ČRo Dvojka – Jak to vidí
Dobrý den z kupole historické budovy Národního muzea. Před 56 lety přepadly Československo vojska pěti zemí Varšavské smlouvy. Jsou srpnové události roku 1968 již zcela zmapovány, v čem se invaze stejně jako následná normalizace a přítomnost sovětských vojsk podepsaly na naší společnosti nejvíce? Jaká byla odvaha, vynalézavost tehdejších pracovníků Československého rozhlasu? Jak fungoval rozhlas po drátě? Jak se natáčely Vlny, film, jehož koproducentem je Český rozhlas? Zamyslet se nad těmito a dalšími otázkami přišli pánové, vezmu to abecedně. Petr Lněnička, herec.
Pozvání přijal, jsem ráda, že je s námi, Ondřej Neff, spisovatel, publicista, vydavatel internetového deníku Neviditelný pes, vítejte.
A je s námi také Prokop Tomek, historik, vedoucí oddělení vojenské historie a zástupce ředitele historicko-dokumentačního odboru Vojenského historického ústavu Praha. Dobrý den i vám.
Připomínáme si události srpnové invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa před 56 lety. Jaký moment, obraz, zvuk se vám vybaví, když se řekne 21. srpen 1968? Čím je pro historika, pro někdejšího redaktora Československého rozhlasu, který invazi na vlastní kůži zažil a co evokuje herci, který se narodil do období vrcholící normalizace? Deset let před pádem Berlínské zdi a naší sametovou revolucí. Tak, pane Tomku, vy jako historik.
Prokop Tomek, historik, Vojenský historický ústav
——————–
Tak osobně, pokud bych měl vzpomenout, tak mně byly tři roky, takže moje vzpomínky jsou velice kusé, ale vzpomínám si, a to je vlastně spojeno právě s rozhlasem, když bylo desáté výročí v roce 1978, tak jsem slyšel ze Svobodné Evropy reportáž Slávy Volného z těch ulic, z Václavského náměstí, z Vinohradské třídy, zvuk tanků, střelbu a prostě ty vzrušené hlasy. A vzpomínám si, že tehdy se mi to úplně vrylo tedy do paměti a že jsem tu reportáž si pamatoval velice živě, takže to je jako vzpomínka, řekněme, pamětníka. A jinak co se týká pražského jara a srpna 68 nebo možná jenom srpen 68, tak byl to rozhodně šok, zlom, bylo to přerušení nadějí. Historici se možná mohou přít, jaké byly záměry těch reformátorů, ale pro občany Československa to tehdy byla šance na svobodné nadechnutí, na možná realizaci jejich životních tužeb. A když se prostě probudili 21. srpna 68, tak zřejmě všichni věděli, že ta naděje skončila.
Zita Senková, moderátorka
——————–
Ondřeje Neffa probudila telefonátem kolegyně. Bylo to krátce po půlnoci už 21. srpna 1968. Vy jste to, pane Neffe, neměl vůbec daleko do Československého rozhlasu na Vinohrady. Když se podívám tady z kupole Národního muzea, tak i vy vidíte vlastně tehdy, kde jste bydlel na Žižkově.
Ondřej Neff, spisovatel a vydavatel internetového deníku Neviditelný pes
——————–
Ano, já jsem bydlel tehdy s rodiči U Bulhara, to je tady opravdu kousek, takže když mě Eva Kopecká probudila, tak jsem se hnedka chvatně oblékl, nechal jsem si prachy doma. My jsme brali den předtím a já jsem si šraitofli zapomněl doma, utíkal jsem do rozhlasu. A když jste se zmínila o tom vjemu, tak nikdy mi nevymizí z paměti hukot těch letadel a nejenom to, ona ta letadla byla vidět. Představte si, temnou noc a teďka letí nízko nad střechami jedno letadlo za druhým, bez světel. Každý letadlo v noci bliká. A tak tahle letadla byla černá, temná, vrtulová, velmi hlučná a teďka táhly jako takové zlověstné hejno k té Ruzyni. A to bylo to předznamenání nejenom těch srpnových dnů, ale v podstatě těch následujících 20 letech té normalizace, takže to bylo takové jako spektakulární. Moje rodiče to měli trošku dokonce s nádechem komiky, protože oni byli na letním bytě a nějak tam někdo pustil rádio a můj tatínek povídá mamince, prosím tě, oni se v tom rádiu zbláznili, oni vysílají rozhlasovou hru v devět hodin ráno, nějakou válečnou. Co to je za hloupost? Vždyť je léto a má být klid. Takže to byl jeho dotyk s tím, co se dělo, co samozřejmě úsměvné nebylo vůbec. Jako když si člověk představí ten vpád do osudu kolika lidí, každý tím nějakým způsobem zasažený.
Zita Senková, moderátorka
——————–
Přiznám se, že mě byl rok a tři měsíce, takže to znám jenom z vyprávění. Maminka mě měla v kočárku mezi vojáky v Prešově na Slovensku. Pan Lněnička na světě ještě nebyl. Ale co vám se vybaví, když se řekne srpen 1968?
