25.05.2024 ČT 24 – Interview
Po 22 letech mu znovu vyšla prvotina Nebe pod Berlínem, v Berlíně žije, píše německy a cestuje téměř výhradně vlakem. Hostem interview je spisovatel, dramatik, ale taky hudebník Jaroslav Rudiš. Vítejte, dobrý večer.
Když v kostce shrnu vaše poslední dny, čtvrteční koncert Kafka Bandu na veletrhu Svět knihy, debaty o Franzi Kafkovi tamtéž. Nové vydání Nebe pod Berlínem, tak zdá se, že máte docela rušný květen, jaké je vaše pražské jaro s Kafkou, Kafka Bandem, Světem knihy. Možná i hokejem.
Jaroslav Rudiš, spisovatel, dramatik
——————–
Možná, samozřejmě hokej taky sleduju a mám radost, že jsme postoupili a teď držím palce Švýcarsku, ke kterému mám taky jako vřelý vztah. Zase znovu tam pobývám, budu mít příští rok, vlastně přespříští rok takovou profesuru na univerzitě v Bernu, tak se na to už teďka těším.
moderátor
——————–
Vaše kýžené finále je Česko – Švýcarsko.
Jaroslav Rudiš, spisovatel, dramatik
——————–
Bude to pak těžké dilema pro mě. Teď jsem se bavil s Petrem /nesrozumitelné/, švýcarským autorem, který taky sleduje neuvěřitelný úspěch švýcarského týmu, ale říkal mi, který je hostem tady Světa knihy, že ve finále on bude rozhodně, pokud by to tak dopadlo, fandit České republice. Tak já jsem mu říkal, Petře, tak já budu fandit Švýcarsku, aby se to vyrovnalo.
moderátor
——————–
A jaké je vaše pražské jaro s Kafkou? Kafka Bandem?
Jaroslav Rudiš, spisovatel, dramatik
——————–
Je toho poměrně hodně skutečně teďka. My jsme měli velký koncert v předvečer Světa knihy kafkovského výročí. Nyní uplyne 100 let od úmrtí Franze Kafky 3. června. A nás čeká celá řada koncertů, my jsme s naší kapelou Kafka Band, my uzavíráme takovou trilogii alb. Zámek, Amerika, teďka Der Process podle jeho posledního velkého námi ještě nezpracovaného manuskriptu knihy. Tak je toho poměrně hodně. Do toho ještě dvě divadelní premiéry se urodily v Hradci Králové a v Brně a Nebe pod Berlínem. A my se vracíme dokonce i s kapelou U-Bahn, která se tam vyskytuje s Petrem Kožíkem v září na takovém turné, takže je toho hodně, tak to má být na jaře.
moderátor
——————–
Tak pojďme to všechno probírat krok za krokem. Začněme Kafkou. Já se přiznám, že mě před časem zaskočila moje nejlepší kamarádka, která mi vyprávěla, že její třináctiletá dcera zhtla Kafkovu Proměnu. A vlastně mě zajímá, mají dnešní mladí lidé ke Kafkovi blíž než čtyřicátníci, padesátníci třeba právě pro tu svoji větší zranitelnost, konfrontací s dnešním světem, mají blíž?
Jaroslav Rudiš, spisovatel, dramatik
——————–
Je to určitě téma, já jsem četl i o takovém tiktokovém a instagramovém fenoménu Franze Kafky, že je objevován mladými čtenáři a tedy i samozřejmě čtenářkami nejen u nás, nejen v Německu, ale po celém světě. Je to neuvěřitelné. Autor, který zemřel před 100 lety, promlouvá k současné generaci. A čte se. Možná to jsou tahle ta témata, která jste zmínil. Samota, strach, útěk někam jinam, nejistota z téhle té podivné doby, ve které žijeme, ty strachy, to se tam všechno v Kafkovi samozřejmě potkává. Já jsem ho četl asi v 17, v 18. Samozřejmě on je taky přístupnější teďka. Před rokem 1989 Kafka vůbec a ta celá německojazyčná nejen literatura, ale kultura z českých zemí. O ní se moc nevědělo, byla zapomenutá, vytlačená, mluvilo se jenom o českých autorech a já jsem moc rád, že Kafka je dneska mnohem víc vnímán a čten jako autor.
moderátor
——————–
On říkal, že literatura má řezat a pálit, nikoliv hladit. S tím souzníte, taky se o to pokoušíte.
