch dalších 28 let, kdy jste vlastně každý týden fungoval a pracoval se Zeleným Raulem. Jenom by mě proboha zajímalo, jak k tomu přišel ten Raoul Schránil, ta prvorepubliková herecká hvězda, která mu dala jméno. Protože ta postava nenese žádné rysy Raoula Schránila.
Štěpán Mareš,
Jasně, to vyprávěl právě redaktor Milan Tesař v Reflexu, smí se jmenovat Reflex?
Martin Jonáš, moderátor
——————–
Může. Ono to jinak ani nejde.
Štěpán Mareš,
Redaktor nebo šéfredaktor kulturní rubriky, že miluje herce Raoula Schránila. Raoul Schránil byl tehdy už přece jenom v letech, už nebyl žádný mladík, ale že ho miluje, že ho má moc rád. A přemýšleli jsme, jak by se ta postavička, tady ji někde máme, taková ta zelená figurka támhle, jak by se mohla jmenovat. A někdo navrhl, právě ten Milda, Milan Tesař navrhl, že by se mohla jmenovat Raoul. A nám se to zdálo málo, jako já jsem říkal, Raoul, to je málo, chtělo by to ještě něco. Raoul něco nebo něco Raoul. A tak jsem si vzpomněl, že mám doma, a to je trošku s nadsázkou, nejvíc zelený barvy zrovna, kterou zrovna jsem maloval nějaký obraz, mimo jiné také maluju obrazy, a tak jsem říkal, co kdyby se jmenoval Zelený, tak vznikl vlastně….
moderátor
——————–
A fungoval dalších 28 let, teď už je to zhruba rok a půl bez Zeleného Raoula. A není to z vašeho hlediska vlastně docela fajn, že vám to uvolnilo ruce k jiné tvorbě?
Štěpán Mareš, výtvarník, karikaturista
——————–
Určitě. Samozřejmě, že mě to v té první chvíli někdy před tím rokem a půl bylo poměrně líto, protože ono to přišlo znenadání, ono to přišlo rychle, zničehonic, mailem, pár vět jenom nebo 2, 3 věty, že to končí. Tak člověk je trošku překvapenej atd., ale uběhne 14 dní, tři týdny a říká si vlastně zaplaťpánbůh za to. Protože to už byla otročina vlastně 28 let, týden co týden, 1422 dílů vytvořit. Narozeniny, nenarozeniny, Vánoce, Nevánoce, svátky, pátky, soboty, neděle, prostě pořád.
moderátor
——————–
K čemu vám to uvolnilo ruce? K tomu se vzápětí dostaneme. Jenom mě zajímá, kolik lidí vám zavolalo po tom, co vyšla tahle zpráva, že Zelený Raoul končí po 28 letech. Byli mezi nimi nějací politici?
Štěpán Mareš,
Byli, já byl tehdy na prodlouženým víkendu se svojí přítelkyní v Bruselu, v Belgii. A přišla mě tahle ta zpráva a měl jsem tak trošku zkaženej ten pobyt tam, přece jenom člověk nad tím přemýšlí atd. Ale abych odpověděl na vaši otázku, skutečně mně přišlo, bez legrace, a to jsem na to zíral, doslova jako blázen, mně přišlo asi snad 450 nebo 500 mailů, nebo esemesek přes messenger, různých vzkazů a tak dál od nejrůznějších politiků nebo bývalých politiků atd. Proč, co se děje? Ale i od třeba známých doktorů, psychiatrů, ne mých psychiatrů, ale jako nejrůznějších prostě povolání, nejrůznější sorty lidí mně psaly tyhle ty otázky proč. A já jsem jim vlastně nedokázal dost dobře odpovědět proč, ale tak to je. To je pryč.
moderátor
——————–
Jak se vám ta politická satira dělala a nejenom, co se týče Zeleného Raoula v těch devadesátých letech, které někdy už jsou teď tak jako trochu mytizovaná jako oáza naprosté svobody. Bylo to tak, nebo to není tak úplně přesné?