Petr Lněnička, herec
——————–
Já jsem naštěstí ještě na světě nebyl, vzpomínám si asi na úplně první informaci, kterou jsem dostal o této době od svých rodičů, nevzpomenu si, kolik mi tehdy bylo let. A byl jsem velice překvapen a šokován a v podstatě myslím, že jsem to ani nepochopil, jak je možný, že ty sovětské tanky, které jsem předtím znal pouze jako osvoboditele z druhé světové války, najednou vtrhly do naší republiky. A prostě jsem to nedokázal pochopit, jak se to mohlo stát, co mi to vlastně rodiče říkají. Potom dál, samozřejmě, když jsem ačal chodit víc do školy a začal jsem se o tu dobu zajímat, tak asi nejvíc mě ovlivnily ty dobové záznamy jak obrazové, tak rozhlasové a nespočet těch informací, které se mohu dozvídat a stále dozvídám a zjišťuju, že o tý době pořád nic nevím. Takže já jsem velice vděčnej, že jste mě sem k sobě dnes pozvali a já se tady můžu osobně potkat tady s pány, kteří tu dobu zažili. A můžu být tak vlastně prvním posluchačem a jsem tady tak jako otevřen a naslouchám lidem, kteří to zažili a od kterých se mohu mnohé dozvědět.
Zita Senková, moderátorka
——————–
Pane Tomku, jsou všechny detaily srpnové invaze zcela zmapovány? Nebo existují nějaká bílá místa, případně i možná třecí plochy mezi historiky ohledně interpretace nějakých detailů?
Prokop Tomek, historik, Vojenský historický ústav
——————–
Tak existují jedno obrovské bílé místo, a to je prostě ten pohled sovětské strany, protože z těch dokumentů vojenské povahy bylo uvolněno velice málo a nedá se předpokládat, že by tomu v budoucnu bylo jinak. To znamená, že v podstatě všechno, co se tady rekonstruovalo o těch událostech, o těch plánech, o tom průběhu bylo možno sestavovat jenom z toho, co se podařilo zde zaznamenat, jaké byly třeba informace, které se podařilo získat naší straně, třeba naší armádě. Je pravda, že třeba naši vojáci, kteří se tedy nemohli bránit, tak aspoň na některých útvarech prováděli tajný průzkum i pro, třeba pro účely našeho Národního shromáždění nebo politických míst. Takže se podařilo zmapovat sice ten průběh, ale vlastně takovou nepřímou cestou. Jinak co se týká toho samotného vpádu, ona to byla dlouho připravovaná akce už vlastně od května roku 1968, ovšem jakožto tedy alternativa. Až do někdy do července roku 68 se pravda, ta sovětská strana, a to se třeba možná úplně neví, že vlastně Leonid Brežněv nebyl ten úplný jestřáb, který jako si přál, on se toho obával do jisté míry, že to je přece jenom i politicky, mezinárodně, politicky velice riskantní krok. Tak se snažila ta sovětská strana, ona to byla akce Varšavské smlouvy, ale pochopitelně to byla v podstatě sovětská akce, tak se snažili se nějakým způsobem dohnat k rozumu ty naše politiky, aby se opět vrátili k tomu systému vlády, který tady byl předtím. Ale takže ta akce se připravovala dlouho tajně a nakonec tedy byla zahájena.
Zita Senková, moderátorka
——————–
Pane Tomku, kdo byli ti jestřábi?
Prokop Tomek, historik, Vojenský historický ústav
——————–
Tak to byl, myslím, ten Petr Šelest například. Ono to není úplně všechno jasné, kdo byli ti jestřábi, ale to politbyro bylo rozděleno a nedá se a dlouho se vlastně zvažovalo, jestli je to vůbec reálné?
Zita Senková, moderátorka
——————–
Co byla ta poslední kapka pro Moskvu?
Prokop Tomek, historik, Vojenský historický ústav
——————–
Myslím, že poslední kapka byla ta jednání v Černé nad Tisou v červenci. V podstatě sice vyzněla jakoby pro sovětskou stranu pozitivně, ale ve skutečnosti oni měli pocit, že ta československá strana se tím neřídí, že například nezakazuje média, neprovádí určité personální změny a prostě nedisciplinuje tu společnost, takže oni měli pocit zřejmě, že byli podvedeni, že ta československá strana jim slibuje, že tady bude pořádek a on tady pořád pořádek není, takže zkrátka ho musí nastolit sami.
Zita Senková, moderátorka
——————–
Bylo brutální potlačení maďarského povstání v roce 1956 nějakým mementem pro reformní komunisty?
Prokop Tomek, historik, Vojenský historický ústav
——————–
Určitě bylo, protože, myslím, veřejnost se toho obávala, že by k takovému scénáři mohlo dojít, nicméně pokud je známo, tak všichni se nebo většina se uklidňovala tím, že prostě je jiná doba, že není možné udělat to, co se stalo v roce 56, v roce 68, že zkrátka je to politicky neúnosné, takže memento to bylo, ale myslím si, že ne nedostatečně silné.
Zita Senková, moderátorka
——————–
Jak tomu vpádu vojsk Varšavské smlouvy do Československa rozumí, jak jste to pochopil vy? Pane Neffe? Možná v tom roce 68 a zpětně, co si o tom myslíte?