Jaroslav Rudiš, spisovatel, dramatik
——————–
Já mám taky rád literaturu, která provokuje a samozřejmě třeba ta Proměna, to je krásná věc, jako když někdo se rozhodne vstoupit do Franze Kafky a myslím, že i němečtí mladí čtenáři a čtenářky začínají Kafkovou Proměnou. Skvělé jsou jeho deníky. S tím se taky, myslím, dá do jeho úžasného světa vstoupit. Já mám velmi rád jeho nedokončený román, nejobsáhlejší román, který se jmenuje Zámek. Naše první práce s kapelou Kafka Band a taky jsme udělali velkou divadelní inscenaci v Brémách v divadle s kapelou na pódiu. To byla opravdu velká výzva, bylo to v roce 2015. A ten román jde spíš do šíře než do hloubky, má úžasnou atmosféru, sněží tam celou dobu, ten hostinec zapadaný sněhem, zámek zapadaný sněhem, mlha a jeden takový ztracený zeměměřič K, který hledá místo na zemi a úplně ho nenajde a je to zejména ta atmosféra, která se mi na tomhle románu líbí.
moderátor
——————–
Řekl byste o sobě, že jste následovník Kafky v tom propojování Prahy s němčinou?
Jaroslav Rudiš, spisovatel, dramatik
——————–
Tak určitě patří k mým oblíbeným autorům, stejně jako Jaroslav Hašek, Bohumil Hrabal, Josef Škvorecký a další autoři spojení s tou naší kotlinou. Já mám rád vůbec tu středoevropskou literaturu, rakouské autory, polské autory, německé autory a mám pocit, že ta literatura, to říká Radka Denemarková moc hezky… Nebo jsem četl rozhovor, kdy Radka to takhle někde řekla, že ta literatura nezná hranice, ani ty příběhy neznají hranice. A to, že někdo píše německy nebo slovensky nebo česky pořád vyprávíme myslím příběhy, které jsou na sobě nějak jakoby napojeny, a to je pravda. Určitě k tomu Kafkovi se zase znovu vracím a mám ho hodně rád.
moderátor
——————–
Vy jste se mi trochu skromně vysmekl, cítíte se být následovník Franze Kafky v tom propojování?
Jaroslav Rudiš, spisovatel, dramatik
——————–
Jako určitě jedna věc nás propojuje a to je možná ta vícejazyčnost. Franz Kafka psal německy, ale druhým jazykem byla čeština a myslím si, že ho velmi formovalo právě tohle to minimálně dvojjazyčné prostředí Čech i Prahy a to mísení a propojování. A to ho formovalo, to formuje samozřejmě i mě a já mám rád němčinu jako jazyk, mám rád češtinu, píšu německy, píšu i česky a v tomhle asi by se dalo říct, že není napojování, ale rozhodně bych se s tím bál srovnávat, protože jestli je nějaký autor opravdu slavný a je spojený s Prahou, tak je to právě František Kafka.
moderátor
——————–
Vy jste teď dostal Mörikeovu cenu, to je cena určena pro německy píšící autory. Překvapilo vás to a předpokládám, potěšilo velmi?
Jaroslav Rudiš, spisovatel, dramatik
——————–
Tak potěšilo samozřejmě. Eduard Mörike je velmi slavný, v Německu čtený básník, takový pozdní romantik a spisovatel. Napsal mimochodem jednu knížku, která byla přeložena do češtiny a je o Mozartově cestě do Prahy na uvedení opery Don Giovanni. A ta vyšla, myslím, v šedesátých letech i česky, já jsem jí četl německy. Je to vlastně strašně vtipná, ale i melancholická krátká novela. Mě to potěšilo, protože třeba tu cenu dostal W.G. Sebald, což je můj velmi oblíbený spisovatel, esejista, který mě určitě inspiroval pro román Winterbergova poslední cesta, jeho kniha Austerlitz je fenomenální. A být v téhle té řadě samozřejmě je potěšující, to je jasný.
moderátor
——————–
Vás navrhl fejetonista Jan Wille, vy jste potom navrhl Alici Horáčkovou. I ona propojuje ten český a německý svět. Jak zajímavá je v tomto ta její rodinná anamnéza? Ona sama přiznává, že její předci měli blízko k Heydrichovi.