Štěpán Mareš,
Kdybych měl mluvit jenom za svoji práci, ale vyloženě jenom za svoji práci, tak je to pravda. Vlastně já jsem si mohl, když to řeknu tak trošku v uvozovkách, dělat nebo kreslit, pracovat pro magazín Reflex anebo i ostatní časopisy to, co jsem chtěl. Nikdo mě nekáral, necenzuroval, nikdo to po mně nečetl, neškrtal mi žádný slova, nechtěl, abych vymazal něco, co by tam třeba z jeho pohledu být nemělo, myslím, z nadřízených nebo z šéfů onoho toho či onoho magazínu, takže to byla absolutní svoboda. To je pravda.
moderátor
——————–
A nezakázal vám magazín Mladá fronta Plus kreslit Jiřího Paroubka?
Štěpán Mareš,
To bylo o několik let později, ale…. Nevím jak teďka, ale tehdy ono to nemělo s Mladou frontou jako takovou co společnýho, to byl jenom název, ale vlastně to byl sólo projekt. Mladá fronta Plus jste říkal správně. Vidíte. A na to bych si ani nevzpomněl. Tak tam se jim nelíbilo, že jsem několikrát po sobě, já nevím, třikrát, možná čtyřikrát, byl to týdeník, nakreslil strip, to byl takovej čtvercový formát, čtyři obrázky, 1, 2, 3, 4. A to se jim tehdy nelíbilo, že vlastně ten Paroubek se tam objevuje už asi potřetí za sebou a že to je moc a najednou byl konec. Tak to je pravda. S tím jsem se. A to bylo snad poprvé, co jsem se po letech setkal nebo po letech. Poprvé v životě setkal s nějakou….
moderátor
——————–
Ale na druhou stranu politici, ti se ozývali, telefonoval určitě, psali, chtěli se soudit, kolik politiků se s vámi chtělo soudit?
Štěpán Mareš,
To nemám spočítaný, to opravdu nevím, ale byl to Karel Březina, byl to poslanec Ladislav Body, kterýho si málokdo pamatuje, byl to romský poslanec za KSČM. Tehdy vlastně už někdy v roce snad 90 už šest nebo kdy to bylo, Byla to Petra Paroubková, byl to Jiří Paroubek atd. Bylo jich samozřejmě víc, těchhle těch lidí a opravdu fakt si to nezapisuju. A pravda je, že jak ten čas běží, tak člověk jako z tý paměti už něco taky ztrácí. A já nejsem ten typ člověka, který by byl tak pečlivej, že by si to někam schovával do skříněk atd. Ale zároveň paralelně s tím mně přicházelo spousty dopisů, tehdy ještě internet byl v plenkách, spousty normálně klasicky psaných dopisů i od známých lidí, kteří mně třeba vyjadřovali…, Nebo mně…, nám jako časopisu, autorům nebo spoluautorům, což byl Milan Tesař, Dan Hrubý, Tomáš Baldýnský a já jako kreslíř. Oni byli scenáristé, tak nám vyjadřovali podporu a zároveň přicházelo v podstatě, 50 na 50 to bylo, ta samá skupina, ne ta samá skupina lidí, ale tolik dopisů nebo korespondenčních lístků vyhrožujících třeba smrtí.
moderátor
——————–
A stálo to všechno za to, abyste se vy coby výtvarník věnoval politice? Proč vlastně tahle vaše fascinace politikou? Je prostě v téhle oblasti větší sranda?
Štěpán Mareš,
Je v tom sranda. Určitě. Podívejte se tady na Miloše Zemana, vždyť ten Miloš Zeman, co si budem, jo to jsem já tam, vidíte.
moderátor
——————–
Vy jste tu mezi dvěma vámi často portrétovanými pány.