Ondřej Neff, spisovatel a vydavatel internetového deníku Neviditelný pes
——————–
Tak celkem jsme tomu rozuměli už tenkrát, jak to je. Ten nátlak byl zřetelný a zcela očividně se jednalo o to prostě utáhnout tu oprať a kdo to udělá, jestli to udělá vedení komunistické strany, které řídilo celou zemi, anebo jestli to za ně udělají ti Rusové. O nic jiného nešlo. Já jsem tehdy dokonce, a nebyl jsem sám, kdo uvažoval o jakési konspirační teorii, že celé to pražské jaro byla v podstatě provokace ze strany Sovětů, aby vlastně odkryli karty ty síly, kterým oni nedůvěřovali a které považovali za nepřátelské, protože takový ten signál, ten prvotní signál k tomu pražskému jaru. To byla přece ta slavná Brežněvova výzva: to je vaše věc. Což bylo vlastně v prosinci šedesátého sedmého roku, kdy došlo k velkému rozkolu v Ústředním výboru komunistické strany a soudruzi běželi do Moskvy, ať to Moskva rozhodne. A Brežněv jim řekl, je to vaše věc. A oni zvolili Dubčeka. Čili já dodnes si myslím, že ta teorie o provokaci z jejich strany nebyla od věci a že oni byli od první chvíle rozhodnutí sem vpadnout, protože oni tu neměli žádné základny, oni měli všude základny, oni měli v Polsku základny, oni měli v Maďarsku. Československo bylo jediné, které neměli přímo v ruce a nedůvěra je jejich základní psychologická vlastnost.
Zita Senková, moderátorka
——————–
Říká Ondřej Neff, který se tady v kupoli Národního muzea v Praze zamýšlí nad poselstvím dramatických událostí roku 1968 společně s Petrem Lněničkou a Prokopem Tomkem. Z prosklené kupole nad síní s pantheonem, ve kterém se nacházejí busty významných osobností naší vědy a kultury, máme nádherný výhled na Prahu. Před 56 lety se ovšem tudy pod námi, ale i jinudy valily tanky okupantů, kteří v noci z dvacátého na 21. srpna 1968 přepadly Československo, dávku kulek dostalo i Národní muzeum. A jen pár desítek metrů odtud na Vinohradské ulici se odehrávaly těžké brutální boje vojáků s neozbrojeným davem v okolí budovy Československého rozhlasu. Pánové, možná co cítíte, když slyšíte z těch dobových záznamů onu památnou větu, jsme s vámi, buďte s námi? Kdo se chopí slova, Petr Lněnička?
Petr Lněnička, herec
——————–
Mě mrazí prostě. Ty události kolem rozhlasu mě vždycky tak jako rozechvějí, už události z pětačtyřicátého. A ty záběry hořících autobusů a tanků a střel a ve mně vzbuzují pouze hrůzu. A v tom zvolání jsme s vámi, buďte s námi je hrozná naděje a taková nějaká síla, že ti obyčejní lidé tady nejsou sami a že skrze třeba ten rozhlas právě se můžou semknout, nějak formovat a čelit tomuhle nepředstavitelnýmu zlu. Takže naděje a síla.
Ondřej Neff, spisovatel a vydavatel internetového deníku Neviditelný pes
——————–
Tak vy jste se ptala na bílá místa, já mám jedno takové bílé místo a pátrám po něm už 50 let ho vyplnit. A možná tady pan Tomek mně poradí.
moderátorka
——————–
Já to tuším.
Ondřej Neff, spisovatel a vydavatel internetového deníku Neviditelný pes
——————–
Protože první ty ozbrojenci, které já viděl z okna v druhém patře támhle v rozhlase, tak to nebyly žádné tanky, ale to byly, myslím, že tři obrněné vozy, které byly obojživelné. To byly takové ty vozy, co dovedou plavat ve vodě. A seděli v tom evidentně nějací parašutisté, protože měli pruhovaný námořnický trička a měli růžový barety, já jsem nikdy od tý doby neviděl ani na obrázku vojáka, kterej by měl růžovej baret a vyptával jsem se jaksi odborníků, ať mi poradí, kdo to mohl být. Tehdy se říkalo, že jsou to Bulhaři, protože Bulhaři se jaksi aspoň symbolicky účastnili toho přepadení. A oni tak jako tady obejdovali vlastně v tom prostoru tady kousíček, jak je tunel železniční, tak nad tím tunelem, tak tam obejdovali a odjeli a už jsem je nikdy neviděl. Pak už přijeli teda Rusové s těmi tanky atd. a nastalo to drama, o kterém p. Lněnička se zmiňoval. Ale pro mě jsou záhada ty hoši v těch růžovejch baretech.
Zita Senková, moderátorka
——————–
Tak rozluští onu záhadu starou 56 let Prokop Tomek?
Prokop Tomek, historik, Vojenský historický ústav
——————–
Tak mohli to být jedině výsadkáři, kteří přistáli těmi zmíněnými letadly v Ruzyni.
Ondřej Neff, spisovatel a vydavatel internetového deníku Neviditelný pes
——————–
Určitě to byli výsadkáři, ale který armády?