Jaroslav Rudiš, spisovatel, dramatik
——————–
Ona napsala skvělý román, který se jmenuje Rozpůlený dům, vydalo ho Argo před, myslím, dvěma lety, doufám, že ta knížka teď vyjde německy. A je to vlastně hlubinná sonda do vlastní rodiny. Ona objevuje něco, co vůbec nevěděla, že měla řadu německých předků, měla jak demokraticky smýšlející německé předky, samozřejmě české předky, tak i nacisty ve vlastní rodině. O tom píše, a to je velmi odvážné, si myslím, ale není to žádný dokument, je to hlavně skvělý román, který se odehrává na Benecku v Krkonoších. A já, když jsem dostal tuhle tu cenu a mohl jsem určit, kdo by mohl dostat takovou cenu na podporu, jakoby cenu pro talent literární, tak jsem se zeptal, jestli to může být někdo taky od nás, z Čech. A oni říkali určitě. Bylo by dobré, kdyby psal německy nebo mluvil německy a měl…. nějak se to tam trošku taky objevovalo. A tak jsem si na ni hned vzpomněl, protože Alice mluví perfektně německy, taky studovala v Berlíně a ten příběh a velmi dobře tu mimochodem zarezonovalo to její čtení. Bylo to skvělý a já věřím, že ta knížka vyjde brzy německy.
Jiří Václavek, moderátor
——————–
Vy jste před chvílí připomněl, že píšete německy i česky, v poslední době spíše německy.
Jaroslav Rudiš,
Co se týče těch románů….
Jiří Václavek, moderátor
——————–
To proto, že německy sníte a uvažujete? Nebo proto, že němčina je lepší pro vyjádření toho, co chcete vyjádřit, anebo je to pragmatičtější. Prostě německý knižní trh je větší než český?
Jaroslav Rudiš,
Je to na rovinu, je to všechno dohromady a za mnou ty příběhy přicházejí tak někde ve vlaku, někdy v hospodě, někde v kavárně a vždycky mají nějaký reálný přeobraz. Vždycky tam je nějaký dialog, nějaký setkání a někdy to je německy a někdy česky a Winterberg je třeba psaný, tam jsem myslel na svýho, vlastně trošku portrétoval svýho německýho kamaráda, který cestuje střední Evropou s bedekrem z roku 1913. A já jsem ho vlastně trošku portrétoval, to jeho historický šílenství a napsal jsem vlastně…. Jemu je zhruba jako mně, ale napsal jsem – posunul jsem Winterberga ke skoro ke stoletému muži, je mu 99, ale v zásadě portrétuju toho mýho kamaráda a já ho pořád slyšel mluvit, takže se mi to vlastně psalo strašně snadno. A někdy pak jsem dostal nabídku na knížku o železnicích Návod k použití železnice od mnichovského nakladatelství a ta nešla odmítnout, protože mě by to nenapadlo, se přiznám, vůbec ještě psát něco o vlacích. Já už o nich píšu dlouho, ale oni to nějak vyhmátli, že to je moje jako srdeční téma, tak vznikla vlastně moje nejosobnější knížka, která vyšla taky původně německy, ale já mám skvělou překladatelku, Michaela Škultety, jsem jí moc vděčný, že moje knížky překládá. Není to úplně lehká situace.
Jiří Václavek, moderátor
——————–
Máme tady mimochodem, postupně se k ní taky dostaneme. Tady v ruce držím právě Návod k použití železnice, postupně se k němu taky dopracujeme, mě ale vlastně předtím zajímá ještě jedna věc, po jak dlouhé době vašeho osvojování si němčiny jste pochopil nebo dospěl k závěru, že to je vlastně velmi hudební jazyk? A ptám se, protože v uších řady Čechů němčina zní spíš tvrdě a nehudebně.