Štěpán Mareš,
Ano, 2002 byla první moje výstava v Parlamentu České republiky, tak oni dva to zahajovali. Miloš Zeman tam nebyl, Václav Klaus to zahajoval spolu s Pavlem Dostálem, tehdy ministrem kultury. Nyní již dávno bohužel není mezi námi. Tak to vidíte, tu fotku ani nemám, to si od vás musím stáhnout.
moderátor
——————–
Tihle pánové nebyli uražení určitě.
Štěpán Mareš,
Ne, tak těžko říct, do hlavy jim nevidíte, ale dělali takový ten úsměv, přestože oči se kolikrát ani nesmály. To poznáte na očích, že buďto se člověk směje upřímně a smějou se i oči, anebo se směje jenom pusa, ale oči zůstávají kamenný. Říkáte aha, tak on to dělá jenom tak jako, aby se neřeklo. Tehdy tam přišlo ohromně moc lidí, přestože vlastně to byla akce jenom pro zvaný lidi. Ne proto, že by to bylo něčím výjimečný, ale protože do parlamentu nemůže přijít jen tak někdo. Takže před parlamentem čekalo několik set lidí, kteří chtěli dovnitř. Tak to bylo zajímavý. A abych odpověděl na vaše otázku jenom v rychlosti. Já bych ani neřekl, že to je fascinace politikou. Mě ten vítr tak zavál. Prostě já jsem chtěl odjakživa malovat obrazy, kreslit komiksy podle Miloslava Švandrlíka, svýho, troufám si říct, kamaráda, který napsal Černé barony atd. Podle Miloše Macourka, kamaráda, který napsal Arabelu, Kdo chce zabít Jessii?, Čtyři vraždy stačí, drahoušku atd. Ale najednou mě, jak to mám říct, ta doba mě zavála prostě k té politice. A vlastně částečně za to mohl nebo z velké míry za to mohl právě ten Milan Tesař z Reflexu, že mě zatáhl do toho Reflexu, ale původně to neměl být komiksový seriál za prvé. A za druhé neměl být politický, mělo to být o kultuře a měly to být jenom jednoobrázkové postřehy z kultury.
moderátor
——————–
Každopádně u toho zůstáváte, jak jsme viděli. I u těch obrazů, které prostě zpodobují Vladimira Putina, člověka, kterému jste se v posledních měsících poměrně intenzivně věnoval. Věnoval jste se i letounu F-35. Co k tomuhle vás vedlo?
Štěpán Mareš, ,
Já po konci spolupráce s časopisem Reflex. A s týdeníkem Fórum, kde vlastně volně pokračoval, byť už ne pod názvem Zelený Raoul, ale pod názvem Dezolant, podobný komiks jako Zelený Raoul, to znamená o politice. Byla to taková, dá se říct, i poměrně ostrá satira politická, to skončilo někdy před rokem, před tři čtvrtě rokem. To je jedno, to není důležitý. Tak mě napadlo, protože jsem kdysi už před pár lety dělal v Reflexu jednu ze stran komiksu, která se věnovala Čechům, českým vojákům v Afghánistánu. Jejich angažmá v Afghánistánu a ten panáček Zelený Raoul v tom Afghánistánu tam běhal s tou krosnou na zádech a měl tam tu zbraň a nosil tam humanitární pomoc těm českým vojákům, jako v tom příběhu. A já jsem to měl v hlavě už delší dobu, že tý armádě bych já chtěl, přestože já nejsem, jak to někteří říkají, válečný štváč, že jo. Nebo tak.
moderátor
——————–
Gaučový válečník.
Štěpán Mareš,
Tak to opravdu ne, ale chtěl jsem tý naší český armádě prostě nějakým způsobem pomoct v rámci svých možností, pomoct svými kresbami atd. Tak jsem se spojil s paní ministryní Janou Černochovou. A udělali jsme společně…. Nebo společně, udělal jsem to teda já. Tady vidíme vlastně to triko.
moderátor
——————–
Právě to tričko teď se stává v podstatě aktérem politického dění, vystupuje v parlamentu. Jenom si říkám, jestli to už pro vás není moc. Jestli nemáte pocit, že ti politici už tu vaší práci zatahují možná moc hluboko do toho politického dění?