Prokop Tomek, historik, Vojenský historický ústav
——————–
Sovětský, jedině sovětský, samozřejmě Bulhaři se účastnili tady v síle dvou praporů a jeden se usadil v Ruzyni, ale v podstatě to byli sovětští výsadkáři. Ti se sem dostali vlastně už během noci, zatímco ty tanky, těm to trvalo několik hodin, než přijeli od hranic. Oni tedy vlastně nesměřovali jenom ze Sovětského svazu, ale i z NDR, z Polska, kde měli ty základny právě, i z Maďarska, to znamená, když si představíte tehdejší naši mapu, tak jediné dvě země, odkaď nepřijížděla nepřátelská vojska, byli naši údajní nepřátelé, Spolková republika Německo a neutrální tehdy Rakousko. Ale možná k té otázce, jsme s vámi, buďte s námi. Tak jednak je to tedy ten obrovský patos, že to sjednocení toho národa tehdy, na které se vzpomíná s takovou slzou v oku. A tam si bylo možno jenom přát, aby to vydrželo, tady to sjednocení a to odhodlání, což se bohužel nepodařilo. Ono se hodně jako spekuluje o tom, měli jsme se bránit, neměli jsme se bránit, nebránili jsme se z mnoha důvodů i racionálních i politických atd. prostě logických -nemohli, ale kdybychom se bránili jako občané, to znamená, nepodvolovali se té potom nastupující normalizaci, což mně se samozřejmě říká snadno s odstupem a jako člověku, který tehdy nežil jako v aktivním věku. Tak kdybychom vydrželi, tak bychom získali mnohem víc než otevřeným bojem. To je jedna věc. A druhá věc je tedy to, buďte s námi, to je, myslím, obrovská lekce toho roku 68, že ti představitelé, vůdci, politici, kterým veřejnost věřila, tak vlastně podepsali moskevské protokoly, v podstatě souhlasili s ústupky.
Zita Senková, moderátorka
——————–
Ne všichni, jeden nepodepsal.
Prokop Tomek, historik, Vojenský historický ústav
——————–
Dobře. Ale ti podstatní, ti klíčoví podepsali a v podstatě byli odhodláni nakonec splnit ty požadavky těch okupantů a tady myslím, že to je obrovská lekce pro občany, dnes pro voliče, aby si vybírali dobře své politiky, aby je tito politici nezradili.
Ondřej Neff, spisovatel a vydavatel internetového deníku Neviditelný pes
——————–
Já bych to jenom doplnil. Ono je potřeba připomenout, o co šlo v tom 21. srpnu, protože prvotní záměr byl instalovat tady totálně zrádcovskou vládu typu Indra, Bilak a prostě tu stávající garnituru úplně zlikvidovat. A zejména novináři, kteří vlastně určovali to veřejné mínění, ať už to byl rozhlas, taky televize vysílala tenkrát a vlastně všechny noviny měli svoje zvláštní vydání, tak všichni jsme tenkrát drželi linii, že musíme podržet tu legální vládu, legální politickou reprezentaci, ať je jakákoliv, a zabránit té okupační takzvaně dělnicko-rolnické vládě, která se chystala. A to byl důvod, proč byl ten slogan jsme s vámi, buďte s námi. Aby se na mezinárodní, zejména na mezinárodní scéně ten Sovětský svaz dostal do velmi jaksi nepříznivého světla, což se podařilo a myslím si, že to byla naprosto správná reakce, taková spontánní reakce, ať už tedy takových těch politicky aktivních a informovaných kruhů. A k nim se připojila celá veřejnost, protože od té doby v podstatě Sověti ztratili ten vliv, který tam měli zejména v západní Evropě skrz ty své páté kolony. Dneska Rusové budují páté kolony jinak, oni mají svoje spojence v nacionalistech, v různých konspirátorech a podobně, kdežto tenkrát to měli úplně jaksi organizované přes komunistické strany, přes tzv. mírové hnutí. A to všechno v podstatě byly agentury Kremlu. A najednou se jim vypálil rybník, protože ta západní veřejnost, když viděla, co se v tom Československu děje a že veřejnost podporuje tu reformní vládu, tak ta sovětská garnitura ztratila kredit trvale, což je strašně důležité.
Zita Senková, moderátorka
——————–
Československý rozhlas mohl díky odvaze a vynalézavosti tehdejších redaktorů, zvukařů, techniků vysílat ještě dlouho poté, co okupanti a jejich přisluhovači povypínali oficiální vysílačky. Zavzpomínal na to také Jan Petránek, jeden z tehdejších redaktorů Rmžetky, tedy redakce mezinárodního života. Pan Lněnička ho ztvárnil ve filmu Vlny a Jan Petránek v knize Hausboat na soutoku Volhy a Mississippi píše, cituji. V tu zpropadenou noc z úterý na středu k nám vpadli, pětice supů v čele s jedním velesupem. Tehdy nebyly počítače ani mobily. Televize pracovala se skromným vybavením. Hlavním moderním prostředkem komunikace byl rozhlas. Tak jsem se na chatě v Jizerských horách dozvěděl o vpádu východních vandalů až ráno. Říkali mi to známé hlasy mých rozhlasových kolegů. Nechal jsem na chalupě maminku, manželku, děti a spěchal do Prahy. Sovětům se nepodařilo, ačkoliv se o to zuřivě snažili, legální vysílání Československého rozhlasu umlčet. Pane Neffe, obracím se ještě na vás, jak fungoval rozhlas po drátě?
Ondřej Neff, spisovatel a vydavatel internetového deníku Neviditelný pes
——————–
Tak rozhlas po drátě je něco, co dneska už neexistuje, a bylo to vlastně vysílání šířené po celé republice po telefonních drátech a zejména v hospodách a v úřadech, ale taky některý lidi to měli doma. To byl speciální přístroj, vypadalo to jako rádio, akorát že to nemělo to volení, takový ty knoflíky, dalo se to jenom vypnout, zapnout a vysílalo to jenom de facto jednu stanici. To znamená to, co nabízel ten rozhlas po drátě. A tenkrát, když vlastně ty kolaboranti v čele s Karlem Hoffmannem, který byl šéfem spojů, vypli spojení z těch redakcí až do těch vysílacích center, tak oni to vypli, sabotovali to a nějak na existenci toho rozhlasu po drátě zapomněli. A takže to první vysílání, to buďte s námi, jsme s vámi začalo ve čtyři hodiny ráno 21. srpna právě po tom rozhlase po drátě čili to byla jeho taková historická funkce. Ale mezitím ti nesmírně šikovní technici přišli na cesty, jak obnovit to spojení, takže během dne se vysílalo už éterem, to znamená klasickým rozhlasovým vysíláním.