Jaroslav Rudiš,
Takhle může někomu možná z Polska nebo z jiné země připadat třeba i čeština, ale němčina je samozřejmě skvělý jazyk, možná i, že dokážete něco jako přesněji vyjádřit, že je taková pregnantnější. Mimochodem to je právě zajímavé u toho Kafky, on je strašně přesný v té své němčině a nemá tam žádné kudrlinky, které používali třeba jiný autoři, třeba i jeho nejlepší kamarád Max Brod. Když čtete Maxe Broda dnes, tak vám to přijde trošku takové opravdu zastaralé ten jeho jazyk, ale když čtete Kafku, tak to pořád strašně funguje. A já jsem k tomu dospěl. Já už dlouho žiju mezi Českou republikou, Českým rájem, Lomnicí, saunou v Jičíně a Berlínem. Studoval jsem tam a pohybuju se tam, jezdím tím vlakem velmi rád a nějak to pak přišlo. S tím Winterbergem se to hodně prolomilo. Já jsem netušil, že mi to vlastně půjde tak snadno, já jsem byl sám překvapen, že to šlo tak snadno a možná mi to pomohlo, ta němčina, je to takový jakoby filtr. A o některých věcech lze psát prostě snadněji než česky.
moderátor
——————–
Já jsem mimochodem cestou do práce poslouchal Kafka Band, poslední album Der Process. Právě ta část, ta píseň Verhaftung, ta němčina tam opravdu zněla neuvěřitelně. Hodila se úžasně.
Jaroslav Rudiš,
Vlastně tam ten text, to je originál Franz Kafka.
moderátor
——————–
Byl zatčen.
Jaroslav Rudiš,
Byl zatčen. Verhaftung. Ono to opravdu v tý němčině funguje, to je vlastně to první, prvních pár řádků, prvních pár vět z toho románu, ten ikonický úvod té knihy, a to nešlo česky, to by česky nefungovalo. To jsme třeba zkoušeli taky, ono to úplně nefunguje.
moderátor
——————–
Zatčen, zatčen. Nebylo by to ono.
Jaroslav Rudiš,
Nějak by to úplně nefungovalo, takže i jako kapela se k tomu hlásíme, k téhle vícejazyčnosti, my tam tu češtinu přidáváme, tam jsou i české písničky, je tam dokonce jedna anglická, baví nás to kombinovat, právě ta dvojjazyčnost i toho Kafky, nás baví to propojovat, ale to je určitě trochu radikální přístup, že je tam té němčiny víc než češtiny.
moderátor
——————–
A ten proces vzniku těch skladeb prý připomíná germanistický seminář. To je disputace o etymologii těch slov.
Jaroslav Rudiš,
Nás je sedm a my se sejdeme v Jeseníkách někde u Jaromíra 99. A opravdu čteme Kafku společně. Já si už dopředu připravím nějaká místa, která by nás mohla inspirovat textově. My vždycky chceme převyprávět ten román, je to vlastně koncepční album a kluci zase přinesou hudební nápady. Taky si ho připraví dopředu, mají domácí úkol si přečíst Kafku nebo se s ním potkat a čteme pak i takovou sekundární literaturu ke Kafkovi. I si připomínáme třeba tu dobu, je to opravdu takový jako seminář, a to já jsem nejen tedy zkrachovalý železničář, ale i zkrachovalý učitel. A tady s tou kapelou, je to takový, je to opravdu, jako kdybysme byli tady v Praze na Karlově univerzitě a vedli germanistický seminář na téma Kafka a hudba, Kafka a jeho doba.
moderátor
——————–
Může Kafka Band otevřít někomu cestu ke Kafkovi? Nebo naopak nutnou podmínkou porozumění tomu, o čem zpíváte na těch albech, je být tak trochu pokročilý v dílech Franze Kafky?
Jaroslav Rudiš,
Já myslím, že určitě, že to jde a dokonce mi to řekla jedna paní, německá učitelka, jedna česká paní, učitelka němčiny, mi řekly, že to používají v rámci výuky němčiny nebo i germanistiky, že se pouští Kafka Band. Teď se mi ozvala třeba jedna studentka z univerzity z Výmaru, že v rámci jejich semináře právě probírali Kafka Band jako možnou cestu, jak Kafku interpretovat jako současnou cestu, což je strašně zajímavý, že se to posouvá samozřejmě do té akademické debaty. To mě vůbec nikdy nenapadlo, protože to, co hrajeme, je vlastně rokenrol, je to takový alternativní rock s Kafkovými texty.
moderátor
——————–
Možná punkovým nádechem v tom posledním albu.