Štěpán Mareš,
Já vám to hnedka pokusím se ve zkratce vysvětlit. Já jsem udělal pro Armádu České republiky asi 20 kreseb, takových ikon, menších obrázků. A týkalo se to rozpočtu Armády České republiky na rok 2024. Bylo to bez nároku na honorář. Já to udělal rád, bylo to před asi 4, 5 měsíci. A ten rozpočet byl ilustrovaný těmi dvaceti kresbami. Já jsem za to nic nechtěl, nic jsem za to nedostal. Dobrý. A jim se to tak líbilo, že chtěli něco jako, že v budoucnu by mohlo být nějaké možné pokračování něčeho. Spolupráce. Mezitím měla paní ministryně v říjnu narozeniny a já jí k narozeninám daroval kresbu F-pětatřicítky, letadla F-35. A které budeme vlastnit. Mně se to letadlo líbí i vizuálně, ta kresba, jéžiš, teď aby to nebylo blbě, ale ta kresba vypadá jakoby hezky. Vlastně ta silueta toho letadla nebo ne ta moje kresba, ale vůbec ta silueta, tak jsem jí to věnoval. A volala mně paní ministryně někdy v pondělí minulý týden, že právě pan Andrej Babiš, že jaksi se tak trošku navážel někde na sociálních sítích právě do F-pětatřicítek, že je nepotřebujem, že jsou zbytečný, že jsou drahý, atd. A jestli by ona mohla si tu kresbu, kterou dostala, vytisknout na tričko. Já jsem říkal, tak já proti tomu nic nemám.
moderátor
——————–
Takže tohle bylo s vaším svolením.
Štěpán Mareš,
Bylo to s mým svolením, ale nevěděl jsem, že to vlastně skončí na tričku. A spustilo to lavinu doslova z mýho pohledu. Já jsem, věřte mi, já jsem skromnej člověk, zíral jsem na to, jak obrovskou lavinu zájmu to mezi lidmi získalo. Píší lidi i ze zahraničí, že to chtějí koupit, to triko, vybralo se obrovské množství peněz. Ale ne pro mě, já za to nic nemám. Paní Černochová dokonce platila ty první trika ze svého, to nebylo z rozpočtu, jak si někdo myslí, jak jsem někde četl v diskuzích, že se to utrácí za ministerské peníze. Ne, to platila ona ze své peněženky. A mně to přišlo fascinující a ptala se mě potom,….. jestli můžu ještě chviličku, jenom půl minuty….
Martin Jonáš, moderátor
——————–
Možná proto, že ten čas nám odtikává. Pojďme možná k dalšímu vašemu projektu.
Štěpán Mareš,
Já to jenom dopovím. Tak potom to paní ministryně předala nadaci Dárek pro Putina. Ptala se mě, volala mě znovu, jestli bych s tím souhlasil, že to je můj vizuál s tím sloganem, nejoblíbenější holka v Alianci F-35. Nejoblíbenější proto, že to teď objednává Polsko, Rumunsko, my. Prostě je to nejfrekventovanější letadlo v celém NATO, tak to předala nadaci Dárek pro Putina a ti teďka prodávají to triko. To neprodává ministerstvo obrany, jestli dobře vím, tak ani nesmí nic prodávat. Samozřejmě logicky. Tak a teď to běží svým životem a já jsem rád, že to svým životem běží i dál.
moderátor
——————–
Já doufám, že svým životem.
Štěpán Mareš,
Vůbec jsem to nečekal teda popravdě, absolutně ne, to si nemůžete naplánovat tohleto.
moderátor
——————–
Doufám, že velmi aktivně.
Štěpán Mareš,
Pardon, ještě, promiňte, ještě jedna věta. Dokonce píší lidé, jestli prej se ty trička dělají v dětské velikosti pro malý děti, že by to chtěli pro děti, tak je to legrační. Pardon.
moderátor
——————–
A doufám, že svým životem bude žít i váš další projekt, který jmenuje Kafkova abeceda.