Zita Senková, moderátorka
——————–
Jak to tehdy, pane Neffe, vypadalo na chodbách v redakcích Československého rozhlasu?
Ondřej Neff, spisovatel a vydavatel internetového deníku Neviditelný pes
——————–
Tak to bylo velice bizarní, poněvadž samozřejmě ti z nás, kdo měli to puzení prostě běžet do rádia, tak nás se tady sešlo, takových nás bylo takových 50, takže my jsme vlastně do těch čtyř hodin ráno jsme tak jako postávali a přemýšleli, co se bude dělat a až ti technici nás upozornili právě na tu možnost, že ten rozhlas po drátě funguje. A jakmile to bylo možné, tak se začalo vysílat a vysílali se právě ty první věci, které se vysílaly, to nebylo ani zpravodajství, to byly vlastně jaksi rezoluce a takové jako, dneska by se řeklo strašně nudné úřední dokumenty, ale smysl toho byla právě podpora té odvlečené reprezentace, aby se světu dalo najevo, že oni mají legitimitu a že ta garnitura Indry, Bilaka, který se nakonec k moci dostali během normalizace, ale šlo to postupně, že to jsou nelegitimní loutky a že je nutné podporovat ty oficiální kruhy. A samozřejmě drama nastalo, když vlítli vojáci, vojáci poprvé vlezli dovnitř, tak můj první Rusák, kterého jsem viděl, nesl kulomet a mě na tom zaujalo, že vypadal, jako kdyby vylezl odněkud od Stalingradu, on byl umazanej, zaprášenej, nesmírně vyděšenej, vykulenej, takovej klučina, který měřil tak metr 50, měl helmu. A zalehl na schodišti na podestě a střežil vchod, takže to byla taková jako bizarní situace. Za ním samozřejmě přišli další ti samopalníci a postupně nás vyháněli z těch vysílacích pracovišť. Jenže rozhlas. To je obrovsky složitá budova, vždyť to znáte. A dneska je teda jiná. Tenkrát byla ještě zmatenější, protože to byl slepenec tří baráků z první republiky. A tam se vyznat, to bylo šílený. A takže oni dlouho nepřišli na všechna ta vysílací… a ti technici, ty samozřejmě vyhnali taky, ale oni natvrdo propojili dráty. Já to říkám laicky, ale ty spoje nějaké propojili, takže to nešlo vypnout. Někde zadem, já nevím, jak to udělali, ale fakt je, že je vyhnali pod samopalama, ale ta věc technicky fungovala. A poslední vysílací pracoviště, které fungovalo, to byl kamrlík někde támhle v budově bejvalý pošty, někde u střechy, odkud se normálně vysílalo počasí, předpověď počasí a v podstatě nikdo nevěděl, kde to je. Jenom pár lidí to vědělo a tam se prostě pašovaly materiály a tam seděl poslední redaktor, který vysílal z budovy Českého rozhlasu na Vinohradské třídě.
Zita Senková, moderátorka
——————–
O tehdejších pracovnících Československého rozhlasu, kteří vysílali mezi tanky, mezi sanitkami, které odvážely zraněné, mrtvé, vypráví nový snímek scenáristy a režiséra Jiřího Mádla Vlny. Vznikl v koprodukci s Českým rozhlasem, je inspirován skutečnými událostmi, byť v něm hraje značnou roli také fikce, komentátora Jana Petránka, bývalého zpravodaje v Indii, v Pákistánu či v Moskvě ztvárnil Petr Lněnička. Pane Lněničko, nakolik vám byl do té doby, než jste dostal scénář od Jiřího Mádla, známý třeba příběh Jana Petránka?
Petr Lněnička, herec
——————–
Vůbec. V souvislosti se šedesátým osmým vůbec. Takže mě to zaujalo velmi vyprávění Jirky Mádla, který měl to štěstí a s mnoha reportéry se potkal, ti mu vyprávěli, on na to konto napsal úžasný scénář. Aspoň já si myslím, že úžasný je. A ve mně vzbudil zájem o to téma a nemyslím si, že tím filmem to třeba pro mě skončilo, protože teď třeba, co pan Neff právě říkal, je úžasný poslouchat, představovat si to, že tehdy to byla skutečně realita a bylo jenom velký štěstí, že z titulu mojí profese já to můžu aspoň skrze třeba ten film Vlny nějak přenést i divákům a obyvatelům naší země.
Zita Senková, moderátorka
——————–
Z jakých zdrojů jste čerpal při přípravě?
Petr Lněnička, herec
——————–
Já v tomhle případě vlastně hlavně z materiálů a z informací přímo od Jiřího, ze scénáře o tom, co on vyprávěl. Pochopitelně vždycky to zajímá, takže jsem se díval na dokumenty, zkoušel jsem si něco načíst, poslouchal jsem, i když jsem neměl, respektive Jiří mi tehdy nebo shodli jsme se na tom, že pana Petránka nechceme ztvárnit tak, abysme mu byli nějak podobní, dejme tomu, dikcí, přednesem nebo tím novinářským nebo redaktorským, tak stejně mě to zajímalo. Ale dostal jsem se pouze k materiálům pana Petránka už staršího, k těm jeho komentářům, výstupům v televizi a nikdy jsem neslyšel jeho třeba tehdejší záznam z té doby, ten by mě velice zajímal. Takže spíš já jsem po dohodě s režisérem na tom pracoval vlastně hlavně konzultací s ním, s Jiřím tedy.