Jaroslav Rudiš,
Punkovým nádechem, s elektronikou samozřejmě, ale ty texty, já bych řekl, 80 % je Kafka, občas tam něco změníme, jsou tam dvě písničky vždycky, který jsou třeba jenom inspirovaný tím Kafkou, ale snažíme se co nejvíce být Kafkovi věrný, nepřepisovat ho.
Jiří Václavek, moderátor
——————–
Já bych s dovolením využil Kafka Bandu k přemostění k Nebi pod Berlínem. Když jste v roce 2008 dával rozhovor pro Novinky, tak jste řekl, chtěl jsem vždycky mít nějakou kapelu, ale moc mi to nešlo. Pak jsem odjel do Berlína, byl tam úplně sám a najednou se mi spustilo psaní a vznikla knížka Nebe pod Berlínem. Ta knížka, která je vaší prvotinou, za kterou jste dostal cenu Jiřího Ortena a která teď vychází znovu po těch 22 letech, ale vy jste přece už měl i tu hudební zkušenost, s platformou U-Bahn jste natočili tři skladby. A teď jste je natočili znovu. To byla nezbytná podmínka toho nového vydání, prostě ta hudba k Nebi pod Berlínem patří?
Jaroslav Rudiš,
Patří, k Berlínu patří hudba. Já jsem takhle to město poznával právě přes kluby a jezdil jsem tam na koncerty v devadesátých letech a i ta berlínská scéna hudební, nejen umělecká scéna, nejen filmová scéna, ale i hudební scéna je skvělá, samozřejmě někdo si vybaví berlínské techno, ale mě baví i ta rocková scéna, která je s tím městem spojená.
moderátor
——————–
Pojďme si poslechnout U-Bahn, ale z letošního roku. (Ukázka hudby,/ Vy jste znovu procházel ten text Nebe pod Berlínem a možná ho upravoval do toho aktuálního vydání, kdy jste znovu nahrávali ty tři písně. Jak moc nostalgický jste u toho byl?
Jaroslav Rudiš,
Jo, trošku jo, protože bylo mi 29, 30, psal jsem tuhletu knížku, bloudil jsem tím Berlínem, napsal jsem tyhle ty texty, třeba Gagarin pop a poslouchal jsem Igyho Popa, který v Berlíně s Davidem Bowiem v sedmdesátých letech žil a procházel jsem místa, kde žili. A vlastně kousek odtamtud jsem bydlel i já a my jsem ten U-Bahn založili, jsem cítil, že je to vlastně příběh tý kapely z berlínského podzemí, hodně velkou roli tam hraje berlínský metro a Petr Kružík, fenomenální kytarista z kapely Priessnitz, ve který hraje Jaromír 99, Jaromír Švejdík. Tak se to takhle nějak všechno propojilo a on mě doprovázel na čteních, a to bylo opravdu takový první propojení literatury s hudbou. A tak jsem si řekl, když tu knížku teď jsem znovu přečetl a lehce ji upravil, jen tak lehce poladil. Něco jsem připsal, někde vyhodil, dialogy, trošku ještě porychtoval s tím odstupem, tak jsme zjistili, že to nějak pořád funguje, že to má tu špinavou energii a že to má atmosféru, vždycky ta atmosféra, to říká Jaromír, atmosféra je to nejdůležitější a myslím, že ta knížka tu atmosféru pořád má a ta hudba ji dokresluje.
moderátor
——————–
Když kroužíme kolem německých hlinek, U-Bahn, S-Bahn, v Nebi pod Berlínem píšete, kdyby těch linek nebylo, tak tohle město se rozpadne ještě víc než ve skutečnosti je a dávno nedejchá. Že prý je to U-Bahn, co drží Berlín sešitý pohromadě a prý rozhodně ne lidi. Lidi tady totálně selhali, to bylo v roce 2002. V roce 2024 je jinak? Drží pohromadě Berlín něco jiného a selhávají lidé?