Štěpán Mareš,
Tak to je paráda.
moderátor
——————–
Co vás fascinuje na Kafkovi?
Štěpán Mareš,
Teď jsem řekl, to je paráda, nemyslím ty kresby, ale to je paráda jako ten projekt.
moderátor
——————–
Kdo s tím přišel? To je vaše iniciativa?
Štěpán Mareš,
Ne, ne, s tím přišel Radím Kopáč, což je novinář, spisovatel a pedagog, který spolu se spoluautorem Petrem Stančíkem napsali knížku Kafkova abeceda. Má to 31 bodů od A, B, C, D až po Ž Želízy. A jako aeroplány. Prostě každé písmeno se týká Kafkovy nějaké oblíbené činnosti či místa či něčeho, kde byl a tak dál, jestli mi rozumíte…
moderátor
——————–
Koneckonců něco z toho už můžeme vidět tady.
Štěpán Mareš,
To je Eldorado, Trocadero.
moderátor
——————–
Co to je vlastně v tom Kafkově světě?
Štěpán Mareš,
Nejsme sice po desáté hodině večerní, ale…. Takhle, pardon, já musím ještě říct, že tohle to jsou skici, správně řečeno, ve finále to bude samozřejmě udělaný pevnou linkou černě, černá na bílým tzv. pérovka. A Eldorado, Trocadero, to byly vyhlášený kluby začátku dvacátého století, dneska se tomu říká, něco jak v Paříži třeba Moulin Rouge. Nechci říct night kluby, ale něco jako že se tam tančilo atd. A Kafka tam se svým přítelem Maxem Brodem, což byl taky německý spisovatel, velice rádi chodili.
moderátor
——————–
Koneckonců Maxe Broda máme tady na další skice.
Štěpán Mareš,
To je Max Brod, má tu bublinu seškrtnutou zápalkou proto, protože Franz Kafka ho prosil, když umíral ve svých, tuším, 41 letech. Bude to 3. června 2024 100 let od jeho úmrtí výročí. Tak ho prosil, aby všechny jeho spisy, který napsal, aby spálil, zničil, zahodil a tak dál. Max Brod to naštěstí neudělal. Díky tomu se taky zachovalo Kafkovo dílo a Kafka je dodneška, ne dodneška, pořád a bude jeden z nejvlivnějších spisovatelů. Nemyslím penězi, ale tím, co napsal, nejvlivnějších spisovatelů dvacátého století na světě. Ne v České republice, na světě.
moderátor
——————–
Máme necelou minutku. A ještě jeden váš projekt. Váš hororový komiks, který vzniká společně s Ondřejem Neffem, respektive na kterém pracujete s Ondřejem Neffem, kdy se ho dočkáme?
Štěpán Mareš,
Já si myslím, že se ho dočkáme někdy tak do půl, do tři čtvrtě roku. On už je rozdělanej delší dobu. Je to horor černobílý, jmenuje se to Dívka s tváří z mramoru. Zatím je to vidět na výstavách, jestli chcete vědět třeba výstavy, který budou ještě v rychlosti.
moderátor
——————–
Máme na to 20 vteřinek, jestli to stihneme.
Štěpán Mareš,
Tak výstava první, teďka nejbližší nebo respektive nejbližší bude v Uherském Hradišti ve Starém Městě od poloviny dubna. V kostele Svatého Ducha ve Starém Městě v Uherském Hradišti. Těším se. A taky bysme chtěli za rok, příští rok, mezitím budou další. To dám ještě vědět samozřejmě. Nevím, jestli tady nebo někde jinde, ale za rok touhle dobou baj oko by měla být výstava v Praze ve Štěpánské ulici v Galerii 1 se skvělým fotografem Richardem Horákem. Měli bysme to mít půl na půl. A doufám, že to vyjde.
Martin Jonáš, moderátor
——————–
Štěpán Mareš byl naším hostem, mockrát děkujeme.
Přidejte odpověď