Zita Senková, moderátorka
——————–
Pokud vím, pane Lněničko, tak vy jste se s Janem Petránkem nepřímo potkal v kadeřnictví.
Petr Lněnička, herec
——————–
To je taková vlastně legrační věc. Já jsem, v té době se mi setkali dva projekty, natáčení krásný a na ten jeden jsem se musel nechat obarvit, což moc já neznám. A nedělal to maskér přímo na place, ale dělala to paní kadeřnice tady u Flory, a tak jsem tak seděl a vyprávěli jsme si, protože to dlouho trvá, což jsem neznal. Štípe to taky, to je jedno. A vyprávěl jsem o svých dalších projektech, co mě čeká. A zmínil jsem právě, že mě čeká natáčení filmu Vlny, kde bych měl ztvárnit pana Petránka. A ta paní kadeřnice se jako úplně rozzářila a říkala, pan Petránek, chodil sem ke mně. Takže ano, měli jsme společného, společnou kadeřnici na chvíli.
Zita Senková, moderátorka
——————–
Jan Petránek byl pro své názory v době normalizace z rozhlasu podobně jako mnozí další vyhozen. Pracoval například jako topič. V roce 1969 ještě stihl v přímém přenosu z pražského studia spolu s kolegou Ivo Budilem okomentovat první kroky astronauta Neila Armstronga, vzletu Apollo 11. Poslechněme si dobový záznam z 21. července 1969.
Jan Petránek, dobový komentář
——————–
Teď už Houston přebírá velení, jak slyším ve sluchátkách, a říká, že je skutečně všechno v nejlepším pořádku. Totiž kosmonauti se musí během nejbližších 90–100 minut rozhodnout, zda kosmické systémy pracují natolik, aby se mohli vydat na cestu k Měsíci. To se stane v 17 hodin a 16 minut našeho času. Snad ještě bych měl dodat, že humor kosmonauty už pro ně příslovečný ani tentokrát neopouští. Andrew Aldrin, což je desetiletý syn jednoho ze tří kosmonautů v Apollu 11, stačil ještě před startem ohlásit otci, že se mu podařilo spravit a uvést do chodu stroj na stříhání trávy, což se nepovedlo Aldrinu staršímu. Tak mu otec blahopřál a řekl, že by snad měl letět místo něho. Řekl, myslím, že máš víc technické dovednosti. Domnívám se, že to Aldrin trochu přehání, ale to už patří k té lidské stránce tohoto letu.
Zita Senková, moderátorka
——————–
To byl nezaměnitelný hlas, dikce Jana Petránka z roku 1969.
Petr Lněnička, herec
——————–
Já můžu ještě, pardon, jenom, já moc děkuju za tuhle ukázku, jednak poprvé slyším tady pana Petránka dobového, tehdejšího z roku teda 69. A druhá věc je, já jsem totiž veliký fanoušek kosmonautiky a zejména pak přistání na Měsíci. A to mě opravdu velice zajímá. Já, když jsem se dozvěděl právě taky od Jirky Mádla, že i pan Petránek byl veliký fanda kosmonautiky, tak jsme vlastně našli druhou takovou náhodnou styčnou věc po kadeřnici. A navíc já jsem narozen 20. července 79, tedy vlastně přesně 10 let po přistání na Měsíci, a před pěti lety jsem si vlastně nadělil ke čtyřicátinám dárek, že jsem byl přímo na Floridě v tom Kennedy Space Centre, takže já jsem teď tak jako obdařen touhle tou vaší ukázkou. Moc děkuju.
Zita Senková, moderátorka
——————–
Tak to mám radost, že se to takhle krásně propojilo. Pane Neffe.
Ondřej Neff, spisovatel a vydavatel internetového deníku Neviditelný pes
——————–
Já bych k tomu chtěl jenom dodat, že Honza Petránek byl úžasný datový analytik a ještě teda před tím srpnem, on mě ukazoval, měl takový rozpis a on dokázal analyzovat zprávy TASSu o jednotlivých družicích. Vždycky, když Rusové vypustil nějakou družici, tak byla jenom taková malinká zprávička, že vypustili Kosmos 1815 a teďka byly nějaké parametry. Doba obletu a takový. A on dokázal z těchhle těch kusých informací vyabstrahovat, co to je, jestli je to špionážní, nebo jestli to nese bombu nebo jaký to má účel. A samozřejmě to tenkrát nemohl publikovat, on to ukazoval svým kolegům, kamarádům, ale skutečně později se potvrdilo, že měl naprostou pravdu. On byl úžasnej analytik, on měl jako divný rádio, který dokázalo jaksi přijímat celý svět a snad 20 hodin denně seděl u toho rádia, všechno si pamatoval a nesmírně dokázal to prostě dát dohromady, a to byl úžasnej člověk.
Zita Senková, moderátorka
——————–
Na Jana Petránka, nejenom na něj vzpomíná Ondřej Neff, který je společně s pány Petrem Lněničkou a Prokopem Tomkem hostem dnešního speciálu. Posloucháte přímý přenos z kupole Národního muzea v Praze. Věnujeme se osudovým okamžikům našich dějin, jejich dopadům i roli tehdejších médií. Pánové, udusily pásy tanků před 56 lety i něco typického z naší národní povahy, nějakou vlastnost, rys? Kdo se zamyslí jako první? Prokop Tomek, historik, odborník na poválečné dějiny.