Jaroslav Rudiš,
Tak mám pocit, že lidi pořád jako selhávají, vždycky se nakonec porvou mezi sebou, aby se pak zase usmířili. Jako kdyby v nás byla nějaká zvláštní temná energie. Ale ten Berlín je fascinující město, to je opravdu možná evropská kulturní metropole, já jsem moc rád, že s tou knížkou do Berlína jezdí hodně mladých Čechů a berou ji jako takového průvodce. Naladí se na to ve vlaku, na to město. Ale takhle já jsem se potkal, mám doteďka kamaráda z Islandu, který byl součástí islandské kulturní komunity, která žila, z Reykjavíku, která žila v Berlíně a studovali tam všichni film a hudbu a žije tam samozřejmě spoustu Poláků a Angličanů, mimochodem velká spousta Angličanů, který po tom brexitu se rozhodli, že zůstanou v Berlíně. A jakoby takový, určitý neklid to město paradoxně taky drží pohromadě, ale pořád ty linky, myslím na to metro pod tím Berlínem, který je takový stálý, tam jsou dokonce pořád linky, který jezdí, kde ten vlak jede maximálně 20–25 km v hodině a je to velká jízda i tak.
moderátor
——————–
K čertu s těmi brýlemi, mými brýlemi, tak začínáte knihu Návod k použití železnice, ty brýle, to jsou vaše brýle, popisujete tam v první kapitole zklamání z toho, že právě kvůli nim jste se nemohl stát železničářem. Tak s tím už jste po těch letech smířený, už brýle jsou spíše výhodou odstupu od reality?
Jaroslav Rudiš,
Ale jo, je to tak, já opravdu, ty brýle jsou dost silné a nemohu se stát železničářem. Ale zase o tý dráze píšu a vlastně jsem rád, že jsem se stal spisovatelem a že píšu knihy a že píšu pro divadlo a že můžu dělat i hudbu jak s Petrem Kružíkem, tak s Kafka Band. Mimochodem, my se jako U-bahn vracíme v září na takové pětidenní turné, naživo budeme hrát, budeme hrát v klubech na stojáka, literatura a hudba, a moc se na tohleto naše turné těším, po těch 22 letech. A i na koncerty s Kafka Band. Mě to všechno strašně baví a naplňuje, nedovedu se ale představit, že bych třeba dělal jenom tu literaturu, hodně mě baví právě psát třeba divadlo s Petrem Pýchou nebo i sám. Je to taková živá věc, mě vlastně trošku deptá, že ta knížka v jistý chvíli je hotová a nedá se na ní už pracovat a je taková zatavená, a s kapelou na pódiu nebo divadelní hrou – tam pořád je ještě co přetvářet, ještě pořád co dodělávat. I vlastně během toho zkoušení se všechno ještě vyvíjí nějakým směrem a je to taková živá věc.
moderátor
——————–
Vy do značné míry žijete v těch vlacích, do značné míry ve vlacích tvoříte. Když ve vlaku, tak v jídelním voze.
Jaroslav Rudiš,
Nejčastěji ano.
moderátor
——————–
A ideálně s panem Peterkou.
Jaroslav Rudiš,
Jo. To je opravdu pan Peterka, jedna z postav mé železniční knihy a jsem moc rád, že má spoustu fanoušků a dokonce inspiroval Činoherní studio, jeho život na trati, Činoherní studio v Ústí nad Labem inspiroval pro divadelní hru, skvělou komedii, která se jmenuje Jídelní vůz, kterou bych určitě doporučil ke zhlédnutí. Jídelní vůz, to je nejkrásnější vůz na trati a když vlak nemá jídelní vůz, tak jsem vlastně smutnej, musím říct.
moderátor
——————–
Když nalistuju stránku 189 té knížky, tak tam píšete…. „Muž by nám toho pověděl ještě mnohem víc, ale nám už jede vlak, nesmíme ho zmeškat, jezdí jenom v létě, jenom v pátek, sobotu a neděli a jenom dvakrát denně. Přes to nejede vlak, když trochu použiju to, že vlak už jede, přes to nejede vlak.“ Používáte to spojení často? A má německý ekvivalent?
Jaroslav Rudiš,
Jo, používám ho rád. Nemá. Ta němčina je dost napojená nebo teď se aspoň žádný nevybavím takhle rychle, ale spousta věcí, spousta přirovnání, metafor funguje v češtině i v němčině stejně, ale tady bych si teďka nebylo úplně jistý. Ale ty vlaky jezdí tím mým životem a nakonec metro nespojuje jenom Berlín, ale ta železnice propojuje celou tu střední Evropu a drží nás nějak pohromadě.
moderátor
——————–
Jak rád píšete divadelní hry, vy jste o tom už mluvil. Vlastně mě zajímá, v čem je psaní divadelních her pro vás výzva a jak zajímavý proces je transpozice třeba románu do divadelní hry? Ono je to teď velmi populární.
Jaroslav Rudiš,
Já to si samozřejmě taky dovedu představit. Třeba Winterberga jako divadelní hru určitě, navíc já jsem to psal jako původně takový monolog a dovedu si to představit jako takovou divadelní hru, navíc v Brně se Winterberg hrál v divadle.
moderátor
——————–
/nesrozumitelné/
Jaroslav Rudiš,
Přesně tak. My tady vidíme teďka obrázky z inscenace v Hradci Králové, hry, která se jmenuje Oslava, která…
moderátor
——————–
Ve vašem rodišti. Lomnice nad Popelkou.
Jaroslav Rudiš,
Lomnice nad Popelkou. Napsal jsem ji s Petrem Pýchou a my s Petrem vždycky v létě odjedeme na chalupu v Českém ráji na 14 dní a něco píšeme a hrozně nás to baví. A to je právě to, že psaní knihy, taková samotářská věc a já, abych se tomu ubránil, tak vlastně píšu i během cest a potkávám lidi a všechno tam do sebe nasávám. A právě psaní pro divadlo je hrozně zábavný, mě baví psát, dialogy strašně a nejradši bych psal jenom dialogy, popisy mi moc nejdou. To jsou velmi takový strohý, ale zase ta strohost někdy, že člověk má, zapojí vlastní fantasy, ale dialogy, to je velká věc a myslím, že to je docela velká komedie. Tady to už je hra, která se teďka rodí v Brně, bude mít premiéru 7. června. Den před mými narozeninami.
moderátor
——————–
Krvavý měsíc a odehrává se v Jundrově. To mě zajímá, ta brněnská městská část, jak jste na ní přišel?
Jaroslav Rudiš,
To je hra, kterou jsem napsal z takových mých monologů, já si pořád něco píšu a já jsem si už dlouho psal monology o takových, který jsem někde zaslechl. A to jsem pak úplně zahodil a napsal vlastně novou divadelní hru, která se odehrává na břehu řeky Svratky v Brně. Já jsem dva roky v Brně žil, Jundrov znám, a to je vlastně takový konec Brna, je tam úplně magický místo, takový bar s výhledem na řeku a tam jsem zasadil příběh pěti nebo šesti lidí, který jsou úplně ztracený v tomhle světě. Dokonce jsme složili i s Jurou Hradilem písničku, která se jmenuje Poslední lidi, která tam zazní v té inscenaci, takže takhle se to zrodilo. Krvavý měsíc.
Jiří Václavek, moderátor
——————–
V poslední minutě pojďme zpátky k česko-německým vztahům nebo k Čechům a Němcům. Vy jste za budování mostů mezi Čechy a Němci dostal záslužný řád Spolkové republiky Německo. Frank Walter Steinmeier s vámi jel vlakem do Prahy na svoji návštěvu České republiky. Cítíte se být ambasadorem dobrých vztahů mezi Čechy a Němci?
Jaroslav Rudiš,
Tak snad jo. Já jsem rád, že mám hodně čtenářů jak u nás v České republice, tak v Německu a samozřejmě je skvělé, když se dozvíte, že německý prezident čte vaše knihy. To je prostě skvělé samozřejmě. Ale jo, tak jsem rád, že ta kultura, literatura, divadlo i Kafka Band nakonec to všechno tak nějak propojují.
Jiří Václavek,
A když vy přejíždíte mezi Německem a Českem nebo mezi Českem a Německem, mění se pro vás tím přejezdem něco krom zpomalení nebo zrychlení vlaku?
Jaroslav Rudiš,
Tak tam se přepíná napěťová soustava na železnici, lokomotiva se musí přepnout na německý systém nebo na český systém, takže něco se tam samozřejmě změní. A já automaticky začnu myslet v němčině nebo v češtině, když jsem v té druhé zemi, to se nějak taky změní, něco mi taky to napětí přepne.
moderátor
——————–
Říká Jaroslav Rudiš, který byl hostem dnešního interview. Moc děkuju, mějte se dobře.
Přidejte odpověď