Prokop Tomek, historik, Vojenský historický ústav
——————–
Že by šlo něco z národní povahy úplně zadusit? To se snad nedomnívám. Já myslím, že ten srpen 68 možná zvýraznil některé negativní rysy, některé věci prostě, které pražské jaro potlačilo, protože to byla doba skutečně relativní svobody. Ale myslím si, že jednak ti okupanti, ale potom jejich pomahači prostě pomohli tomu, aby šli nahoru lidé přizpůsobiví a kariéristé a tak dál.
Zita Senková, moderátorka
——————–
Možná tu otázku ještě trošku pootočím, v čem se to celé období okupace, normalizace, přítomnost sovětských vojsk nejvíce podepsala na našem národu?
Ondřej Neff, spisovatel a vydavatel internetového deníku Neviditelný pes
——————–
Ona totiž ta normalizace, ona měla jeden takový slogan neoficiální, a sice my nepotřebujeme lidi nadané, my potřebujeme lidi oddané. A to byl základ kádrové politiky celé té normalizace, takže jak říká pan Tomek, se nahoru dostali nejenom lidi přizpůsobiví, ale jaksi profesně podřadní. Já třeba, já jsem v šedesátým devátém až sedmdesátým sloužil na vojně, takže já jsem zažil výměnu důstojnických kádrů v armádě, a to si dneska nedovede nikdo představit, jak kdo se mohl stát vysoce postaveným důstojníkem.
Zita Senková, moderátorka
——————–
Kdo vlastně nahradil pak pány, o kterých je i ten film? Jiří Dienstbier, Luboš Dobrovský, Věra Šťovíčková Heroldová a další vlastně v Rmžetce. Po roce, respektive v rámci normalizace.
Ondřej Neff, spisovatel a vydavatel internetového deníku Neviditelný pes
——————–
V tý redakci? To já netuším, poněvadž jsem byl na vojně.
Zita Senková, moderátorka
——————–
Vy jste byl na vojně.
Ondřej Neff, spisovatel a vydavatel internetového deníku Neviditelný pes
——————–
Tam byli nějací jiní lidé, tak samozřejmě nevím, kdo to byl, já jsem je nikdy neviděl.
Petr Lněnička, herec
——————–
Ale myslím, že je zajímavé, že vlastně o nich nikdo neví.
Zita Senková, moderátorka
——————–
Také to o něčem svědčí. Ještě se vracím jenom krátce k filmu. Historickým událostem právě v kinematografii se bude věnovat totiž dnešní odpolední Káva o čtvrté. Kolegyně Tereza Stýblová se generálního ředitele Národního filmového archivu Michala Breganta zeptá třeba na to, co je smyslem filmů, které čerpají náměty z minulosti, jak je důležitá historická věrnost, do jaké míry má jít tzv. umělecká licence, nakolik tvůrce svazují třeba ohledy na žijící pamětníky, tak co si o tom myslíte, pane Lněničko?
Petr Lněnička, herec
——————–
Já asi můžu nejvíc mluvit teď o filmu Vlny. Jednak teda jsem byl účasten ho a jednak je to ještě čerstvý, protože se to točilo před rokem a teď to je v kinech a já jsem měl to štěstí, že jezdím i po besedách a různě se o tom bavíme. Já si myslím, že tenhle, tohle umění, protože film prostě je umění, je velice důležitý, ale je důležitý na tom začátku. Já, jestli dovolíte takovou malou odbočku, tak pro mě hrozně zásadní a důležitej a krásnej film byl Všichni dobří rodáci Vojtěcha Jasnýho, kterej taky není nějak úplně podle skutečnosti, je vyfabulovanej, ale je na základě skutečných událostí, který se tehdy v naší republice děly. Mě ten film zaujal, protože je nádhreně natočenej, poetickej, kamera je tam úžasná, úžasný herci a pak samozřejmě ty události, který mě ale zase naopak. Ten film začíná úžasnou euforií a končí strašným průšvihem, v tom mi vlastně připomíná i tentokrát film Vlny. Já, když jsem vlny dokoukal, jelikož ta moje role tam není zas až tak zásadní, můžu si v tomhle případě dovolit být i za diváka, což mám rád. Tak já jsem vlastně si tenhle ten, tyhle ty dva filmy, ač jsou úplně jiný, ale spojil, že to, co film Vlny může divákům dát, jsou emoce o nějaký době. A nejsou to jenom emoce negativní, které přišly po vpádu vojsk, který je v tom filmu samozřejmě zachycen, ale jsou to možná ještě důležitější pro mě emoce velice pozitivní, protože já jsem ještě neviděl zpracovaný to pražský jaro, ty události před vpádem vojsk. Tak jako ve filmu Vlny. A mě to nutí tenhle ten prožitek, tenhle ten vjem velice silně emotivní, mě nutí dozvědět se o těch událostech něco víc, stejně jako film Vojtěcha Jasnýho, teď třeba film Jirky Mádla. A tady si myslím, že právě naše práce, tedy umělecká práce na filmu je velice důležitá, ale v tom začátku. My nemůžeme vychovávat, nemůžeme přesvědčovat kohokoliv o čemkoliv, my můžeme pouze něco reflektovat. O něčem sdělit a zasít nějaký semínko, který potom bude v těch lidech, v těch divácích klíčit a oni se budou zabývat těma věcma, budou o nich přemýšlet a snad potom je to ovlivní natolik a tolik se toho dozvědí, že potom začnou třeba právě, jak říkal tady pan Tomek, u těch voleb třeba víc přemýšlet.
Zita Senková, moderátorka
——————–
Viděl už mimochodem Vlny, mohu-li se zeptat, váš dvanáctiletý syn?
Petr Lněnička, herec
——————–
Viděl, viděl. Trošku z donucení, když jsme měli premiéru na Slovensku.
Zita Senková, moderátorka
——————–
Co na to říkal?
Petr Lněnička, herec
——————–
Říkal takovou jako zajímavou věc, že vlastně nikdy takhle nic nehodnotil, řekl, že je to velice, jsem se musel smát, že je to velice kvalitně zpracovaný jako technicky, ale že je to temný, ten příběh. Takže mému dvanáctiletému synovi, poprvé se dozvěděl asi o událostech šedesátého osmého, přišel jako temný. Mně ne, mně přišel nadějeplný.
Zita Senková, moderátorka
——————–
A zajímá nás v současnosti 56 let poté, do jaké míry tato tragická událost a události, které pak následovaly?
Ondřej Neff, spisovatel a vydavatel internetového deníku Neviditelný pes
——————–
Jako koho to zajímá?
Zita Senková, moderátorka
——————–
Společnost, jak se na to díváme vlastně s tímto odstupem a možná ještě to rozšířím, jaké povědomí mají o těch událostech nejmladší generace, mladá generace, jak se to liší napříč generacemi?
Ondřej Neff, spisovatel a vydavatel internetového deníku Neviditelný pes
——————–
V tomto ohledu jsem velmi skeptický. Já jsem třeba schovával dlouho ty tiskoviny, které vycházely, já už jsem se o nich zmínil, v podstatě všechny noviny, všechny časopisy měly svá zvláštní vydání. A tak jsem si říkal, až moje děti nějak dojdou k rozumu, tak že v tom budou ležet a budou to studovat atd. Ale prostě šuple zůstalo neotevřeno, až samozřejmě později, později jaksi už v dospělém věku, tak samozřejmě se zájem dostavil, ale třeba zájem u dětí byl naprosto nulový. Ale já si nemyslím, že to je něco, nad čím bychom se měli pozastavovat. Ono se říká, že historická paměť sahá 20 let dozadu, takže tohle to už je opravdu hodně daleko, ale nicméně si myslím, že by se lidi o to měli zajímat a aby pochopili celý ten princip, že prostě ta ruská imperiální říše je ze své podstaty surová a nelítostná. A když si usmyslí, že něco jí patří, tak zcela bezohledně jde za svým cílem. A jestli si někdo myslí, že se jí zalíbí nebo že nějakým vstřícným postojem si získá nějakou sympatii, tak se hluboce mýlí. Tam jsou jenom ty imperiální zájmy, nic jiného, že jsou z toho mrtví a vraždy a zločiny, to tuhle tu říši vůbec nezajímá. To je poučení z toho šedesátého osmého roku.
moderátorka
——————–
Poslední podle všeho otázka, pánové, na každého z vás, k čemu by měla dnešní připomínka 56 let od okupace, od invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa vést? Jak si to co nejlépe, nejvhodněji připomínat?
Prokop Tomek, historik, Vojenský historický ústav
——————–
Tak tady máme celkem paralelu, tu agresi na Ukrajině. Já si myslím, že i díky tomu si lidé jako daleko víc připomínají událost, která je stará více než půl století, já myslím, že lidé si připomínají rok 68 pořád poměrně hodně na to, že jak je to dávno a že to stále rezonuje. Jako úplně konkrétně. Jak si na to vzpomenout vlastně asi netuším, asi nás čeká zase spíš to, že dneska bude ten boom, to připomínání a potom zase budeme pomalu zapomínat, až za rok si připomeneme znovu, ale spíš asi si z toho vzít něco trvalejšího, bych řekl…..
Ondřej Neff, spisovatel a vydavatel internetového deníku Neviditelný pes
——————–
Já naprosto s panem Tomkem souhlasím, protože ta paralela je očividná, princip je stejný, takže bych opakoval jenom to, co už jsem řekl, to je princip naprosté surovosti a zvůle.
Petr Lněnička, herec
——————–
Těžko se mi teď po pánech něco říká. Já si myslím, že je velice důležité si připomínat všechny tyhlety události právě proto, že je ta paralela s Ukrajinou, je tady neoddiskutovatelná, že ty věci by se měly pojmenovat. Hrůznost toho režimu, o kterém tady mluví pan Neff, je prostě strašně důležitý. A já jenom zase zpátky. Vy jste před chvílí řekl, že máte takovou jako skepsi s tím, že třeba mladou generaci to nezajímá. Tak já můžu ze své vlastní zkušenosti. Já jsem velice rád, když jsme právě objížděli s filmem teď Vlny, kolik mladých lidí to zaujme a třeba úplně poprvé o tom tématu slyší a právě vidí tu paralelu a já mám tu naději, že i mladý lidi to bude zajímat a nebude se nic takovýho opakovat.
Zita Senková, moderátorka
——————–
Petr Lněnička, herec, Ondřej Neff, spisovatel, publicista, Prokop Tomek, historik z Vojenského historického ústavu Praha. Pánové, děkuji za váš čas, za vaše postřehy.
Přidejte odpověď